Jak ve škole rozvíjet kreativitu

Ke kreativitě věkem nedospíváme, naopak kreativitě odrůstáme. Přesněji řečeno, systém vzdělávání nás kreativity zbavuje. V dospělosti už většina lidí tuto schopnost nemá, horlí Robinson. Malé děti se učí stylem pokus a omyl. Zkoušejí štěstí. Riskují a nebojí se chybovat. Avšak během školní docházky se naučí chyb děsit. Ve škole, zejména při testech, jsou chyby tím nejhorším, čeho se můžete dopustit. Ale když nejste připraveni chybovat, nikdy nepřijdete s ničím originálním!

O stejné zkušenosti píše ve své knize Gordon MacKenzie³⁾. Největší překážkou kreativity je, když se upnete na správný výsledek. Jakmile se přespříliš soustředíte na požadované řešení, nutí vás to se neustále kontrolovat a korigovat - a v tvůrčím procesu se tak uzavíráte vůči potenciálním příležitostem a alternativám.

MacKenzie popisuje svůj opakovaný poznatek z návštěv základních škol: „Začínal jsem vždy stejně: Ahoj, já jsem Gordon MacKenzie a kromě jiného jsem umělec. A vsadím se, že jsou tady i další umělci. Musejí tu být, když je všude ve třídách a na chodbách tolik krásných obrázků a výrobků. Toho jsem si nemohl nevšimnout, jak jsem ráno vešel do budovy. (...) Hned jsem se tu cítil jako doma... To jsem zvědavý - kolik umělců je tady ve třídě? Zvedněte prosím ruku“ (MacKenzie, 1998, s. 19-20). A výsledek byl pokaždé stejný: V prvním ročníku děti prudce vstávaly ze židlí a divoce natahovaly ruce ke stropu - každý se cítil být umělcem. Ve druhém ročníku se přihlásila polovina dětí a jejich ruce byly ve vzduchu strnulé. Ve třetím ročníku se při nejlepším zvedlo 10 rukou ze 30 - váhavě. A tak to šlo sestupně dále. Čím vyšší ročník, tím méně dětí se hlásilo. V šesté třídě to byly sotva dvě ruce a oči těch dětí těkaly nervózně ze strany na stranu, jako by se bály, že vybočují z řady. Každá škola, kterou jsem navštívil, uzavírá MacKenzie, se podepsala na potlačení tvůrčího ducha dětí.

Obecně lze konstatovat, že kreativita je schopnost vytvářet něco nového. Z předchozího odstavce bychom mohli nabýt dojmu, že tvořivost (kreativita) je výhradně spjata s uměním a kulturou. Skutečně, tyto činnosti jsou vysoce kreativní, avšak i v mnoha dalších oblastech lidé využívají tvořivost a imaginaci. A to nejen na úrovni osobního potěšení, ale stále častěji jako zdroj ekonomické prosperity. Tvořivost je pro ně pákou společenského a obchodního úspěchu.

Pokud je jednou z funkcí školy připravovat mladou generaci pro vstup do pracovní sféry a uplatnění na trhu práce, pak Robinsonem a MacKenziem popisované skutečnosti jsou ve značném rozporu s aktuálními společenskými trendy v pokročilém 21. století.

V současnosti můžeme pozorovat transformaci postindustriální znalostní ekonomiky, tj. ekonomiky, kde jsou informace a poznatky důležitými faktory hospodářského růstu (knowledge economy), směrem k ekonomice výrazně poháněné nápady a inovacemi. Nové myšlenky jsou klíčovou hnací silou dnešních nejúspěšnějších odvětví, v nichž je patrný úbytek pracovních míst založených z velké části na fyzické dovednosti nebo opakujících se úkolech ve prospěch těch dovedností, jež vyžadují analytické schopnosti, úsudek, představivost, tvůrčího ducha. Kreativita je největší konkurenční výhodou dneška...

Koncept tvůrčí ekonomiky (creative economy) soustřeďuje pozornost na roli tvořivosti jako síly v současném ekonomickém životě, kdy je kreativita schopná generovat nápady, jež lze ve vhodném prostředí transformovat do inovací. Termín se poprvé objevil v knize Johna Howkinse⁴⁾ (2001) Kreativní ekonomika: jak lidé vydělávají peníze z nápadů. Kreativní ekonomika spojuje pojmy kreativita a ekonomika, které samy o sobě nejsou nové, nová je ale povaha jejich vztahu a způsobu, jak jejich kombinace vytváří hodnotu a bohatství. V rámci této ekonomiky vznikají nová, kreativní odvětví (creative industries), v nichž je kreativita považována za hlavní hrubý zdroj a nejcennější ekonomický produkt: reklama, marketing, architektura, umění, řemesla, design, móda, film, hudba, divadlo, literatura a vydavatelství, software, hračky a hry, televize a rozhlas, videohry.

Tato odvětví vytvářejí poptávku po pracovní síle, pro kterou Howkins používá označení kreativní třída (creative class). Tito pracovníci se umějí orientovat v nových technologiích a zároveň mají kreativního ducha. Patří sem řada profesí: umělci, pedagogové, designéři, vývojáři, vědečtí pracovníci, top manažeři zabývající se strategií apod. Tato vrstva postupně přebírá významný podíl na pracovním trhu a je klíčem k ekonomickému růstu. Lidé s nápady (resp. lidé vlastnící nápady) jsou dnes vlivnější než lidé obsluhující stroje - a v řadě případů i mocnější než lidé vlastnící stroje. Stávají se tak společenskou elitou. Existují i odhady, že v roce 2020 bude kreativní třída celosvětově generovat ekonomickou hodnotu 6,1 trilionu USD.

Robinsonovo tvrzení (výše), že škola zabíjí kreativitu, tak v tomto kontextu představuje závažné obvinění vzdělávacích systémů: nejenže nepřipravují pracovní sílu pro budoucí úkoly, ale jsou přímo kontraindikací - aktivně potřebám společnosti a kreativní ekonomiky brání. A jestliže škola a školství nejsou s to účinně rozvíjet tak vysoce ceněnou schopnost, jakou je kreativita, tak kde ji můžeme znovu objevit a kultivovat?

Pokud chce být organizace kreativní a úspěšná, musí usilovat o co největší podíl kreativních pracovníků, neboť právě ti jsou nositeli kreativity. Udržet si tyto zaměstnance znamená pro firmu vytvářet odpovídající institucionální prostředí. Kreativní lidé preferují vysokou míru autonomie, sami si určují organizaci práce, požadují volnou pracovní dobu⁵⁾, mobilitu, diverzifikované pracovní prostředí nabízející uplatnění pro různé dovednosti/talenty a v neposlední řadě firemní kulturu otevřenou a vstřícnou k novým nápadům (srov. Google, Apple). Odhaduje se, že kreativní třída představuje v USA asi 30 % zaměstnanců, avšak jsou alokováni značně nerovnoměrně. Pohybují se v prostředích, která stimulují jejich kreativitu a nabízejí příležitosti (např. Silicon Valley).

Pohled do fungování takové firmy, která dokáže cíleně vytvářet prostředí rozněcující kreativitu a řešení problémů, může být velice inspirativní rovněž pro představitele vzdělávacích systémů a školské pracovníky. Dost pravděpodobně lze řadu principů přenést z podnikového sektoru i do prostředí škol a uplatnit ve výuce. Pozoruhodnou v tomto směru je kniha Creativity, Inc. Edwina Catmulla, prezidenta společností PIXAR Animation a Disney Animation, s podtitulem Překonávání neviditelných sil stojících v cestě skutečné inspiraci. V roce 2014 byla tato kniha nominována na prestižní cenu Goodreads Choice Awards v kategorii Best Business Book a v dnešním globalizovaném světě ji můžete mít ve své čtečce do několika minut⁶⁾.

Dvacet let dominuje studio Pixar filmovému průmyslu. V roce 1995 prorazilo s prvním celovečerním počítačově animovaným filmem Příběh hraček, následovalo dalších 19 úspěšných titulů. Záměrem Pixar je každý rok přijít s novým filmem a každý druhý rok nabídnout pokračování některého z předchozích titulů. Čtenáři jistě znají Příšerky, s. r. o., Hledá se Nemo či Vzhůru do oblak, poslední film Úžasňákovi 2 byl do českých kin uveden v srpnu 2018. Tato bohatá produkce a zároveň mimořádně pozitivní divácký ohlas hovoří samy za sebe, pokud jde o kreativní potenciál studia. Zakladatel a prezident Ed Catmull však ve své knize otevřeně popisuje, jak obtížně se filmy ve studiu rodí, že skvělé nápady nepadají z čistého nebe a že za každým filmem je obrovské množství úsilí a těžké práce. Jen pro představu, na výrobu jednoho filmu připadá asi 22 000 člověkotýdnů, přičemž od první verze k finální se film přepracovává zhruba desetkrát⁷⁾, každých tři až šest měsíců, takže příběh na konci se jen minimálně podobá počáteční myšlence. Přitom vlastně vždy tvůrci vynalézají něco, co ještě neexistuje a nemá předlohu v ničem předchozím, čelí mnoha překážkám a nevyhnou se spoustě chyb a omylů. Jak tedy vypadá tvůrčí proces v Pixar studiu?

Když dáte dobrou myšlenku průměrnému týmu, pokazí ji. Když ale dáte průměrnou myšlenku skvělému týmu, buď ji opraví, anebo zahodí a sám přijde s něčím lepším. Nápady přicházejí od lidí, takže lidé jsou mnohem důležitější než nápady samotné. Hledejte, rozvíjejte a podporujte skvělé lidi a oni budou na oplátku hledat a vytvářet dobré nápady. Současně ale Catmull zdůrazňuje týmového ducha nad individuálním talentem: mít dobré lidi, mezi nimiž je dobrá chemie, je zdaleka nejdůležitější.

Druhým důležitým principem je vytvořit takové prostředí, ve kterém jsou lidé ochotní si naslouchat a být k sobě naprosto otevření. Říkat pravdu je někdy tvrdé, ale v kreativní firmě je to jediná cesta k excelenci. První verze filmu, píše Catmull, je vždy příšerná. Tvůrčí proces proto nutně vyžaduje, aby byla rozpracovaná práce neustále podrobována interní konstruktivní kritice, co je špatně, co chybí, co není srozumitelné, co nedává smysl... jakkoli by si každý režisér přál slyšet, že jeho film je mistrovské dílo. Jedině upřímná zpětná vazba a pak stále dokola přepracovávání, přepracovávání a přepracovávání mohou vést ke skutečné kvalitě, protože tvůrčí proces je nejen budování, ale i boření a opětovné skládání dílků do nového tvaru.

Další pravidlo zní: chybuj brzy a chybuj rychle - pokaz to, jak nejrychleji umíš. Protože jedině dělání chyb je znakem učení a zkoumání. V prostředí, kde se lidé bojí chyb, mají tendenci vyhýbat se rizikům, a opakovat tak věci, které se v minulosti osvědčily. Ale taková práce přináší jen deriváty, avšak žádné inovace. Pokus a omyl jsou nevyhnutelné a vítané, neboť vždy přinášejí novou informaci. Samozřejmě jsou profese, kde je nulová chyba zcela zásadní, jako např. v letectví nebo lékařství. Ale pokud jde o tvůrčí procesy, koncept nulové chybovosti je přímo kontraproduktivní. Jako kreativní firma buďte připraveni na chyby a počítejte s nimi. Jediným lékem na chyby je důvěra. Úkolem manažera není prevence chyb, ale pomáhat lidem se z nich rychle zotavit.

Mezi dalšími průvodními znaky kreativního procesu Catmull popisuje hrůzu z „prázdné stránky“, z „prázdného plátna“, z dosud neexistujícího filmu. V této profesi není výsledek něco, co lze - jakkoli poctivou prací - nalézt, objevit. Film se musí stvořit a to znamená projít pomyslnými dveřmi, kdy na jedné straně je nám dobře známý svět a za nimi všechno, co nemůžeme vidět, znát a připravit se na to - nerozluštěné problémy, nevyřčené emoce, nerozpoznané příležitosti. Spousta lidí se bojí těmito dveřmi projít do nejistoty a nikdy to nezvládnou, pokud si dostatečně nevěří.

Pro posilování tvořivosti je důležité neustálé učení a získávání nových podnětů. V Pixar podnikají tvůrci „výzkumné“ cesty za inspirací. Například během práce na filmu Univerzita pro příšerky navštívili kampus Harvardovy nebo Stanfordovy univerzity, v případě Ratatouille vyrazili do francouzské restaurace a nechali se od šéfkuchaře důkladně provést po celé kuchyni. Během práce na filmu , ve kterém vystupuje gigantický pták Kevin, si nechali do studia přivézt živého pštrosa, aby mohli věrně animovat jeho pohyby. Vedle své práce lidé v Pixar navštěvují kurzy sochaření, malby, meditace, břišních tanců, programování - to vše může vykrystalizovat v záblesk inspirace.

Konečně Catmull zdůrazňuje vytrvalost. Uvádí, že kreativní proces je spíše maraton než sprint. Kreativní lidé musejí přijmout fakt, že výzev nikdy neubude, chybám se nelze vyhnout a že vize jsou často jen iluze.

Jakým způsobem přetavit Catmullovy zkušenosti do pedagogické praxe? Viděli jsme, že kreativita vyžaduje schopnost vypořádat se s neurčitostí a zvládat chaos; schopnost rozpoznat problémy a dívat se na ně z odlišné perspektivy, z opačné strany; ochotu podstupovat rizika a přijímat neúspěch jako nutnou součást objevování; schopnost odložit vlastní ego a přijmout kritiku...

Tvořivé děti však často nemají jednoduchý život. Učitelé říkají o tvořivých žácích, že jsou neposlušní, mají rušivé nápady a nepříjemné dotazy - tím uvádějí učitele do náročných situací před třídou a to může být vnímáno jako ohrožení jejich autority. Jako učitelé máme sklon odměňovat „správné“ odpovědi a trestat „nesprávné“. To vede děti k tomu, že se nechtějí pokoušet o nová a netradiční řešení problémů, protože při nich je pravděpodobnost chyby nevyhnutelně větší. Avšak jak jsme si mohli uvědomit na příkladu Pixar, nutnost vzít na sebe objevitelské riziko nelze od tvůrčího procesu oddělit.

Proto bychom ve školách měli vytvářet prostředí, kde je takové počínání podporováno a oceňováno. To ovšem neznamená, že nemáme brát ohled na správnost (požadavek upřímnosti). Nové řešení musí být přezkoumáno, abychom viděli, jestli funguje. A i když selže, má se dostat žákovi uznání za nápaditý pokus - protože třeba právě toto selhání může podnítit nové nápady vedoucí ke správnému řešení. Pokud nám jde ve škole o tvořivost, nemůžeme děti učit držet se známého postupu, ale naopak vybízet je být originální a užívat své představivosti ke hledání něčeho nového. To ovšem znamená, že učitel sám musí v sobě najít odvahu projít dveřmi a vykročit do nejistoty. Postaví se za něj ředitel školy se vším, co s sebou tento statečný (a tvůrčí) počin nese?