Kde leží hranice osobního a veřejného života?

Vydáno:

Kde leží ve vzdělávání hranice mezi soukromým a veřejným životem? Znamená osobní selhání také zpochybnění celoživotní práce? Jak se osobní život promítá do veřejného? A jak naopak můžeme zkušeností z osobního života využít ve školství? Případ prof. Bena Levina vede ke složitým otázkám, na které je těžké najít jednoznačnou odpověď. Pokusme se je ale alespoň otevřít.

Kde leží hranice osobního a veřejného života?
Zamyšlení inspirované životním příběhem Bena Levina
doc. PhDr.
Arnošt
Veselý,
Ph. D.,
vedoucí katedry veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
SMUTNÝ KONEC VÝJIMEČNÉHO VZDĚLÁVACÍHO LÍDRA
Profesor Ben Levin byl jedním z hlavních strůjců Ontarijské vzdělávací reformy, která získala uznání po celém světě. Patřil - a patří - mezi nejcitovanější autory z oblasti vzdělávací politiky v posledních deseti letech. Byl profesorem na prestižní Torontské univerzitě, náměstkem několika ministrů a ministryň školství. Obdivovaným, inspirujícím a respektovaným odborníkem, držitelem mnoha prestižních ocenění. Jeho myšlenky plnily nejen knihy, ale byly také oceňovány v praxi. To vše skončilo 8. července 2013, kdy byl zatčen kanadskou policií a byl obviněn z přechovávání dětské pornografie. 29. května 2015 byl odsouzen na tři roky vězení, a to na základě přiznání se ke třem souvisejícím činům: přechovávání dětské pornografie, psaní dětské pornografie a navádění k sexuálním deliktům. Pro člověka, který celý svůj život zasvětil vzdělávání a práci s dětmi a mladými, snad ani nemůže být horší obvinění a přiznání. Jedna úžasná kariéra skončila drtivým pádem.
S Benem Levinem jsem se osobně setkal dvakrát. Poprvé v rámci studijní návštěvy kanadského Ontaria na podzim 2012. Zapůsobil na mě nejen svou erudicí (jak hezky píše, tak i hezky přednáší), tak také svým osobním, lidským a milým přístupem. Prostě vzor a lídr, jak má být. Podruhé jsem se s ním setkal na konferenci OECD v Paříži v červnu 2013. Shodou okolností jsme seděli na závěrečné večeři vedle sebe, a tak jsme rozmlouvali o všem možném. Například o jeho projektu o uplatnění znalostí v tvorbě vzdělávací politiky. Nebo o tom, jak se učí čínsky na svém chytrém telefonu. Když jsme se asi po třech hodinách loučili, popřál jsem mu hodně štěstí. Měl jsem samozřejmě na mysli jeho projekty. Odpověděl, že už měl v životě štěstí hodně. V tu chvíli ho již více jak rok odposlouchávala policie po celém světě. Jeho „hodně štěstí“ netrvalo dlouho - přesně dvacet dnů od našeho rozhovoru byl zatčen.
Když jsem Toronto navštívil v roce 2014 znovu, zdálo se mi, jako by byl „případ Levin“ tabu. Jako by tento člověk nikdy neexistoval. Pokud se o tomto případu hovořilo, tak většinou v souvislosti se soudním procesem a mírou jeho zavinění. Rozhodnutí o vině je ovšem záležitostí soudu. Stejně tak je nezpochybnitelné, že Levinovy činy jsou neomluvitelné. Jeho případ ovšem otevřel i obecnější otázky, na které má smysl hledat odpověď: Znamená toto osobní selhání také zpochybnění jeho celoživotní práce? Má to mít vlit na to, jak čteme a rozumíme jeho dílu? Kde je vůbec hranice mezi osobním a veřejným životem?
Ačkoli Levinův případ je extrémní a doufejme, že naprosto výjimečný, podobné otázky - i když zdaleka ne tak vyhroceně - vznikají v každodenní praxi. Lze v oblasti vzdělávání striktně oddělit soukromý a veřejný život? Je možné, aby skvělý učitel či ředitel vedl problematický soukromý život? Kde jsou hranice práva na soukromí? Jak vůbec ovlivňuje osobní život ten veřejný? V této stati se chci zastavit u těchto složitějších otázek. Nejsou to vždy příjemné otázky, ale myslím, že je potřeba si je klást, protože v poslední době dochází ke stírání hranic mezi osobním a veřejným životem. Na jedné straně pracovní či veřejný život stále více zasahuje do toho soukromého. (Taky odepisujete studentům na e-maily v neděli odpoledne?) Na straně druhé stresy soukromého života stále více zasahují i do života pracovního. Zatímco to první - vliv práce na osobní život - diskutujeme docela často, o tom, jak se osobní život promítá do našeho pracovního života v oblasti vzdělávání, příliš často nepřemýšlíme. Zkusme se tedy zaměřit především na tuto druhou otázku.
OSOBNÍ ŽIVOT VERSUS DÍLO
Položme si nejdříve otázku, zda je nějaký velký počin (vědecký či umělecký) slučitelný s problematickým osobním životem. Odpověď je jasná: ano. Příkladů je mnoho. Slavný filozof a pedagog Jean-Jacques Rousseau psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, avšak svých pět dětí umístil brzy po narození do sirotčinců. Jeden z nejvlivnějších filozofů 20. století Martin Heidegger byl po celou druhou světovou válku členem nacistické strany. Problematické případy z nedávných československých dějin asi netřeba připomínat... Období do roku 1989 bylo plné svodů, kterým řada lidí podlehla. A přesto to vnímání jejich díla jako takového neohrozilo. Díla Rousseaua, Heideggera a dalších kontroverzních osobností jsou stále čtená a uznávaná.
Životní příběhy jsou často příliš složité na to, abychom je mohli soudit. Každý je na něco jiného citlivý. Každý žijeme v trochu jiné bezprostřední situaci. Každý máme jinou schopnost ustát tlaky života. Každý máme jiná slabá místa a problémy, které musíme vyřešit. Pro nás „normální“ je například nemožné si představit život s nějakou deviací či duševním onemocněním. Jednání, které poškozuje druhé, je samozřejmě vždy špatné, neomluvitelné a společnost se proti tomu musí bránit. Stanovení míry odpovědnosti za toto jednání je vždy velmi složité a přenechme to pro tuto chvíli jiným. Bez ohledu na míru odpovědnosti však vzniká otázka: co si počít s dílem lidí, kteří mají - nebo měli - kontroverzní osobní život? Máme například přestat číst a citovat Levinovy knihy? Nebo je máme podrobit důkladné analýze, zda tam nejsou stopy jeho osobního života? Anebo máme naopak osobní život zcela ignorovat? Netroufám si v tomto ohledu zobecňovat. V případě prof. Levina si ovšem dovolím tvrdit, že do jeho knih a článků se jeho osobní selhání v žádném případě nepromítlo. Naopak jsou to práce obecně velmi humanistické, které měly velmi pozitivní funkci a prokázaly svoji praktickou životnost. Kritické čtení je samozřejmě namístě, ale „reinterpretace“ na základě nově zjištěných skutečností není korektní. Nadále si dovolím texty vřele doporučovat ke čtení.1)
Jinou otázkou ovšem je, zdali mohou být lidé, jako je prof. Levin, nadále lídry. Zde je odpověď podstatně složitější. Závažnost osobního selhání se v tomto případě zdá tak vysoká, že je nepravděpodobné, že by se Ben Levin znovu stal nejen vědeckou, ale také morální autoritou. Myslím, že by bylo velmi špatné upírat mu právo vstupovat do veřejné odborné diskuse. Uznávám ovšem, že odlišit vědecký a morální leadership je v oblasti vzdělávání velmi obtížné. Do jisté míry platí, že mluvíme nejen svým dílem, ale také tím, jak dokážeme v praxi pomoci s jeho aplikací. Ztracený morální kredit jistě bude mít vliv i na jeho kredit vědecký.
Netroufám si tvrdit, do jaké míry je to správné. Zdá se mi ale, že neměříme vždy stejným metrem. Vezměme si aktuální případ Martina Konvičky. Jde sice o uznávaného přírodovědce, ale zároveň člověka, který byl nedávno obviněn z trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob (konkrétně vůči muslimům). Dle mého názoru je i toto příklad velmi problematického jednání, které ovšem nemá, pokud je mi známo, žádný vliv na jeho pracovní kariéru. Pravda, xenofobní postoje a ekologie motýlů spolu nesouvisejí. Ale přesto - vědecká hodnost docenta mu dává jistý kredit, který mu umožňuje lépe proniknout do veřejného mínění a prosazovat své názory. V tomto případě se ovšem pracovní a osobní život odděluje. Jde to ovšem skutečně oddělovat? A je vůbec správné to oddělovat? Neměli bychom na pedagogické a vědecké elity aplikovat nejen vědecké, ale také jisté etické nároky? A pokud ano, kde jsou hranice osobní svobody dělat si a říkat si ve volném čase, co se mi zachce? Je touto hranicí hranice zákona, anebo máme klást vyšší etické nároky? A pokud ano, kdo je má stanovovat?
OSOBNÍ A VEŘEJNÝ ŽIVOT V KAŽDODENNÍ REALITĚ
Podívejme se nyní na poněkud světštější příklady. Učitelé a ředitelé zpravidla nejsou celebritami, které by mohly prostřednictvím masmédií ovlivňovat veřejné mínění. Konflikty mezi osobním a veřejným životem zde nejsou tak viditelné a extrémní. O to jsou ale četnější, a možná dokonce i důležitější. Říká se, že pokud vzpomínáme na učitele či učitelku, tak málokdy na to, co nás přímo naučil(a), ale spíše na to, jaký dojem v nás zanechal(a). Tedy jak se k nám choval(a), jak vypadal(a), jakou míval(a) náladu, jaké měl(a) postoje atd. Samozřejmě, že vzdělávání by nemělo být jen o dojmech, přesto je tato věc zpravidla hodně podceňovaná.
Není sporu o tom, že každý z nás má nezpochybnitelné a základní lidské právo na soukromý život. Ředitelům by z tohoto hlediska nemělo být nic po tom, co dělají učitelé ve svém volném čase. Jenže i zde platí, že oddělení osobního a školního života je složité, a to zvláště v menších komunitách, například na vesnici. To, jak učitel žije, je zde pod drobnohledem a nelze to od školy jednoduše odstřihnout. Každý ví, když učitel kandiduje za nějakou extremistickou stranu nebo když každý večer tráví v restauračním zařízení. Anebo pozitivně: když se vzorně stará o zahrádku před obecním úřadem, pořádá veřejné akce nebo přispívá na charitu. Ví se, jak žije a jak se chová „po práci“, a toto samozřejmě má vliv na to, jak ho rodiče i žáci vnímají.
I ve velkých městech ovšem soukromý život do školy proniká. Už jenom tím, jak učitel fyzicky vypadá. Stejně jako bychom vzhlíželi s nedůvěrou k „odborníkovi na výživu“ se zjevnou nadváhou, vzhlížíme s jistou nedůvěrou k učitelům, kteří vypadají nervózně, podrážděně a vyčerpaně, či pokud je na první pohled vidět, že na sobě sami příliš nepracují. Ředitel zde něco těžko zmůže - z hlediska zákoníku práce je vše v naprostém pořádku. Je to ovšem příklad, kdy osobní život do škol proniká. Jak všichni víme, práce s lidmi je nesmírně vyčerpávající a problémy v osobním životě tuto složitost dále zvyšují. Učitelé jsou také jenom lidé. Ani jim se nevyhýbají rodinné trampoty, úzkosti či přímo duševní poruchy jako deprese či alkoholismus. Dobré i zlé z osobního života do škol proniká, a to více, než jsme s to si otevřeně připustit.
JAK Z TOHO VEN?
Nerad bych ale, aby tento článek vyzněl příliš pesimisticky. Ostatně mí kolegové o mně někdy tvrdí, že jsem nenapravitelný optimista, a můj zvyk hledat na všem něco pozitivního - třeba na snížení rozpočtu pro katedru - jim připadá nesnesitelný. (Pokud má mít ale každý nějakou deviaci, a toto je ta moje, tak to beru.) Snad mi tedy bude odpuštěn relativně optimistický konec článku, který se začíná tak tragickým životním příběhem. Co bychom tedy mohli dělat s tím, aby se osobní a veřejný život pozitivně doplňovaly?
Předně je nutno říci, že bychom se měli snažit o to, aby hranice mezi soukromým a veřejným životem byla zachována. Tato hranice je a bude vždy poněkud neostrá, ale to neznamená, že bychom se neměli snažit oddělovat profesní a osobní život. Přílišné pronikání života veřejného do soukromého (a naopak) je ke škodě jak školy, tak učitelů. V tomto ohledu jsou pracovníci ve školství v mnohem horší situaci než sociální pracovníci. V sociální práci je téma hranic mezi soukromým a veřejným životem daleko více probíráno, například v podobě supervizí.
Na straně druhé je potřeba si otevřeně přiznat, že profesní a osobní život jsou spojité nádoby. Chceme-li klást na učitele vysoké nároky, je třeba jim pomoci a podpořit je i v jejich osobním životě. To ovšem není přímo role ředitelů. Spíše by zde pomohl vznik podpůrných institucí pro pomáhající profese, které by život učitelů a ředitelů braly celostně. Máme sklon přeceňovat vliv znalostí a dovedností, které se přímo vztahují k výuce. Naopak podceňujeme obecnější dovednosti, které se ve výuce prosazují jen nepřímo, ale přitom nejsou o nic méně důležité. To, co se na první pohled jeví jako nedostatečná pedagogická schopnost, může mít hlubší příčiny - například jistou osobní nezralost a nedostatek sebereflexe. A pokud toto chybí, je jakékoli školení v konkrétních pedagogických technikách značně neefektivní.
Mezi nejdůležitější obecnější kompetence patří například sociální inteligence, schopnost opravdové sebereflexe, schopnost vidět svůj život z nadhledu, schopnost řídit svůj vlastní život, schopnost mít rád sebe sama či schopnost radovat se ze života. Toto jsou všechno schopnosti, které se samozřejmě na pedagogických fakultách neučí -a asi příliš ani nemohou učit - ale které zcela zásadně vstupují do každodenního života ve škole. Zdrojem těchto kompetencí jsou hlavně zkušenosti z osobního života. Jsou to právě osobní životní trable a překážky, které, pokud jsou dobře zvládnuty, posouvají člověka dál nejen osobně, ale také profesně.
Profesní a osobní růst je neoddělitelný. Vůbec například nerozumím tomu, proč se někteří zaměstnavatelé a priori bojí přijímat maminky s více dětmi po rodičovské dovolené nebo lidi, kteří si prošli duševní nemocí - například depresí. Podle mé zkušenosti jde často o nejkonstruktivnější a nejefektivnější zaměstnance. Životní karambol či složitá situace v osobním životě nemusí být překážkou kvalitní práce v pomáhajících profesích. Naopak. Řekl bych, byť je to určitě poněkud provokativní, že je podmínkou kvalitní práce. Podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Má smysl jen tehdy, pokud je člověk s to se z něj nějakým způsobem poučit a promítnout to do své práce. Někdy na to stačí sám. Někdy s pomocí nejbližších přátel. Někdy by však určitě pomohlo, kdyby měl možnost nějaké systematické a odborné reflexe. Koučink a mentoring osobního rozvoje je pro učitele stejně tak důležitý jako koučink a mentoring pedagogických dovedností. Učitel, který se naučí lépe pracovat se svými emocemi, žít více v souladu se sebou samým, pak jistě bude i lepším vzorem pro své studenty a žáky.
1) Viz například publikace Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému. Dostupné z: http://www.ucimekvalitne.cz/2014/wp-content/uploads/2014/05/Celop losne_zlepseni_vzdelavaciho_systemu.pdf.

Související dokumenty