"Zvoní." Co se vám vybaví, když si přečtete slovo "zvoní"? Zvony kostela? Hrana z Hemingwayova románu? Zvonek u dveří? Nebo ve škole? A začátek hodiny nebo její konec?
Jak je důležité inspirovat (se)
Mgr.
Dita
Fuchsová,
lektorka a poradkyně v oblasti komunikace, držitelka titulu "Mluvčí roku"
Zkuste "zvoní" říci nahlas. Tak, aby bylo zřejmé, do jakého kontextu patří. Že vám to připadá jako cvičení na škole pro herce? Možná. Copak se učitel stejně jako herec nemusí živit srozumitelně pronesenými slovy?
Nechci se nikoho z vás dotknout, ale učitelé mají mnoho společného kromě herců také s politiky. I jejich úspěch se hodnotí z velké části podle mluveného projevu. Někteří žvaní, jiní vypouštějí slova, ale jen ti dlouhodobě úspěšní promlouvají. Často po chvíli nevíme, co přesně říkali, ale něčím ve svém projevu nás nadchli, zaujali a přiměli k činu. Sami jsme pak my, jejich posluchači, začali myšlenky politika posílat dál, hledat k danému tématu více informací nebo ve volbách zvolili právě jeho. A pamatuji si i na jednoho premiéra, který byl sice asi slušný člověk, ale kdyby v televizi vyhlásil výjimečný stav pro celou republiku, nejsem si jistá, že by mu diváci věřili.
Být dobrým řečníkem - dá se to naučit? Nebo se s danou schopností narodíme? Platí obojí. Hlavně vás ale projev musí bavit. Člověk, který nerad mluví, by měl zkusit kariéru strážce majáku nebo počítačového mága. Učitel, který nerad mluví, je jako chirurg, kterému vadí pohled na krev.
Míváte trému před první hodinou s novou třídou? Před třídními schůzkami, kdy čekáte, jak vás přijmou rodiče? Před důležitým pohovorem, který rozhodne o vašem dalším směřování? Asi (občas) ano, že? Internet přetéká radami, jak na trému, k nejbizarnějším patří použít jakási homeopatika. Řešení je přitom jednoduché, stačí si uvědomit, že:
1)
mít trému v těchto situacích je normální;
2)
přiznat vhodným způsobem, že máte trému, může být taktické a vzbudí v posluchačích sympatie;
3)
pokud máte trému z toho, že řeknete něco jinak, než jste si připravili, je to jedno, protože nikdo kromě vás přesně neví, co a jak jste zamýšleli říci;
4)
tréma se časem ztrácí, což je hlavní a velmi dobrá zpráva - řečníci v důchodovém věku jsou podle mých zkušeností vesměs uvolnění a hru s publikem si doslova užívají.
Jak praxi dobrého řečníka poněkud urychlit? Zkusme si uvědomit, co bylo na začátku. Říkáte, že slovo? Ne, na začátku všeho je dech. Bez nadechnutí bychom se po příchodu na tento svět nemohli rozkřičet, což je prazáklad další komunikace. Novorozenec nám srozumitelně, i když trochu nekultivovaně sděluje: "Jsem tady!" A my si jeho projev překládáme: "Je to dobré, dýchá."
Při výdechu z nás vycházejí hlásky, práce s dechem dá našemu projevu výraz, zrychlený dech prozradí naši nervozitu. Při dýchání často chybujeme, když dýcháme špatně, dech si nedostatečně pouštíme do těla. Co s tím?
-
Dbejte hlavně na úplný výdech a teprve po něm se naplno nadechněte. Buďte přitom narovnaní, vytvářejte co největší svislý trojúhelník ze tří bodů: temeno hlavy a každé z ramen.
-
Dýchejte i do břicha, to je rezervoár vašeho dechu. Nacvičte si dýchání dolů do trupu, třeba vleže na zádech s rukou položenou pod pupík. Tu pohybem břišní stěny nádechem zvedáte a pomaličku necháte klesnout výdechem. Zklidníte tak dech i sebe.
-
Při důležitém jednání či projevu na sobě nemějte příliš utaženou kravatu, upnutý límeček, utažený pásek a dámy těsné spodní prádlo. To vše staví překážky správnému dýchání.
V latině se vdechnutí nazývá inspirare. Ne náhodou, dech nás opravdu může inspirovat. Účastníci mých školení, klienti mých tréninků a všichni, které připravuji třeba na pohovor či rozhovor do místní televize, začínají právě prodýcháním. Správně dýchat nebudeme, když nezaujmeme správný postoj, tedy způsob, jak se postavíme před svým publikem, před žáky, rodiči.
Uznejte prosím sami, že podvědomě nevěříme lidem, kteří jsou "stažení do sebe". Cítíme, že jsou tak trochu křiví, nejsou rovní, a to ani v přeneseném slova smyslu. Malý člověk v našich očích vyroste už jen tím, že se narovná. A když se subtilní učitelka vztyčí a roztáhne ramena do stran, zaujme pozici autority a má podle mých zkušeností i před přerostlým puberťákem větší respekt.
Další účinnou zbraní proti nervozitě i jakkoli nepřátelsky naladěným posluchačům je úsměv. Poznáte ten opravdový? Ano, podle očí. Pokud se nedostaví nezbytné vrásky u očí doprovázející upřímný úsměv, je úsměv hraný. Ale i nucený úsměv někdy může roztát v nehraný. Technik, jak jej dosáhnout, je více. Já doporučuji udělat si konzervu na vzpomínky a tu v pravý čas otevřít. Vybavení si okamžiku první pusy, chuť máminy bábovky či trylek smíchu vašeho dítěte - to jsou všechno momenty, s nimiž ne náhodou pracuje i reklama. Spouštějí v nás libé pocity, které se derou ven na obličeji v podobě úsměvu. I když se nám náhodou stane, že při projevu budeme mít okno nebo něco spleteme, určitě nám to publikum odpustí spíše, když se pokusíme o úsměv. I to se dá naučit.
Příště si řekneme něco o podpásovkách. Děláme je, aniž o tom někdy víme. A skáčeme na ně, i když nemusíme.
Do té doby se (s)mějte.