Jezte vápník, je zdravý!

Česká historická zkušenost má v tomto ohledu věru na co navazovat. Domníval jsem se, že osudové osmičky dvacátého století byly dostatečným poučením a jasným poselstvím, že uchovat si vnitřní svobodu a nezávislost, základní morální integritu a nepodlézat vrchnosti za každou cenu se vyplatí, i když třeba až s odstupem.

Jaký byl můj šok, když mi kolegyně poslala odkaz na pořad České televize 168 hodin ze dne 31. ledna s reportáží z besedy prezidenta Zemana na Střední vinařské škole ve Valticích. Ač reaguji tímto komentářem téměř ze dne na den, s ohledem na periodicitu a uzávěrku tohoto časopisu se k vám text dostane s poměrně velkým odstupem. Jistě se k události mezitím vyjádří mnozí, já se přesto pokusím o zobecnění a poučení z této bajky.

O čem se bavíme? Kdo pořad neviděl, tak pouze souhrn ve zkratce. Na Střední vinařské škole ve Valticích se chystali na návštěvu prezidenta Zemana v doprovodu jihomoravského hejtmana Haška. Kamera zachytila v učebně již okamžiky před besedou, kdy paní učitelka rozdávala lístečky s předem napsanými otázkami a žadonila, aby je někdo panu prezidentovi položil. Střih. Oba státníci sedí s blahosklonným výrazem za stolem a žáci se jeden po druhém v předem přesně stanoveném pořadí hlásí a z papírků v ruce „spontánně“ předčítají dotazy typu: Vážený pane prezidente, vy sám jste se již několikrát vyjádřil negativně směrem k České televizi. Uměl byste nám vysvětlit, proč televize, za kterou lidé platí nemalé koncesionářské poplatky, předkládá lidem informace manipulativně a neobjektivně jako jiná masmédia? A lze tomu nějak zabránit? V reportáži slyšíme takových dotazů několik. Na norskou kauzu odebraných dětí a prezidentovu reakci v podobě návrhu nové smlouvy či na Evropskou unii; a všechny jsou stylizované přesně tak, aby ladily prezidentovu názorovému vkusu. Pozor, přece jen se hlásí jeden rebel: „Pane prezidente, je nás tady asi třetina kuřáků a chceme se vás zeptat, budete vetovat protikuřácký zákon?“ To je ale „úder“! Kuřák Zeman se rozplývá nad takovou nahrávkou na smeč. Nikdo po celou dobu besedy neprotestuje, všem tahle zjevná šaškárna připadá normální.

Tak je na světě další díl seriálu o výchově k občanství a demokracii. Udělaly se mi mžitky před očima a pro jistotu jsem se podíval na kalendář, jaký že je to letopočet. Jako pedagog bych měl ovládat pozitivní motivaci a umět na všem najít něco k ocenění. Snažím se: ach ano, ve Valticích umí žáci pěkně a nahlas číst, koktali jen někteří...

Přeposílám link na reportáž na všechny strany, takovéto zásadní selhání pedagogů nemůže zůstat bez odezvy, je to výchova k patolízalství non plus ultra. Hlavně myslím na ty mladé lidi z „besedy“, jaký mají v hlavě asi zmatek a jaký signál jim škola svým jednáním vyslala. Mnozí to jistě podprahově přijali jako samozřejmý vzorec chování v rámci celé velké slávy a zážitku z toho, že viděli naživo pana prezidenta. Píšu předsedovi České středoškolské unie, ať se jako studenti k tomu vyjádří.

V mailboxu se mi řadí první reakce. Řadoví referenti zMŠMT už o kauze vědí a jsou konsternováni, učitel z filozofické fakulty si klade otázku, zda je toto pojetí demokracie prezidentovo, dané školy nebo už celé této společnosti. Nejčastěji se mi ale na e-mail vrací dva druhy odpovědí, každá alespoň v deseti různých exemplářích, takže nejde o náhodu. Ta první mluví o potřebě zvracet, ta druhá je prosté konstatování „jako za totáče“.

Mnoho lidí zapojuje Google a brzy je na světě plastičtější obraz díky souvislostem. Z hlubin internetu vyplouvá petice z roku 2012 proti stávající ředitelce, v níž ji žáci obviňují ze ztráty kvality školy, padesátiprocentního neúspěchu u státních maturit a mnoha dalšího. Následuje podobně starý článek z Břeclavského deníku o průběhu konkurzu, v němž navzdory petici a závadám, které zjistila ČŠI, ředitelka svůj post obhájila. Facebook a týdeník Respekt dokreslují kontury poukazem, že se tak stalo pravděpodobně díky známostem s lidmi kolem hejtmana Haška. Nechci to soudit, neznám podrobnosti, víme všichni, jak to bývá s peticemi a jak je složité hodnotit kvalitu školy, byť „názor“ má každý kolem.

Tu besedu si ale nikdo nevymyslel, ta reálně proběhla. A tady ředitelka zásadně selhala. Petice hovoří i o praktikách bossingu vůči zaměstnancům. Vybaví se mi pedagožka přidělující před akcí lístečky s dotazy a nacvičující se žáky průběh. Ta učitelka byla nejspíš jen převodní páka, asi bylo těžké to odmítnout, kdo by se dnes na malém městě nebál o místo. Svůj díl viny nese bezpochyby, ale není jediná, a už vůbec ne rozhodující. Později se zhroutí - pod tlakem veřejného mínění, nebo ji dohnalo svědomí?

Na ředitele jako lídra musí být kladeny vyšší nároky i větší díl odpovědnosti, je vzorem ostatním a rámcem vnitrofiremní kultury. Ostatně byla to právě ředitelka, která seděla na besedě přímo vedle prezidenta. Že jí na zmanipulovaném průběhu nepřišlo nic divného a nebylo to nejspíš poprvé, osvědčila následně na webu školy. Kritických hlasů bylo evidentně vícero, protože se tam brzy objevila její obhajoba daného průběhu besedy. Žáci prý byli nezkušení a nervózní, proto ty lístečky. Rozhodně si údajně žáci formulovali otázky sami, učitelka jim je pouze pomáhala učesat. Kdo ty otázky slyšel, má jasno. Tohle by šestnáctiletí nikdy nedali dohromady, ostatně Respekt s některými tazateli bezprostředně po besedě mluvil a jednoznačně se ukázalo, že vůbec netuší, na co se ptali, jaké politiky měli ve svých dotazech z lístečku na mysli. Moc pěkný kabaret, paní ředitelka evidentně žije v jakémsi skleníku a má pocit, že propaganda dokáže překřičet cokoliv. O tom, kdo a kdy položí který dotaz, se prý losovalo kvůli spravedlnosti. Škoda, že ji ještě nenapadlo zavést cedule informující osazenstvo, co má zrovna dělat. Tleskat - bučet - pískat, jako při natáčení amerických reality show.

Označit viníka takhle od klávesnice je jednoduché. Snažím se na paní ředitelku myslet a vžít se do její nelehké role. Na besedě byl přítomný hejtman, její nadřízený -představený kraje, jenž je zřizovatelem školy. Rozděluje peníze, rozhoduje o investicích, v neposlední řadě má zásadní slovo i u konkurzů na místa ředitelů. Haškovy sklony k machiavelismu a morální profil známe dobře z lánského pokusu o puč a následného slavného zapírání v televizi. Těžko už se dozvíme, zda takovýto scénář besedy vyšel od něj, zda to byla autocenzura ze strany školy nebo aktivní horlivost v kombinaci s chabým myšlenkovým konstruktem na straně vedení školy. Na prezidenta ani jeho suitu bych to tentokrát opravdu netipoval.

Nabízí se zobecnění. Vzdorovat a zachovat si tvář, nebo se podvolit vůli zřizovatele? Kolik ředitelů to denně řeší? A kde jsou hranice únosnosti - morální, trestní, kredibility u sboru a u žáků, limity setrvání ve funkci? V té souvislosti se mi vybavil hlas více ředitelů, kteří zažili odvětvové řízení skrze školské úřady přímo podřízené MŠMT a s nostalgií na to vzpomínají. Školské úřady měly tehdy v kompetenci i dosazování ředitelů. Dřívější systém byl v mnoha ohledech nevyhovující, ale je otázkou, zda nebyl nezávislejší než ten stávající a zda se alespoň něčím z toho bývalého neinspirovat.

Dnes je konkurz často politicky dopředu domluven, přítomní úředníci poslušně plní pokyny shora. Případně bez většího zájmu blahosklonně odklepnou přání školy, která má jen málokdy zájem na zásadnější změně ve svém vedení. Přítomný zástupce ČŠI v konkurzní komisi bývá ten nejfundovanější a nejnezávislejší, ale v dnešním systému je jeden ze sedmi členů. Dříve tu byli v komisi i další odborníci bez vazby na místní politickou reprezentaci, kteří se rekrutovali právě ze školských úřadů. Na obecní úrovni je mezilidský faktor ještě více rozhodující a důvody odvolávání ředitelů škol i průběh konkurzů následovníků bývají ještě zemitější. Takto rozdané karty generují v ředitelnách spíše vazaly než odvážné vizionáře, pak se ale nemůžeme divit, že v krajní poloze došlo až k valtickému excesu.

Konkurzní vyhlášku na tomto místě asi nezměníme, každý u sebe si ale může stanovit osobní mez, za kterou už nepůjde, i kdyby ho to mělo stát židli. Může se stát, že jednou ta hranice bude atakována a dotyčný zatáhne za ruční brzdu a z vlaku vyskočí. Možná také, že se nám poté naopak uleví a pomine předchozí zdroj osobní frustrace.

Až budou občankáři u vás zase někdy řešit, jak pojmout výchovu k demokracii a jak cvičit žáky v obraně před indoktrinací, v archivu pořadu 168 hodin mají krásný příspěvek na úvodní rozehrání diskuze na dané téma. Reálné příběhy za života táhnou nejvíc.

Namísto doslovu: Postupem dne se v mnoha médiích začaly objevovat komentáře odsuzující valtickou besedu, své znepokojení prý vyjádřili i politici. Mně největší úlevu přinesl článek na webu Simindr.cz nazvaný Metodické pokyny pro návštěvy prezidenta ČR na základních a středních školách. Typicky česká obranná reakce humorem. Smích zabral, dostavila se úleva. Velmi osvobozující, vřele doporučuji k přečtení.

Přesto raději nezapomínejte: každé ráno tabletu vápníku, ať vás páteř nezradí a můžete v zrcadle pohlédnout sami sobě do očí!