Když má dítě problém, učitel by to měl brát jako výzvu pro sebe

Vůbec nic. Přečetla jsem si výroční zprávu, kde se psalo, že to je skvělá, nádherná škola s rozšířenou výukou jazyků.

Připadala jsem si jako v roce 1985. Nebyly tu počítače, internet, neexistovala elektronická žákovská. Když bylo dítě nemocné, k některým učitelům si museli rodiče chodit pro úkoly napsané na papírku. Ale copak o to, bylo tu jedno jediné dítě v inkluzi, nikdo s individuálním vzdělávacím plánem. To mi bylo okamžitě podezřelé, to přece není statisticky možné. Nikdo léta nedostal sníženou známku z chování ani ředitelskou důtku. Přitom jsme našli spoustu náznaků šikany a neblahých jevů, takže já jsem bohužel hned nějaké dvojky z chování a ředitelské důtky dát musela, ale ulevilo se dětem, které nebyly ve třídách v dobré pozici.

Nechala jsem si udělat analýzu celé školy, abych vůbec věděla, kde začít. Ale ty vztahy jsem prokoukla během měsíce. Učím strašně dlouho, mám už na to radary...

Mám pořád otevřené dveře od ředitelny a děti za mnou chodí s každou hloupostí.

Rozdělování na jazykově nadané a nenadané, které se tu provádělo na konci druhé třídy. To je přežitek z 90. let, kdy nebyly děti, a tak každá škola na něco lákala. Ta naše měla jazykové třídy A a B a slabší děti šly do C a D. To mi připadá strašné kruté. Na tuhle školu ještě vůbec nedorazilo, že má smysl podporovat společné vzdělávání. A že se má na každém vypíchnout to nejlepší, a ne to nejhorší. To přece nemá rád nikdo - jak by se nám dospělým líbilo, kdybychom chodili do práce a tam denně poslouchali, že jsme úplně blbí a že ti chytřejší sedí ve vedlejší kanceláři? Samozřejmě bylo zvykem do A a B dávat nejlepší učitele, takže už v sedmi letech bylo dítě odsouzeno k horšímu osudu. To jsem zrušila hned. Chci, aby byl první stupeň stejný pro všechny. Aby měli jazyk všichni a aby třídy byly diferencované vnitřně - lepší a slabší skupina, ale se stejnou časovou dotací jazyků.

Podchytit všechny neúspěšné děti. Když má dítě problém, učitel by to měl brát jako výzvu pro sebe. Už ve čtvrtletí jsem si nechala od všech učitelů napsat, kolik mají slabých žáků a jaké mají kázeňské problémy. Když jsem zjistila, že má někdo čtyřku, ptala jsem se učitelů, co udělali pro to, aby to dítě čtyřku nemělo. Potom jsme se sešli s rodiči a probírali to i s nimi. Když se to nezlepšilo, poslali jsme dítě do poradny a většinou se tam našlo něco závažnějšího. Jediný člověk, kterého jsem si s sebou přivedla z bývalé školy, byla výchovná poradkyně, protože mi tohle připadá naprosto klíčové.

Máme několik dětí s individuálními vzdělávacími plány a čtyři asistenty. Předpokládám, že to v příštím školním roce naroste nejméně na 10 asistentů. Moje práce je teď vysvětlovat učitelům, že inkluze se týká i mimořádně nadaných, protože takové děti mají často jiný handicap, třeba jim nejde číst nebo jsou nepozorné. I nadané děti bychom měli v rámci inkluze podchytit a dát jim maximum, vždyť na tom můžeme vydělat všichni.

Líbí se mi, když se učí ve smysluplných projektech, když se propojuje učivo tak, aby se šlo ven, něco se zkoumalo. Badatelská výuka, ale i řád a režim. Nejsem příznivcem úplného chaosu. Hlavně aby se v každém dítěti podpořilo a vyzdvihlo to dobré a to špatné se dostalo na co nejvyšší úroveň. Aby se po každém chtělo o trochu víc, než může. Kdyby bylo na mně, tak všem nařídím Hejného a Sfumato. Ale nemůžu. Myslím, že k alternativním metodám nelze učitele nutit, zapojení musí vyjít z jejich zájmu. Zároveň si myslím, že když je dobrý učitel, stačí mu křída a tabule, v první třídě k tomu třeba ještě tři maňásky.

Školní parlament. Fungoval prý ale spíše formálně, děti si stěžovaly, že měly svázané ruce. Já jsem jim zdůraznila, ať dělají, co je napadne. Mít děti za parťáky je podle mě extrémně důležité. Říká se, že škola připravuje na život. To je blbost - škola život. Dítě sem chodí každý den, vyrůstá tady a buď se cítí dobře, nebo mizerně. Potkalo to mě, potkalo to moje děti a i můj vnuk, který je nyní v první třídě, dostává poznámky za to, že nemá ořezanou tužku. Proto mám jedinou touhu, aby tady byly děti šťastné.

Na podzim žáci zorganizovali celoškolní Halloween, na jaře Noc s Andersenem. Rozhodli se, že budou třídit odpad, a taky po celé škole kontrolovali, kde je co rozbitého, všechno napsali na papír a donesli panu školníkovi. Toho málem klepla pepka, co si to dovolují. Tak jsem se jich musela zastat (smích).

Na druhou stranu se tu děly takové věci, jako že někdo vytočil celou roli papíru, naházel ji do záchodu a nahoru ještě umístil hovínko. Prokopnuté dveře, uražené kliky... Teď máme toaletní papír ve třídách - vím, že je to trapné, ale mají to za to. Příští rok zkusíme, jestli už to půjde normálně.

Tím, že tu byly děti drženy strašně přísně, a tak si křivdu a tu agresi, která v některých je, prostě vybily na záchodě, kde je nikdo nehlídá.

Namotivovat učitele... Panoval tu zvyk se od všeho distancovat, odučit a jít. Třeba školy v přírodě nebo lyžáky zajišťovala agentura. Jet má ale přece tělocvikář, třídní učitel, jsou to akce, které mají být součástí školního života. Bohužel učitele nemůžu motivovat finančně, aktivním můžu přidat maximálně dva tři tisíce. A naneštěstí není nikde ani žádný sklad učitelů, kam by ředitel mohl jít a říct: "Prosím dva angličtináře."

Dnešní rodiče chtějí se školou komunikovat a mně to nevadí. Zdá se mi, že z toho mám samé výhody. Se spoustou věcí pak pomůžou, třeba vymalovali třídu. Pro některé učitele se rodič rovná nepříteli. Já jim vysvětluji, že ten barák tady není pro nás, ale pro děti. A ty děti mají rodiče, prarodiče... Chtěla bych do budoucna zavést rodičovské kavárny, byla bych ráda, aby z toho byla otevřená škola. Škola by měla být komunitní centrum.

2018 určitě ne a 90. léta také ne, protože první dekáda po revoluci byla ve školství hrozně nadšená. Myslím, že to chce tak tři roky, než budeme z nejhoršího venku. Je to jako tlačit vozík kamení do kopce, ale mám radost, že přece jen malinko popojel.