Karin Marques se v září minulého roku chopila funkce ředitelky středně velké pražské základní školy. Poměrně paradoxně však svou budoucnost ve školství nikdy neviděla, k celému školnímu prostředí měla odpor. „To ale dost souviselo s tehdejším režimem,“ vysvětluje Karin svůj dřívější postoj.
Karin Marques: Progresivní ředitelka, která jako dítě školu nenáviděla
Markéta
Popelářová
studentka PedF UK, členka iniciativy Otevřeno a redaktorka online magazínu Perpetuum
Jak to tak ale bývá, ne všechny naše plány a představy se plní a to platilo i pro kariérní rozhodnutí Karin Marques. Okolnosti způsobily, že se ocitla na pedagogické fakultě, kde vystudovala český jazyk a hudební výchovu. Rok 1989 následně přinesl mnoho změn, některé z kateder na pedagogické fakultě zanikly, na univerzitu přišli noví lidé, osobnosti, ke kterým studenti vzhlíželi. „Otevírali nám nové světy a ukazovali jiné pohledy na výchovu. A když jsem nastoupila do školy, chtěla jsem věci dělat jinak. Záleželo mi na tom, aby se v dětech nevytvářel odpor k prostředí,“ popisuje Karin začátky své učitelské kariéry.
Karin pracovala na škole PORG, již tehdy výběrové škole s dětmi pocházejícími z rodin, kterým záleželo na tom, v jakém prostředí se jejich děti budou vzdělávat. Dle svých slov se však k práci s dětmi „z ulice“, například citově deprimovanými, dostala až na škole, na které působí nyní.
Její učitelská kariéra byla po zkušenosti na škole PORG na 16 let přerušena prací v jiném sektoru. Po přibližně osmi letech věnovaných učitelství se rozhodla zkusit své štěstí za branami školy. Odešla tedy do neziskového sektoru, kde působila jako projektová manažerka, během mateřské dovolené následně založila vlastní neziskovku nazvanou Klub K2. Klub K2 je rodinné, mateřské centrum a škola, které zároveň nabízí hlídání dětí soukromým firmám.
Změny mě nabíjejí
„Když už se příliš dlouho věnuji tomu samému, mám potřebu změny. Žiju ze změny a změnami, po sedmi letech vedení Klubu K2 jsem se proto rozhodla pracovat pro Open Society Fund. Tam jsem se věnovala vzdělávací politice, konkrétně třeba zavádění inkluzivního vzdělávání,“ popisuje svá kariérní rozhodnutí Karin Marques.
„Inkluze je u nás viděna jako kontroverzní téma. Jedná se totiž o narušování statu quo. Desetiletí u nás přetrvával určitý způsob myšlení, jak se mají děti vzdělávat a že některým dětem se má dostávat speciální péče. Pak ale převážilo přesvědčení, že u dětí s postižením je důležitější jejich osobnostně-sociální výchova spíše než akademické vzdělávání a kognitivní znalosti. Je to celá změna paradigmatu, obrovská změna myšlení a uspořádání společnosti. To je i důvod, proč se nám nedaří inkluzi zavádět. Pustili jsme se do ní bez širší debaty, bez ptaní se, proč ji potřebujeme a co nám může přinést,“ komentuje Karin Marques svůj pohled na inkluzi.
Jeden z důvodů, proč se rozhodla přesunout své pracoviště opět do prostředí školní budovy, jsou, jak sama uvádí, drobné pochybnosti o velkých ideálech neziskového sektoru. „K inkluzi jsem měla načteno mnoho materiálů a potřebovala jsem si odzkoušet, co z toho je v realitě možné. Měla jsem trochu pochybnost v tom, jak celá věc jde vlastně do reality převést.“ Na nějaké závěry, posuzování teorie versus reality je však podle ní ještě brzy. Už nyní ovšem vidí, že mnoho věcí je těžko aplikovatelných kvůli velké vytíženosti učitelů.
„O čem momentálně přemýšlím, je také prevence rizikového chování dětí. Přijde mi absurdní, že naše hlavní činnost, výchova dětí, je financovaná z grantů. Škola, jak ji většinově známe, je jen o tom, že se dítě vzdělává, a o výchově se bavíme až v momentě, kdy dítě vybočuje z představy učitele o ideálním chování. V takový moment dítě dostane důtku nebo dvojku z chování. Málokdy se ale cíleně věnujeme tomu pozitivnímu, očekávanému dobrému chování.“
Učitelů je málo, hledají se obtížně
Nedostatek učitelů, se kterým se Česko potýká, byl jednou z prvních výzev, se kterými se Karin v roli ředitelky musela vypořádávat. Jak hledání a přijímání učitelů během jejího dosavadního půlročního působení probíhalo? „Nabírání učitelů bylo dramatické. Začínali jsme před začátkem školního roku situací, kdy nám chybělo sedm nebo devět lidí, ale za dobu své funkce jsem stihla přijmout už 27 nových zaměstnanců. Jsou to učitelé, asistenti pedagoga i vychovatelé do družiny. Přestože jsem si věřila, že za ta léta jsem nasbírala dostatek kontaktů, bylo jejich shánění hodně obtížné.“
U přijímání nových učitelů však její působení směrem k učitelům zdaleka nekončí. Jak se jí například daří vést učitele ke vzájemné spolupráci?
„Je to první věc, kterou jsem na škole po svém příchodu chtěla měnit. I v zahraničí jsem si všimla, že se lidé nad tímto tématem hodně radí a že se nebojí říct si o pomoc a poradit se. Je to totiž základ. Hned během přípravného týdne jsem proto zavedla pravidla otevřené a bezpečné komunikace. Jejich základem je pravidlo, že si věci, příjemné i nepříjemné, říkáme přímo. Nejdříve komunikujeme s tím, koho se věc bezprostředně týká, teprve poté s někým dalším. Musím říct, že už se nám to několikrát osvědčilo a nese to své výsledky,“ popisuje Karin jeden z klíčových prvků na své škole. Na začátku roku to prý byla právě otevřená komunikace, co odvrátilo možný odchod jednoho začínajícího učitele, když přiznal, že některé z přidělených hodin nezvládá. „Když se o situaci ví, je možné řešit všechno. V opačném případě se ale věci řeší jen velmi těžko,“ odůvodňuje zvolenou strategii Karin Marques.
Do jaké míry je bezpečné a na otevřenou komunikaci připravené prostředí na vaší škole? Daří se vám podporovat vzájemnou důvěru a spolupráci mezi všemi učiteli?
Článek shrnuje vybrané myšlenky nejnovější epizody podcastové série
Hovory z kabinetu
, ve které se hostem stala ředitelka a učitelka Karin Marques. Podcast Hovory z kabinetu si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší informace můžete získat i na sociálních sítích – na Facebooku a Twitteru.