V minulém článku jsem nastínil podmínky, které často vytváří zřizovatel svým ředitelům, hovořil jsem o míře politické gramotnosti a patologickém systému, který umožňuje nevzdělaným lidem řídit školství (nikoli školy !!!). Že tedy na prahu společnosti znalostí je možné, aby zřizovatel školy o ní získal povědomost pouze tím, že ji kdysi více či méně úspěšně navštěvoval, možná ani neabsolvoval.
Jsou opravdu největší hrozbou výsledky žáků?
PhDr.
Václav
Trojan
Ph. D.
vedoucí katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Není potom divu, že 85 % ředitelů ve výzkumu uvádí, že nedostává od zřizovatele žádnou zpětnou vazbu.
Někdy není správné se schovávat za čísla. Avšak jedno z nich ještě považuji za důležité a zastavím se u něj.
81 % rodičů dětí ze základních a středních škol je spokojeno se stavem školství.
Každého soudného člověka musí šokovat taková míra uspokojení v kontextu výsledků našich žáků. Namístě je položit si nepříjemnou otázku:
„Vědí vůbec rodiče, jak vypadá onen současný stav, se kterým jsou spokojeni?“
Říká se, že má-li pštros pocit, že je třeba něco zásadního vyřešit, strčí hlavu do písku a najednou je božský klid. Je to zarážející, kolik lidí má hlavu v písku pěkně hluboko, že neslyší, nechce vnímat, brát na vědomí a pokud ví, tak zcela vytěsňuje nepříjemná fakta. Jedna z prvních vět svobodného projevu pana prezidenta Václava Havla na nový rok 1990 byla: „...nezvolili jste mne proto, abych vám jako moji předchůdci lhal. Naše země nevzkvétá.“ V minulém čísle jsem pozornost čtenáře obracel na zprávu o klesajících výsledcích, stejně jako na závěry srovnávacího šetření PISA 2009. Je pravdou, že pan ministr hovoří o nemocném školství a nabízí vskutku neobvyklé způsoby léčení vleklé choroby – urychlené a nepromyšlené testování, novelizaci některých pasáží školského zákona, které přivítají ředitelé a učitelé nikoli aktivní a zapálení, ale spíše ti průměrní a vždy vyčkávající.
Zase to necháme na řediteli školy?
Budeme po něm chtít, aby v době úbytku žáků to byl on, který bude tlouci do bubnu a bít na poplach, že se děje něco skutečně vážného? Dostaneme jej do situace, kdy může být sebestřednými politiky a netušícími rodiči označen za posla špatných zpráv, který znejisťuje a tudíž se stává otravným. Přitom pořád jsou ve školách a v ředitelnách těchto škol nadšení lidé. Vím to. Ale vím i to, že mnohým dochází dech. Nikoli kvůli náročnosti práce, často kvůli vnějším podmínkám.Na seminářích jsem s několika desítkami ředitelů rozebíral, co by mohly konkrétní školy udělat pro zlepšení čtenářské gramotnosti žáků, pro zlepšování situace a zastavení pádu do hlubin, o kterém jednou budeme hovořit jako o ztracené generaci. Byl jsem příjemně překvapen, kolik nápadů, postupů, akcí i debat se na toto téma vyskytuje. Často měly ředitelské názory společného jmenovatele. Chceme toho po škole mnoho, prokazatelně stále více, požadavků přibývá jako do příslovečného džbánu po kapkách. Však bez uvědomění si situace celou společností, rodiči, politiky i těmi, co již do školy dlouho nechodí, se nahoru nedostaneme.
Domnívám se, že největší hrozbou do budoucna nejsou výsledky patnáctiletých žáků, ale postoje společnosti.