Každý jsme jiný, přesto musíme společně řídit školství

Ředitelé škol si přejí, aby jejich zřizovatelé uměli pochopit a ohodnotit rozsah jejich práce, chápali jejich přání a vize. Zde ale musím položit otázku:

Osobně z rozhovorů s mnoha řediteli škol, které mám možnost při různých příležitostech vést, jsem zjistil, že NE.

To NE není proto, že by nechtěli, ale proto, že svět politiků je dnes tak vzdálen od akademického prostoru, ve kterém probíhá vzdělávání v naší společnosti. Přesto je legislativní prostředí nastaveno tak, že

Rozhodl jsem se proto, že se pokusím pomocí tohoto článku nahlédnout na osobnost politiků i ředitelů škol nezaujatým pohledem nejen politologa, ale hlavně úředníka, pohybujícího se mezi těmito dvěma odlišnými společenskými světy, jehož hlavním úkolem (tam, kde je v rámci zřizovatelských orgánů tato exekutivní role zřízena) je být určitým a tlumočníkem přání a myšlenek obou stran.

Ať tedy tato úvaha slouží nám všem k zamyšlení nad různorodostí osobností, se kterými se pracovně či osobně setkáváme, a nad nutností uvědomění a respektování této vzájemné odlišnosti.

Jak tedy nezaujatě nahlížet na politika zřizovatele? To, co charakterizuje politika politikem, nejvýstižněji definoval M. Weber: ¹⁾Proto je pro politika tím nejdůležitějším partnerem, podle kterého určuje svá rozhodnutí, volič. Pokud politik nemá profesní vazby ke vzdělávací politice, školství si za svůj prioritní zájem zpravidla nevybírá, ale je mu přiděleno. Post náměstka či radního pro školství je tak většinou přidělen u jednobarevné rady obce či kraje nejslabšímu radnímu, v případě koaličního uspořádání pak v rámci koalice.

Tento vzorec je vidět i na celostátní úrovni: ačkoliv byla od roku 1989 všechna koaliční uspořádání sestavována ODS, tak ta si nikdy ministerstvo školství nevybrala. Když už tuto oblast nechtěl spravovat ani menší koaliční partner, obsadila ODS raději ministerstvo nestraníky, ať to byl v roce 1997 Jiří Gruša, v roce 2006 Miroslava Kopicová nebo naposledy nyní v roce 2012 Petr Fiala. Výsledkem je, že má školství oproti jiným resortům výrazně slabší vyjednávací pozici, navzdory tomu, že oblast školství je po sociálních službách druhou nejrozsáhlejší a finančně nejnáročnější resortní agendou – a to na jakékoli správní úrovni.

Navíc, pokud je tento resort přidělen politikovi, který neměl v minulosti zkušenosti se školstvím či školskou politikou, je jen velmi mizivá naděje, s ohledem na složitost této agendy, že se za čtyři roky volebního období (pokud tedy vydrží v této funkci po celou dobu) s touto agendou dostatečně seznámí. a s tím související má pak většinou u politika za následek, že si „odcizí velkou část veřejnosti“²⁾; a pro příklad bychom nemuseli chodit daleko. Pak se nemůžeme divit, že resort školství, pokud nebudou vytvořeny podmínky pro profesionalizaci politiků a veřejné správy, bude spíš černým Petrem v politice.

Je proto nutné, aby byli ředitelé škol schopni se vypořádat s odbornou nepřipraveností politiků. V naší společnosti nebyl ještě čas zavést běžný kulturní standard vyspělých demokratických systémů, a sice, že pokud chce někdo zastávat politickou funkci nebo vedoucí místo ve státní správě, je jeho snahou Otázkou tak zůstává, zda neschopnost zavedení tohoto kulturního standardu již není důsledkem globalizace, která přenáší vlastnictví skutečné moci z volených politiků na globální společnosti „a čím dál bezradnější národní stát ztrácí svou energii, která mizí v globálním prostoru, a přichází též o svou politickou prozíravost a pohotovost tím, že je stále častěji vykazuje do sféry individuálně koncipované životní politiky“³⁾, anebo to může být také důsledek ztráty hodnot v naší společnosti.

Na druhé straně je pak ředitel školy, který by měl jako manažer školy nebo školského zařízení svou činností reprezentovat zvolenou školskou politiku svého politika – zřizovatele – na daném správním území. Jeho úkolem je řídit školu tak, aby co nejefektivnějším způsobem realizovala plnění očekávaných cílů, jimiž jsou ⁴⁾jak zřizovatele školy, zaměstnanců, kontrolních orgánů státní správy, tak v neposlední míře i dětí a žáků včetně jejich zákonných zástupců. Aby ředitel školy výše zmíněných cílů dosáhl, musí oproti manažerům v jiných sektorech být nejen lídrem, manažerem a učitelem, ale zároveň musí v jedné osobě zvládat soulad takových činností, jako je plánování, organizování, výběr pracovníků, vedení lidí nebo kontrola. Aby tedy mohl úspěšně naplňovat své cíle, musí tyto funkce nejen ovládat, ale musí být schopen vytvořit jejich .

Základem jakéhokoliv vztahu je komunikace. Jak tedy komunikuje politik a jak ředitel? Pro politika (ať vezmete jakoukoliv příručku o komunální politice) je nejdůležitější – potenciálními voliči. Jak je dále doporučováno, „měla by být co nejčastější“.⁶⁾Následují většinou doporučení na komunikaci s ostatními zastupiteli, s médii a úřadem obce či kraje. Až na posledních místech lze většinou nalézt doporučení komunikace s ostatními subjekty. Běžná praxe komunikování politiků pak těmto doporučením odpovídá. Tím vzniká velká disproporce mezi masivní komunikací s občany – voliči – a minimální komunikací s řediteli škol, bez nichž přitom bude politik jen velmi těžko školskou politiku uplatňovat.

Jednou z častých příčin této disproporce jsou různé negativní reakce při jednání s veřejností, které pramení z minimální znalosti školské problematiky. Nastavení komunikace politika s řediteli škol nebo (pokud úřad disponuje školským odborem) s vedoucím úředníkem je v oblasti školství většinou řešeno napřímo, mimo tajemníka či ředitele úřadu. Rozdíly jsou však v četnosti této komunikace a většinou odrážejí zájem politika o participování na faktickém řízení školské politiky, tedy uplatňování již výše zmíněné moci. Ředitel školy pak vede nejčetnější komunikaci se zákonnými zástupci svých dětí nebo žáků. Ačkoliv by rád komunikoval i s politikem, většinou bývá odkázán na politikovo nastavení četnosti vzájemné komunikace, která je ale s rostoucími problémy ve školství většinou ze strany politika rapidně snižována.

V oblasti vzdělanosti a kompetentnosti se bohužel setkáváme s určitým pravidlem, které nás odlišuje od vyspělých demokratických kultur, a tím je a také státní správy v nepřímé úměrnosti s jejich vzrůstajícími rozhodovacími pravomocemi. To musí mít nutně neblahý dopad na kvalitu nabízených vzdělávacích služeb v regionu a realizaci kvalitní školské politiky. Pokud si jako příklad vezmeme Prahu a její městské části, zjistíme, že celkový podíl vysokoškolsky vzdělaných politických elit je v radách těchto orgánů okolo 70 %, ale kompetenci pro oblast školství zastává jen okolo 60 % vysokoškolsky vzdělaných radních.

jsou oproti tomu nesrovnatelně rozsáhlejší. Jsou stanoveny zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, v platném znění. Tyto nároky jsou z pohledu potřeb dnešní společnosti v oblasti vzdělávání samozřejmě nutností, neboť ředitelé mají zodpovědnost za přímé vzdělávání dětí a žáků. Ovšem obdobná norma požadavku na vzdělání by měla být uplatňována i na vedoucí úředníky a politické elity, protože čím větší je rozdíl v této oblasti mezi politikem a ředitelem, tím náročnější je při společném řízení školství k oboustranné spokojenosti.

I když by se podle politických prohlášení mohlo zdát, že může dojít ke sladění vizí a cílů politiků a ředitelů škol, je důležité rozeznávat proklamované sliby politických elit, které musí vykazovat „podporu stávajícímu vzdělávacímu systému. A z jejich pohledu by bylo nerozumné chovat se jinak“,⁷⁾ a jejich reálné úkony při uplatňování vzdělávací politiky.

Zcela legitimní vizí politika je získat moc, a cílem k získání moci je uspět ve volbách. Proto je pro něj mínění voličů důležitým měřítkem a pro dosažení úspěchu ve volbách je ochoten velmi obratně tak, aby je mohl naplnit během svého čtyřletého působení. On víc času prostě nemá. Předpokládá tak, že tato změna bude moci být veřejností přijata ne jako odchýlení, ale jako volba jiné cesty při stejném volebním programu. A právě postupné vyprazdňování volebních programů tomu velmi napomáhá.

U ředitelů škol je tomu ale zcela naopak. Jejich vizí je vytvoření kvalitní a prestižní školy,cílem pak v první řadě to nejlepší pro dítě či žáka. Za takovou vizí je dlouhodobý proces, který nelze vtěsnat do čtyř let. Výsledkem je ale škola, která se bude těšit zájmu široké veřejnosti a jejíž žáci budou úspěšní v dalších životních etapách dle svých představ a možností. To je spojeno s vytvořením pozitivního klimatu a kultury ve škole, kterou řídí.

Po takovém pohledu na politika a ředitele musí každého automaticky napadnout, zda je možné, aby fungovaly pozitivní vzájemné vazby, pokud by všichni vycházeli pouze z pozice svých představ a pokud by upřednostňovali v rámci řízení školské politiky toliko své „správné“ názory. Na jedné straně je politik, který se domnívá, že jeho představy o řízení školství a nutných reformách jsou tím nejlepším, co za posledních 23 let bylo ve společnosti vyprodukováno, a očekává, že ostatní subjekty, vedoucí úředník i ředitel školy, v radostné euforii přijmou nabídnutou vizi. Na druhé straně je ředitel školy, který si naopak přeje politika vyzbrojeného zájmem o školskou problematiku a alespoň částečně odborně fundovaného v oblasti školství.

Předcházející řádky nám otevřely nepříliš pozitivní náhled na současnou situaci v řízení vzdělávací a školské politiky. Ačkoliv jsou specifické rozdíly, které oddělují politické elity od zbývajících společenských skupin poměrně rozsáhlé, Bude to ale vyžadovat, a to především od ředitelů škol, tato rozdílná specifika vnímat, a s ohledem na postavení politických elit ve vzdělávacím systému je i respektovat.

Jak bylo konstatováno, jedinou společenskou skupinou, kterou politické elity respektují, jsou občané voliči. Je potřeba, aby si ředitelé uvědomili, že jsou to ti samí občané, které oni znají coby zákonné zástupce žáků školy a se kterými denně komunikují. Tady se totiž a vzniká zde jedinečný prostor pro vytvoření efektivní komunikace mezi společenskými skupinami podílejícími se na řízení školské politiky. Domnívám se proto, že každý ředitel, který si chce vytvořit dobré podmínky pro svoji práci, by měl

Probuzení opravdového zájmu o vzdělávání dětí mezi rodičovskou veřejností se může stát nejen důležitým mostem mezi všemi zainteresovanými na řízení školství, ale i stimulem pro pozitivní změny našeho školství tak, jak se o to v poslední době pokouší MŠMT v rámci Strategie 2020 nebo EDUin se svým projektem Česko mluví o vzdělávání.