Jak se řídí škola umístěná ve dvou budovách? Existuje tolik přídavných jmen, která vystihují různé situace, a ještě si můžeme pohrát s jejich opaky: lehká či těžká, dobrá či špatná... Je pravda, že přídavná jména dodají všemu „barvu“ (jen si vzpomeňme na „Básníky“), ale ve skutečnosti jen dokreslují jména podstatná. A právě na podstatná jména se chci ve své úvaze soustředit. Vlastně jen na jedno a tím jsou lidé. Na lidi v množném i jednotném čísle i na synonyma tohoto slova: učitel, zástupce... Proč? Protože při řízení škol sázím především na lidi – na zaměstnance školy.
Vezměme to „odshora“, od mých tří zástupců, mých tří „J“: Jarky, Jirky a Jitky. Přicházeli postupně, zůstávají stále a věřím, že to tak ještě dlouho zůstane. Jarka ve škole působila od začátku; byla u prvních projektů, rozmachu ICT, zaměření školy na jazyky a informační technologie a u zrodu čestného názvu Základní škola Bohumila Hrabala. O školu byl enormní zájem, a my jsme proto tlačili na zřizovatele s požadavkem na půdní vestavbu, abychom mohli uspokojit poptávku rodičů. Zřizovatel šel ale jinou cestou a navrhl sloučení s jinou základní školou, která nebyla zdaleka naplněná a nacházela se v blízkosti.
Nastala obrovská změna (její příběh je i knižně zdokumentován) a objevil se požadavek na druhého zástupce. Ve dvou budovách jsou dva zástupci ostatně nezbytní, už jenom z toho důvodu, že já jako ředitelka nemohu být současně na dvou místech. A na scénu tedy přichází Jirka, zkušený zástupce, ale osobnostně úplně jiný, než byla Jarka, která odešla do druhé budovy. Sboru trvalo určitou dobu, než si na jeho způsob vedení zvykl, tím spíše, že jsem více pobývala v nové budově, kde bylo třeba řešit množství netradičních situací. Vše se nicméně postupně dostávalo do normálních kolejí, byla jedna Základní škola Bohumila Hrabala, která se nacházela ve dvou budovách: v dolní na Zenklovce byl umístěn první stupeň a školní družina, v horní na Korábě pak stupeň druhý a školní klub.
Počet dětí narůstal, dolní budova prvnímu stupni nestačila a páté třídy musely odejít na Koráb. Narůstal i počet dětí ve školní družině a při 14 odděleních a počtu 420 žáků bylo jasné, že nelze efektivně řídit výuku ani zájmové vzdělávání. A tak přichází třetí zástupce – tentokrát pro školní družinu a přípravnou třídu – Jitka. Ve škole pracovala, dobře ji znala, z předchozího místa znala i problematiku vedení školní družiny. Vznikl dokonalý trojlístek vedení, který umožňuje řízení sloučené školy. Možná ještě malý dodatek o osobnostní různorodosti mého trojlístku: Když jsem mimo obě budovy, ozvou se, jak vše probíhá. Při poslední dovolené (tedy o dva dny prodlouženém víkendu) jsem dostala tři zprávy: Jitka: „Všechno je v pořádku, nikdo nechybí.“ Jarka: „Užij si to!“ Jirka: „Nechvátej, škola už dohořela...“
Tak to jsou mí tři zástupci. Jenže – ve škole je více než 800 žáků ve 34 třídách. Jen organizačně vše zajistit je při současném neskutečném papírování nadstandardní výkon. Ač jsme se já, Jarka i Jirka snažili poctivě sledovat pedagogický proces, bylo zřejmé, že odbornou stránku věci zvládnout nemůžeme. A tak se vytvořil další stupeň řízení – vedoucí vzdělávacích týmů, střední management školy. Jsou to lidé, se kterými se pravidelně scházíme, řešíme vše potřebné, ať už směrem k jejich vzdělávací oblasti, nebo k obecným záležitostem.
Pět vzdělávacích týmů sídlí v budově Zenklova (čtyři týmy po jednotlivých ročnících a tým anglického jazyka) a šest v budově na Korábě (třídní 5. tříd, český jazyk a dějepis, cizí jazyky, matematika a fyzika, přírodní vědy, výchovy). Spolupráce je skvělá, dostávají se ke mně věci, které bych při běžných hospitacích, rozhovorech nebo náhodných setkáních ani nezjistila. Moji vedoucí týmů jsou opravdu manažery, přesvědčují mě o tom nejen plněním úkolů, které jim předávám a které oni musejí předat svým podřízeným, ale třeba i na pravidelných poradách, kterých se občas účastním. Zatímco dříve porady začínaly „Tak co dneska budeme dělat? Asi bychom měli (...)“, dnes je to úplně jiné: „Dneska máme tyto tři body: (...). Musíme se domluvit na (...). A termín je (...).“ Jsem na ně opravdu pyšná.
A pak tu je skupina, bez které by navzdory úžasnému vedení i střednímu managementu práce nešla – a to jsou pedagogičtí pracovníci, učitelé a vychovatelé. Jejich každodenní nasazení, byť někdy akčnější a někdy méně, je to, co dělá školu školou, ať je v jedné, nebo ve dvou budovách. Bez nich bychom se neobešli, věřte, velmi dobře si to, stejně jako vy, uvědomuji. Nešlo by to ani bez ostatních pracovníků. Paní hospodářky, zvládající nekonečné ekonomické záležitosti, majetek, požadavky učitelů, výběr peněz a mnohé další. Usměvavé paní vrátné, které vás přivítají u vchodu, vysvětlí potřebné nebo pošlou (samozřejmě po předchozím telefonátu), co potřebujete, kam potřebujete. Páni školníci, ochotní přitlouct i osmou nástěnku, spravit kapající kohoutek i pohrozit někomu, kdo dělá nepořádek. O úklid se starající uklízečky (a dokonce i jeden pan uklízeč), pak samozřejmě paní kuchařky v obou jídelnách. A vedoucí školních jídelen, trpělivé navzdory věčnému zapomínání čipů i opožděným platbám.
Takže si to shrňme: lidé, lidé, lidé. Velmi si vážím jejich práce a snažím se, společně se svým trojlístkem, vytvořit co nejlepší podmínky. Abych to mohla dělat, musím mít zvládnutý čas. Efektivní řízení času je opravdu nezbytné. Sdílený kalendář s termíny, podrobný papírový diář s úkoly a komentářem (jak daná událost proběhla a co třeba udělat jinak), barvičky, lepítka... Díky tomu vím, do které budovy nebo kam jinam jedu a kdo nebo co mě tam čeká. Dalším pomocníkem je systém ukládání dokumentů v počítači nebo šanonech. Taky nesmím zapomenout na priority úkolů – udělat se musejí všechny, ale nemusím je dělat sama. A věřte – důvěra vyjádřená lidem, byť přidělením práce, je také motivující. Ale nejde to naráz – lidi musíte poznat, vědět, jak s nimi jednat, a občas také zamhouřit oko (ale nepřehánějte to). Pro řízení tak velkého kolosu jsou nutná pravidla a chci, aby byla dodržována. Nicméně jde to dělat i s určitou mírou empatie a trochou humoru. I tak je důležité uvědomit si své odpovědnosti a rozhodovací nutnosti. Konečné rozhodování je na mně, stejně jako na každém z vás, jen je ve dvou budovách někdy dvakrát obtížnější. S tím se však prostě musí počítat, někdy přijmout chybu a hlavně se z ní poučit.
Mám ráda naši školu o dvou budovách, vážím si svých pracovníků a jsem s nimi ráda. Většina dnů je skvělých, přestože to občas samozřejmě zaskřípe. Ale snažím se myslet jako Václav Mertin a „posilovat kladná očekávání a očekávat pozitivní události“. A totéž přeji i vám.