Kamery ve školách - vzdělávání a represe nejdou dohromady

Dne 29. listopadu 2011 pořádalo První polovina příspěvků byla věnována legislativním otázkám souvisejícím s využíváním kamerových systémů ve školách.

Opakovaně zaznělo, že Zákon hovoří poměrně srozumitelně v tom smyslu, že kamery lze využívat pouze pro ochranu hmotného majetku. Dokonce byly prezentovány fotografie záznamů kamer, které byly Úřadem na ochranu osobních údajů školám zakázány, někdy byly školy dokonce pokutovány za jejich pořizování.

Ačkoli by se mohlo zdát, že litera zákona zní natolik jasně, že není důvod na kamerové systémy nahlížet z jiného úhlu pohledu, občas přesto narazíme na školy (někdy také iniciativy zřizovatelů škol), které se domnívají, že kamery mohou také participovat na výchovně-vzdělávacím procesu.

Pojďme se na chvíli zamyslet nad

Kamery rozhodně Místo na chodbě školy dojde k útoku po cestě ze školy domů, v místech, která nejsou snímána kamerami, příp. ve virtuálním prostředí, v němž se dnešní děti a dospívající mnohdy pohybují suverénněji a s většími zkušenostmi než jejich vychovatelé. Přitom v takových situacích

S tímto úzce souvisí, že kamery nám nijak Jestliže někdo z učitelů zastává opačný názor, patrně by měl dobrovolně vrátit svůj vysokoškolský diplom a ucházet se o zaměstnání, v němž nebude v kontaktu s druhými lidmi, natož s dětmi a dospívajícími. Kamery by mohly působit jako vnější situační zdroj korekce chování. Součástí práce každého učitele na všech typech základních i středních škol je nejen vzdělávání, ale také výchova.

Pokud se setkáme se žáky, kteří se chovají nevhodně, odmítají ve výuce pracovat, narušují průběh vyučovacích hodin, a brání tak i svým spolužákům ve vzdělávání, příp. v průběhu přestávek nedodržují stanovená pravidla chování, je třeba si položit otázku, co lze dělat jinak, jak můžeme s takovými žáky pracovat. Možná to může znamenat změnu způsobu práce se žáky, možná proměnu celého systému vzdělávání některých žáků. Je to ovšem jediný způsob, jímž můžeme docílit toho, aby se nám žáci s výchovnými problémy neobjevovali ve škole stále znovu.

Kamery nám také Snad mohou v krajním případě poskytnout důkazy o chování žáka, o němž jeho rodiče nechtěli slyšet a doposud odmítali učitelům uvěřit, že by byl jejich potomek něčeho podobného schopen. Nyní máme na kameře důkaz, jímž můžeme rodiče udolat. Zvítězili jsme!

Budou teď rodiče ochotní začít s učiteli spolupracovat? Změní svoje dítě? Omluví se učitelům? Těžko. Spíše se budou cítit zahnaní do kouta argumenty druhé strany a v situaci ohrožení zvolí jedno ze dvou velmi tradičních řešení, která můžeme sledovat v celé živočišné říši – buď začnou útočit, tedy obviňovat z neschopnosti učitele, požadovat nápravu od nich a argumentovat, že se jejich syn či dcera doma chovají zcela odlišně, nebo utečou, jinými slovy, přestanou se školou komunikovat, budou se vyhýbat schůzkám s učiteli, dohodnuté postupy nesplní, ač to původně slíbili.

Školy, které s rodiči dokážou komunikovat, jsou takové, které nabízejí místo sbírání argumentů a důkazů o provinění žáků či rodičů spolupráci. Jsou ochotné naslouchat rodičům, ocenit je za to, co s dětmi dělají (pak se také snáze dočkají ocenění ze strany rodičů), trávit s nimi čas, odpovídat ihned na jejich dotazy či náměty a

To neznamená, že jim za všech okolností vycházejí vstříc. Často mají poměrně striktní pravidla komunikace s rodiči (např. stanovené konzultační hodiny), nicméně vědí, proč taková pravidla využívají a k čemu mohou oběma stranám přispět.

Kamery Jak říkal často profesor Matějček, Naši žáci nás stále sledují a způsoby, jak řešíme problémy, jak se k nim stavíme, jak reagujeme v různých situacích i jak komunikujeme s druhými lidmi, jsou pro ně každodenními modely chování.

V lepším případě se děti právě prostřednictvím každodenních zcela běžných zkušeností s dospělými naučí, jak se chovat slušně a zodpovědně. V jiných případech naopak velmi záhy pochopí, že jestliže dospělí chtějí něco po nich, ale sami to nedělají a přitom se jim daří dobře, není důvod, aby to dělali žáci – a můžeme to po nich formálně vyžadovat sebevíc.

Kamery žáky Možná jim neposkytnou vůbec žádný vzor ke vhodným postupům. V horším případě jim naznačí, že řešením může být represe vůči druhým, vynucená kontrola, nikoli ovšem společné dohody a společné hledání východisek. Ač to zní tak jednoduše, právě tím děti učíme, jak se nevzdávat, jak přemýšlet o svém chování i chování druhých osob, jak se vyrovnávat s nepříjemnými situacemi. – tak trochu podobnou té, k níž se mohou uchýlit výše zmínění rodiče.

V neposlední řadě kamery Jejich instalace, pravidelná údržba a také pravidelné sledování nahrávek rozhodně vyžadují mnohé náklady. Když už by se finance našly, bylo by mnohem příjemnější investovat je do platů učitelů a do rozšíření množství pracovních míst ve školách, aby ve třídách nemuselo sedět třicet žáků, ale třeba jen patnáct, maximálně dvacet. Pak by také mnohé výchovné a výukové problémy bylo jednodušší řešit a kamery by k tomu nebyly potřeba.

V souladu se zákonem mohou školy i žáků a učitelů. Mohou nám napomoci uhlídat prostory, v nichž se běžně nevyskytují ani žáci, ani učitelé (např. šatny), nebo které využívají i jiné osoby mimo školu (např. školní hřiště s moderním vybavením).

Rozhodně v těchto místech ušetří čas učitelů, kteří jinak mohou být nominováni k nekonečným dozorům, aby se nic neztratilo a nezničilo. Přitom by asi bylo účinnější, kdyby se připravovali na práci se svými žáky. Rozhodně

Když už je řeč o práci se žáky, kamery mohou být i v tomto případě užitečným zdrojem podpory, ale v úplně jiném smyslu než ve formě kamerových systémů. Jedná se o využití metody (dále jen „VTI“), která se opakovaně ukazuje jako velmi užitečný zdroj podpory a opory učitele.

Představuje relativně novou, avšak úspěšnou a poměrně atraktivní formu práce ve škole. Metoda vznikla v Nizozemí v 80. letech minulého století a původně byla určena pro práci s rodinami. Velmi brzy však našla své uplatnění také ve školství. Sekundárně pochopitelně vždy působí také preventivně z hlediska rozvoje rizikového chování.

 Pozornost je věnována všem přítomným prvkům komunikace, které se ve sledovaných interakcích objevují. Diskuse nad nahrávkami je soustředěna především na důsledky vzájemného působení všech aktérů ve vybraných interakcích. Velmi významným rysem práce metodou VTI je využívání úspěšných vzorců komunikace učitele se žáky, které si učitel má příležitost při rozhovoru s videotrenérem i při opakovaném či zpomaleném a detailně analyzovaném sledování videozáznamu uvědomit. Na nich je budován jeho další rozvoj. Učitelé mají příležitost vidět své vlastní dovednosti a jejich úkolem je rozšířit jejich využití a aplikovat je při výuce s větší intenzitou.

Metodu VTI lze využít ke zdokonalení práce s jednou třídou i s konkrétním žákem. Učitelé ji oceňují také v situacích, kdy potřebují posílit své profesní dovednosti obecně, pokud si z nějakého důvodu nejsou jistí svojí prací, nebo se jen chtějí přesvědčit, že jejich přístup je pro žáky výhodný (často například na počátku své profesní kariéry). Po dobu společné práce je věnována pozornost nejen jeho komunikaci se žáky, ale také způsobům, jimiž žáky rozvíjí, jak se mu daří vést vyučovací hodinu, organizovat ve třídě činnosti, předávat odborné znalosti a v neposlední řadě se zaměřujeme na rozvoj učitele.

Pro více informací odkazuji zájemce na www.spin-vti.cz.