V pedagogických výzkumech se málo pracuje s metodou sběru dat, která umožňuje shromažďovat informace z pamětí těch, kdo ve sledovaném období žili a pracovali – tedy s metodou tzv. orální historie. Tuto metodu využili zmínění tři odborníci a provedli „sondu do života učitelů v Jihomoravském kraji“. Uskutečnili podrobné rozhovory se šesti učiteli (z toho třemi ženami a třemi muži), kteří působili na základních školách v období normalizace i před ním. Rozhovory, v nichž hlavní část tvořilo vyprávění a vzpomínky učitelů, byly zaznamenávány na magnetofon a pak přepsány k publikování. Učitelé byli vybízeni ke vzpomínkám návodnými otázkami týkajícími se jejich studia, začlenění do učitelské profese, podmínek práce a možností profesní kariéry.
Aby pamětníci mohli bez obav vyprávět své osudy, své veselé i smutné zážitky včetně různých omezení i ústrků od nadřízených ředitelů nebo inspektorů, jsou v publikovaných vyprávěních vynechána nejen jména pamětníků, ale také všechny údaje o místě školy a života dotyčných respondentů. Celkově jsou ale zaznamenané paměti velmi autentické. Vyvstává z nich věrný obraz skutečného života a práce učitelů, včetně humorných příběhů někdy dokládajících tupost komunistického dohlížecího aparátu.
Jaký se tedy jeví život a práce učitele základní školy za socialismu? Je to obraz velmi pestrý, a nikoli černobílý. Učitelé měli obtížnou profesi, ale byli také zanícení pro své povolání. Museli odolávat tlaku vládnoucí strany, která jak známo deformovala výklad dějin (např. falešný výklad předválečné „buržoazní“ republiky či role prvního prezidenta Československa T. G. Masaryka). Museli absolvovat četná politická školení, prověrky, museli iniciovat žáky ke vstupu do pionýra apod. Přitom ale od všech pamětníků zaznívá pozitivní postoj k učitelskému povolání a vědomí, že svou prací přispívali k rozvoji mladého pokolení. Učitelé také vzpomínají na to, jakou důležitost pro jejich profesi měly kádrové posudky. Jak třeba vypověděla jedna paní učitelka: „Byla spousta věcí, které jsem dělala proti své vůli. To bylo něco hnusného… Fakt, to mě dost rozčilovalo, protože vzpomenout třeba Seiferta, tak jsem byla na indexu (…). (…) Prostě šlapali nám na paty. (…) A hrozilo, že vám to dají do posudku, a každý se bál (…).“
Také s náboženskou vírou měli tehdy učitelé problémy, v podstatě ji museli skrývat, neboť jejich posláním bylo šířit mezi dětmi ateistickou výchovu – což bylo jistě právě na jižní Moravě velmi obtížné: „(…) když člověk pocházel z dědiny, tak tam v podstatě v nedělu všichni chodili do kostela a chlapi ještě i do hospody.“
Zatímco v prvním svazku jsou obsaženy paměti učitelů, v druhém z výše uvedených svazků jsou prezentovány různé popisy a komentáře autorů nejen o učitelích, ale také o vývoji československého školství v letech 1948–1989 a různých aspektech učitelské profese. Autoři tak vykonali vskutku průkopnický čin, když vytvořili souhrnný obraz o této etapě české vzdělanosti.
Shromážděné paměti jsou užitečné a poutavé čtení. Mohou čtenářům přiblížit skutečnou realitu kantorského života v socialistickém období, a to lépe (protože jsou konkrétnější) než suchopárné akademické výklady. A jako ten, kdo tehdy v té „nenormální době“ začínal rovněž v kantorském řemesle na základní škole, musím potvrdit, že publikované vzpomínky moravských kolegů se shodují s mými. Myslím, že by tyto vzpomínky měli mít jako povinnou četbu současní mladí učitelé a studenti učitelských oborů, aby nahlédli, jak mnohdy tíživé podmínky v profesionálním a mimopracovním životě měli jejich předchůdci.
