K Auditu vzdělávacího systému ČR 2017

Osobně bych přidal plus povinnému poslednímu ročníku MŠ jako žádoucímu prodloužení povinné školní docházky, stejně jako zvyšující se nespokojenosti dospělé populace s fungováním veřejných škol jako projevu potřebné společenské objednávky zdola (oslabování veřejného školství nehrozí - zatím), dále státním maturitám, protože zvyšující se neúspěšnost maturantů vnímám hlavně jako argument pro vyšší odpovědnost škol (systému) za žáky, které ke studiu přijmou. Naopak bych plus ubral nepřijetí kariérního řádu, protože se v tak složité problematice podařilo vytvořit vzácnou konsenzuální podobu, kterou negovalo předvolební zpolitizování, a protože v dalším vývoji této problematiky nevidím žádné pozitivum. Další minus by si zasloužilo prohlubování rozdílu v přístupu ke vzdělávání mezi regiony (ale to by už bylo čtvrté minus), které dokumentuje závažné negativní dopady reformy veřejné správy i absenci strategického řízení vzdělávání v ČR.

K významným událostem ovlivňujícím vzdělávání v roce 2017 bych jich ještě pár přidal, zdůraznil je.

Především by sem patřil prezentovaný zájem o vzdělávání a tlak na politiky významnými experty z řad národohospodářů - úspěšných manažerů, viceguvernérů ČNB, zaměstnavatelů. I díky nim došlo ke zvyšování platů pedagogů.

Také bychom mohli zmínit vládou na jaře 2017 přijatý strategický rámec Česká republika 2030, protože v tomto obsáhlém dokumentu v kapitole věnované vzdělávání můžeme najít podstatné strategické směry, jako např.: "(...) Vzdělávání proto musí učit kritickému myšlení a připravenosti zvládat změny, které nás čekají, ale také posilovat schopnost tyto změny ovlivňovat a usměrňovat. (...) Vzdělávání zajišťuje každému přístup k rozvoji přenositelných kompetencí, potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život. (...) Naopak je potřeba snížit velké množství osvojovaných faktů, které brání kreativitě a hlubšímu poznání vyučovaného tématu. (...) Smysl vzdělávání nesmí být zužován na přípravu pracovní síly pro trh práce. (...) Zásadním předpokladem realizace výše uvedených cílů je podpora zajištění kvalitní výuky vzdělávajícími. (...) Dovršení kurikulární reformy je prioritou také české vzdělávací politiky."

Jedná se o sdělení, která významně podtrhují v Auditu uvedené zahájení reformy rámcových vzdělávacích programů, u něhož však převažují minusová hodnocení. Proč? Protože změny RVP by měly probíhat jako součást (završení?) kurikulární reformy (tedy opravdu reforma RVP, nikoliv revize), diskuse o průběhu změn by měla být mnohem intenzivnější, zaměřená zejména na to, co změny sledují, jaké možnosti pro inovace vzdělávání otevírají, jakou podporu bude jejich implementace potřebovat.

Podporu bych v tomto kontextu zdůraznil. V Auditu je doloženo, že mnozí učitelé nejsou otevření netradičním a inovativním přístupům, ale také že neexistuje systémová podpora kvality učitelů a ředitelů. Bezradnost učitelů nejlépe dokumentuje jeden ze závěrů výběrového zjišťování výsledků žáků 5. a 9. tříd: "Z hlediska perspektivy lepšího naplňování požadavků rámcového vzdělávacího programu učitelé vidí jako zásadní změnu přístupu žáků k výuce (95 %), větší podporu úsilí školy ze strany rodičů (65 %) a zvýšení hodinové dotace předmětu (63 %)." Když jsem zjišťoval, jak vnímají Audit 2017 naši posluchači v programech dalšího vzdělávání pedagogů, překvapilo mě, že většinově souhlasí s jeho závěry (debatovali jsme o infografické podobě Auditu), že dílčí nesouhlasná stanoviska byla individuálně velmi rozdílná, avšak na podpoře teze "Rodina je nejdůležitější faktor úspěchu ve vzdělávání" se výrazně shodli. Nic proti tomu, ale od učitelů mi to zní příliš alibisticky; čekal bych větší zaměření na vlastní práci, edukační inovace. Také proto, že v dialogu školy a rodiny musejí mít iniciativu profesionálové. Těmi jsou v oblasti edukace pedagogové, tedy cítí-li se tak.

Ben Levi (Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému, 2012) pro systémové změny vyžaduje mj. malý počet ambiciózních, avšak dosažitelných, dobře odůvodněných a veřejně deklarovaných cílů. Tak které to budou?