Jak těžký má být test?

Příliš těžká písemka, to je noční můra žáků i učitelů! Špatné známky nikdo nedostává ani nedává rád. Na úrovni třídy je sice možné v krajním případě a vyhlásit náhradní test, ovšem to znamená zbůhdarma vynaloženou energii; a jak si poradit, pokud se test týká většího počtu osob a na náhradní termín není prostor?

Opatření, že hranice pro známky může korigovat učitel během opravy, sice umožňuje čestný ústup, Někdo třeba zvolil strategii podle původního nastavení hranic, někdo kvůli tomu třeba i riskoval. a neměnit se. Česká praxe je v tomto směru nepříliš povzbudivá: problém s nastavením a dodržením kritérií hodnocení mají i zásadní testovací akce typu státní maturity.

Trochu lépe jsou na tom (např. přijímací zkoušky). Dá se předpokládat, že

Extrémy ovšem škodí i zde - úloha, kterou vyřeší všichni správně (nebo všichni nesprávně), nám nijak nepomůže v rozlišení mezi lepšími a horšími účastníky.

Existuje vůbec nějaké vodítko,

Dobrá zpráva je, že existuje, a nepříliš složité. Jeho použití jako vodítka v reálné situaci však může být technicky obtížné.

Vezměme si nejdřív ověřovací test. U něho se o „správnou“ obtížnost úloh ani testu vlastně nemusíme starat. Každou úlohu totiž tvoříme podle toho, jakou dovednost ověřujeme. Dobrá úloha je taková, kterou žáci mající danou dovednost vyřeší a kterou naopak žáci bez dovednosti nevyřeší. Chceme-li například ověřit paměťovou znalost malé násobilky, patrně připravíme sadu úloh tak, aby neznalost zpaměti nebylo možné kompenzovat odvozením, třeba opakovaným sčítáním (obecný postup výběru úloh do ověřovacího testu je složitější a přesahuje rámec tohoto článku).

Hranici úspěšnosti pak určíme podle toho, (například nejvýše 10 % chyb). Obtížnost testu pak nemusíme řešit - test bude tak „lehký“, či „těžký“, nakolik žáci příslušnou dovednost mají, nebo nemají. Pokud se nedopatřením stane, že se do testu dostane nevhodná úloha, lze ji a test tím poněkud spravit.

Zdálo by se, že u srovnávacího testu je situace lehčí: úlohy není nutné vázat přesně na konkrétní dovednost a postačuje vyhnout se příliš těžkým nebo příliš lehkým úlohám. Dokáže však autor odhadnout, jak těžká je která úloha?

Praxe ukazuje, že Navíc nejpodstatnější je ideální úlohu u přijímacích zkoušek pak správně vyřeší právě ten podíl žáků, který chceme přijmout. Obtížnosti úloh - a tím i obtížnost testu - jsou až druhořadé.

Tyto vlastnosti úloh obvykle nelze spolehlivě zjistit jinak než (tzv. pilotáží) a výpočtem statistických charakteristik. Špatně rozlišující úlohy mohou test znehodnotit, protože vedou k velkému na výsledek testu. Bohužel test se špatně rozlišujícími úlohami již zpravidla nelze dodatečně napravit.