Individuální vzdělávací plány - cár papíru nebo užitečný dokument?

Toto je postup, který probíhá stále stejně už dlouhá léta.Na knižním trhu navíc existuje několik monografií na téma tvorby IVP, přesto se stále objevují otázky, dohady, některé školy se tvorby IVP obávajía tvrdí, že práci se žáky zvládají i bez něj, často se objevuje argument, že se stejně jedná jen o „cár papíru“. K tomu přispívá i časté tvrzení rodičů, že na začátku školního roku „podepsali nějaké papíry“. Když se jich zeptáme, co v nich bylo, zda vědí, jaké úpravy ve výuce budou jejich potomkům nabídnuty a co naopak musí dělat navíc, nemají nejmenší tušení. Na druhou stranu někdy říkají, že IVP dělá škola a týká se tedy především práce učitelů.

Ať už se jedná o argumenty na straně rodičů nebo argumenty na straně učitelů, budeme-li jim naslouchat, stane se z IVP skutečně pouze další nesmyslný papír, který je třeba podepsat a založit do šanonu. Jak je tedy možné, že Nebudu se nyní věnovat tvorbě IVP jako celku, neboť v takovém případě bych potřebovala rozhodně více prostoru, než může nabídnout jeden článek, ale zkusím se podívat na některé principy jejich vytváření a především využívání, které se osvědčují.

O smlouvách se v současné době mluví hodně, a to především v souvislosti se žáky s výchovnými problémy. Některé školy tento přístup vítají, jiné už dopředu zaujímají odmítavý postoj.

Chceme-li, aby IVP fungoval, je Lépe řečeno, čím jsou žáci starší, tím je zapojujeme více, ale už u žáků 1. stupně se vyplatí s nimi komunikovat. IVP, který pouze popisuje, co bude dělat škola, rodiče ho následně podepíšou, a pak se schová do šuplíku, skutečně nemá smysl.Navíc u většiny žáků se speciálními vzdělávacími potřebami narážíme na skutečnost, že bez intenzivní spolupráce rodiny a školy a pravidelné domácí přípravy do školy není možné, aby školní vzdělávání probíhalo bez komplikací.

IVP neznamená úlevy! Znamená, že společně popíšeme postupy výuky i učení žáka, které mu umožní, aby zvládl nároky vzdělávání, které tradičními postupy nezvládá.Velice často se tvoří IVP pro žáky s dyslexií a dalšími obtížemi nazývanými specifické poruchy učení. O těchto lidech (dětech i dospělých) se v současné době často hovoří jako o těch, kteří se „učí jinak“.

V praxi vytvoření takové smlouvy znamená, že Je-li to v možnostech školy, osvědčuje se osobní schůzka, kde si učitelé se zákonnými zástupci i žákem vysvětlí, co od sebe navzájem očekávají. Když je práce hodně, IVP mnoho a času málo, školy posílají rodičům domů dotazník, v němž žádají, aby popsali postupy, které mají být do IVP začleněny. Zdá se to jako velmi dobrý nápad, protože rodiče jsou často ti, kteří vědí, za jakých okolností se jejich potomek učí lépe. Navíc jsou podle zákona za vzdělávání svého potomka zodpovědní, takže zní logicky, že se mají vyjádřit také k obsahu IVP.

Opakovaně se zde ovšem objevuje jeden zádrhel. Domnívají se, že odpovědi na uvedené otázky si má škola zjistit sama, nechápou, proč mají oni něco sepisovat.

Situaci vyřeší drobnost – K tomu je třeba doplnit, že pochopitelně i učitelé za sebe uvedou postupy výuky, protože vše, co bude sepsáno, pomůže k vytvoření účinného IVP. Zní to až absurdně jednoduše? Tak proč se nám v poradenských zařízeních opakovaně stává, že volají rodiče, že něco takového dělat nechtějí, nechápou, proč by dělat měli a osočují školu, že nechce plnit své povinnosti a místo toho zaměstnává je?

Je zjevné, že Když to není možné, je třeba vysvětlovat a především dávat stále najevo, že rodiče pokládáme za partnery (ostatně totéž očekávají i učitelé od rodičů). Ze zmíněných dohod pak vyplývají položky IVP, které formulují práva i povinnosti všech zúčastněných – učitelů, rodičů i žáků.

Jak již bylo řečeno, U starších žáků (2. stupně a střední školy) se vyplatí, když škola vznese dotaz přímo na ně, tj. co potřebují, aby se ve výuce dělo, aby se jim lépe učilo. V některých středních školách, zejména v případě plnoletých žáků, se dokonce výchovní poradci přímo ptají, co si žáci představují, že bude v IVP napsáno.

Zkušenosti z praxe ukazují, že A někdy nás docela překvapí, protože si myslíme, že víme, co je pro ně nejlepší, ale opak je pravdou.

Kromě toho, co žáci potřebují, Pochopitelně, že dospělí (učitelé i zákonní zástupci) se musí také zapojit, ale i Mezi nejjednodušší patří, že to budou oni, kdo z vlastní iniciativy požádá o konzultaci nebo doučování, když něčemu nebudou rozumět, něco nebudou stíhat apod. Jiným příkladem může být, že budou nosit povolené kompenzační pomůcky, příp. si je sami vytvářet (např. přehledové tabulky) – když je budou mít, mohou je používat, na druhou stranu když nejsou schopní je přinést, nebudou je mít k dispozici.

Komunikace se žáky o jejich potřebách a jejich zapojení do hovoru o IVP má ještě jednu přidanou hodnotu. Učíme tímto žáky, jak reflektovat, co potřebují s ohledem na své speciální potřeby a současně je učíme hledat způsoby, jak s nimi žít. Až budou starší, nikdo to za ně dělat nebude a pouhé výmluvy typu „tohle já nemůžu, na to mám papír“ jim v dospělosti nijak nepomohou. Když to rovnou budeme chtít od nich a neposkytneme jim pomocnou ruku, stává se efekt zapojení žáků zcela minimální.

Inspirací může být IVP vytvořený v jedné základní škole, kde na jedné straně byly přímo položky pro žáka „Co se za tento rok naučím“ a „Co pro to udělám“, kam každý integrovaný žák společně s učiteli a rodiči připsal své závazky. Takový IVP je pak skutečným plánem pro učitele i pro žáky.

V jedné škole vytvořili pro žáky druhého stupně „Pravidla pro spolupráci integrovaných žáků“. Zní to logicky, ale někteří Škola na takový postup má nárok, ale pokud nechceme jen strašit, ale skutečně chceme tímto způsobem zvýšit efektivitu IVP, je třeba opět vysvětlovat rodičům i žákům, proč taková pravidla vznikla, a rozhodně je dobré dát najevo, že také učitelé dodržují určitá pravidla – právě ta, která jsou napsaná v IVP.

V pravidlech pro žáky, která ona škola vytvořila, dominují povinnosti týkající se domácí přípravy a pravidelných konzultací s učiteli. Je zde zcela přesně popsáno, podle kterých učebnic se budou žáci doma připravovat, jak mají vést evidenci o svojí práci a také jak si mají vést sešity z výuky. Za přínosné lze pokládat také skutečnost, že

Jen poznámka na okraj – pravidlo „Práce s chybou: kontroluje každý sám podle klíče; chybu podtrhuje barevně“ skutečně vymyslel učitel. Bohužel barevným podtržením se žáci nic nenaučí, pouze dají najevo, že si chyby všimli. Skutečná práce s chybou by spočívala v jejím odhalení a zdůvodnění, proč se jedná o chybu a nalezení způsobu, jak ji opravit. Z uvedeného vyplývá, že

Jeden z hlavních principů IVP říká, že Funkční IVP proto zahrnují nejen postupy výuky, ale také konkrétní učební okruhy daného školního roku pro všechny vyučovací předměty, kterých se IVP týká. Buď se je žák naučí společně se spolužáky nebo je bude zvládat s určitou podporou nebo je zatím zvládat nebude, ale očekává se, že si je postupně osvojí. Když na sebe učivo navazuje, což bývá zcela běžné např. v jazycích a matematice, není možné, abychom po žákovi chtěli, ať zvládá určité téma, když nechápe a nemá osvojené téma předcházející.

Pojmenování hlavních témat učení je nesmírně důležité také v případech, kdy se jedná o žáky, kteří jsou často nemocní, tráví část školního roku v lázních nebo mají z jiných důvodů vyšší absence. Chceme-li, aby probíhala domácí příprava v době absencí, musí žáci i jejich zákonní zástupci vědět, co se mají učit. Navíc

Jestliže chceme, aby IVP sloužil svému účelu a nebyl pouze papírem do šuplíku, osvědčuje se také stanovení pravidelných schůzek učitelů s rodiči, příp. i žáky. V rámci těchto konzultací je vhodné projít, co se z IVP daří, kde došlo k nějakým zádrhelům a co se chystáme všichni dělat do příštího setkání. Právě pro společnou komunikaci o žácích je IVP velmi užitečným zdrojem informací. Toto vše se bez dokumentace dělá jen těžko a pouhé ústní dohody snadno vedou k tomu, že se dohadujeme, kdo co slíbil, co již bylo řečeno, jak bylo co pochopeno atd. Ve svém důsledku pak takové vyjednávání o žácích zabere více času než vytvoření IVP, který je účinný a s nímž po celý školní rok pracujeme.