Individuální výchovný plán

Sami Někteří například intuitivně cítí, že učitel problém již řešil a je pouze poznámkou informuje, takže už dítě netrestají. Naproti tomu jiní berou poznámku jako podnět k dalšímu potrestání. Někteří stejnou poznámku vnímají jako důvod ke kritice školy. Nesouhlasí s přístupem učitele, doma používají odlišné výchovné postupy.

Učitel musí dosahovat vzdělávacích výsledků v reálných podmínkách a k nim také patří, že V případě nevychovaných žáků se o výchovu musí v odpovídající míře pokusit rovněž sám. Pokud dítě nemá osvojené základní návyky chování ve skupině ani příslušné dovednosti vztahující se k hromadné výuce, pak narušuje průběh výuky učiteli i spolužákům a samo se také moc nenaučí.

Byť je A stejně jako rodiče dítě vychovávají a současně vzdělávají (učí ho jíst příborem, jezdit na kole, znát barvy, adresu, počítat do deseti), tak podobně učitelé učí dítě vyjmenovaná slova a trojčlenku a zároveň ovlivňují jeho vztah k životním hodnotám, vedou ho ke spolupráci, respektu k druhým.

(také „smlouvy s rodiči“, dále IVýP) byl pokusně ověřován ve školním roce 2011/2012 v 36 základních školách v celé ČR jako reakce na opakovaná prohlášení jednotlivých učitelů i učitelských asociací, že Jestliže si dáme do souvislostí tento fakt s možným poklesem výkonnosti a výsledků českého školství v mezinárodním srovnání, je nasnadě, že bylo nutné začít podnikat výrazné faktické sanační kroky.

Školy se do projektu přihlásily dobrovolně, účast jim nepřinesla žádné personální výhody nebo dodatečné finanční prostředky, pouze větší administrativu, která nutně souvisí s potřebou sebrat a vyhodnotit potřebná data. Ovšem také naději, že se jim podaří snížit výskyt a závažnost výchovných problémů.

Některé školy očekávaly možnost nadstandardních opatření řešících výchovné problémy, jenže k nim lze dospět teprve na základě rozboru výsledků pokusného ověřování a případných následných změn předpisů. Právě sběru údajů, tříbení odborných názorů, hledání slabých míst v systému a pochopitelně i opatrnému zkoušení nových cest.

IVýP plán byl v médiích velmi často prezentován pouze jako písemná smlouva, kterou budou podepisovat se školou rodiče a žák v případě výraznějších problémů s chováním. Od začátku jsme věděli, že vynutitelnost takové „smlouvy“ je nulová a stejně malé mohou být sankce při neplnění dohody. Jenže pro nás to byla jen málo podstatná část řešení výchovných problémů ve škole. Podstatnější pro nás bylo

Od počátku nám šlo právě o snažili jsme se najít takové cesty, po kterých máme jít, abychom k papírovému IvýPu vůbec nedospěli. při našem způsobu uvažování nevyhýbá se ani těm malým, hledá vždy pozitivní řešení a od začátku je řeší ve spolupráci s rodiči a žákem. Řešit společně neznamená napsat sdělení do notýsku nebo si postěžovat na třídní schůzce.

Nás nejvíce zajímalo, jak se osvědčil IVýP v písemné podobě – tyto údaje jsou totiž snadno objektivizovatelné, takže nejvíc zajímaly jak MŠMT, tak i novináře. Výsledky byly až překvapivě dobré – vnímáme však, že v některých případech byl uváděný efekt pouze dílčí, krátkodobý, v dalších případech by efekt nastal tak jako tak i bez IVýP.

Nezapomínáme také na to, že se jednalo o motivované školy, leckdy s bohatými zkušenostmi, roli mohl hrát efekt pozitivního očekávání. IVýP zcela určitě zesiloval „nátlak“ na rodiče i na učitele ve škole. Byli rodiče, kteří se zalekli „úředních“ komplikací, a raději více zapracovali na výchově svého dítěte a na spolupráci se školou. Podobně i někteří učitelé se mnohem systematičtěji zamýšleli nad běžnými problémy a docházeli k závěru, že jejich řešení nevyžaduje žádná zásadní a nákladná opatření.

Jednoznačně Docházelo k synergickému efektu obou způsobů řešení výchovných problémů. Někde se i díky zapojení školy do pokusného ověřování zlepšila spolupráce s OSPODem.

Občas se v zapojených školách objevovaly návrhy na významnější posílení možností školy trestat nespolupracující žáky a rodiče. Jakkoli i represe má své místo v životě, nedostatečně promyšlené výraznější změny kompetencí školy by se mohly obrátit proti samotnému poslání školy a učitele.

– k tomu potřebuje postavený na důvěře a otevřenosti a na kladných emocích. Jestliže by od stejné osoby hrozily dítěti a rodičům represe, tresty, pak by bylo možné očekávat, že vztah rodičů k učiteli se promění na vztah k nepříliš přátelskému úřadu. například Jenže takové intimní údaje se obvykle nesdělují úřadu – hrozí totiž nebezpečí, že budou použity proti zájmům dítěte.

Někteří ředitelé škol stále uvádějí, že oni už tento postup ve skutečnosti léta používají, že vlastně představuje takový IVýP. Je možné, že v některých školách tomu tak opravdu je, běžněji však klienti v poradně uvádějí, že jde spíš o komisi kárnou než pomocnou, podpůrnou. A je pravda, že většina závěrů a doporučení výchovných komisí, se kterými jsme se měli možnost setkat v praxi, nenabízela žádné skutečně pedagogické opatření a podporují tak spíše názor rodičů.

Co bývá a setkali jsme se s ním i při pokusném ověřování IVýP, je Je pravda, že některým učitelům i šikovná a docela účinná pedagogická opatření připadají natolik banální, že je vůbec neuvádějí, i když je ve skutečnosti realizují. Někdy si také nejsou jisti, jestli jejich opatření neodporuje jakýmsi „vyšším“ pedagogickým nebo psychologickým zásadám. Jenže stejně často je učitel bezradný a kromě slovního či písemného napomínání a doporučení návštěvy poradny nebo střediska výchovné péče nepodniká pro řešení výchovných problémů nic.

Pokusné ověřování posílilo názor, že případně jak efektivně komunikovat s partnery. Nemám na mysli pouze fakt, že učitelé i spolupracující odborníci mají poměrně chudý repertoár faktických opatření, která brání špatnému chování a podporují to vhodné. Spíš jde o učitele, kteří mají opravdu základní nedostatky v některé oblasti působení na třídu, na jednotlivé žáky, v komunikaci s rodiči.

Ovšem se jeví jako žádoucí i pro některé rodiče. I u nich často cítíme, že dělají značné chyby spíše z neznalosti než ze zlého úmyslu. Mohlo by se Není sice zřejmé, kdo by takové vzdělání zabezpečoval (patrně poradenský systém), ani jakým přesným mechanismem rodičům takové vzdělání přikázat, nicméně neměli bychom podceňovat možnosti vzdělávání v oblasti výchovy u dospělých.

Jestliže učitelé dobře neznají své pravomoci na straně jedné a povinnosti rodičů na straně druhé, snadno se stane, že ti zcela beztrestně nenaplňují zásadní povinnosti. Po celou dobu povinné školní docházky mají rodiče za úkol dbát na to, aby se dítě doma připravovalo do školy, aby mu zajistili pomůcky apod. Nedostatky v této oblasti velmi často spadají na vrub rodičů a nikoli dítěte, jak se stále ještě všeobecně domníváme.

Jestliže například nemělo by z toho vyplývat, že by měli informovat i o psychických problémech, že by měli předávat i zprávu z odborného psychologického vyšetření v poradenském zařízení? Nemělo by se totéž týkat i samotné návštěvy poradenského zařízení – jestliže je škola přesvědčena a je s to doložit, že chování a jednání vzbuzuje obavy (na základě využití školní pedagogické diagnostiky)? Rodičovská nespolupráce v tomto případě pak znamená ohrožení edukace dítěte a měl by zasáhnout OSPOD. Totéž patrně platí v případech, kdy rodiče nedocházejí do školy, nereagují na výzvy ředitele školy, neplní úkoly sloužící edukaci dítěte.

I děti mají docela dobré znalosti svých skutečných nebo i jen domnělých práv. Učitel se pak může cítit bezmocně. V tomto směru je zřejmé, že Odpovědi na většinu otázek lze sice už dnes dohledat, jenže řeč práva bývá často uživatelsky nepříliš přátelská.

Nicméně stále zůstávají situace, při kterých žák vážně ohrožuje výuku, spolužáky i učitele, a nedá se zvládnout běžným upozorněním, napomenutím. Jak učiteli pomáháme? Kdyby s žákem např. mohl odejít na nějakou dobu mimo třídu, třeba by se podařilo žáka zklidnit a dovést ke spolupráci. Jenže učitel nemůže přestat učit a opustit třídu. Má tedy nechat žáka ve třídě a riskovat, že on sám nebo ostatní žáci ve třídě dojdou k újmě?

Poměrně hodně se mluví o ovšem dnes nikdo nezmiňuje, že Jestli to bude funkční školní poradenské pracoviště nebo jiný školní institut, není podstatné.

Při prosazování některých opatření nemůžeme akcentovat výlučný zájem školy a učitelů. Záležitosti bývají obvykle složitější. V zahraničí se běžně praktikuje krátkodobé vyloučení ze školy (v systémech, kde je povinné vzdělávání). Kdybychom tedy opravdu našli mechanismus, pomocí něhož půjde vyloučit mimořádně rušivé dítě na jeden, dva dny z docházky, nenarušíme tím jeho právo na vzdělání? Domnívám se, že nikoli. Mohlo by se jednat o analogické opatření jako v případě jakékoli jiné somatické nemoci nebo poruchy. Samozřejmě bylo by nutné nastavit pravidla tak, aby toto opatření mohlo být využito pouze v krajním případě a nemohlo být zneužito.

Nelze vyloučit, že MŠMT nedospěje k závěru, že je vhodné implementovat právě IvýP do praxe všech škol, a bude muset hledat jiné způsoby, jak zlepšit výchovnou situaci ve školách.

Nicméně bez ohledu na aktuální rozhodnutí se MŠMT už dopředu zavázalo, že alespoň pro roky (Rozvoj a metodická podpora poradenských služeb), který s podporou evropských peněz rozvíjí zejména poradenské služby ve školách.

V této souvislosti je třeba uvést, že (např. rozšíření možností škol, zlepšení podpůrného servisu ve školách), dílčí přeměny, a tedy i mnohem větší angažovanost OSPOD i při menších problémech, větší vstřícnost a někdy naopak přísnost lékařů při vyplňování omluvenek, hledání cest, jak dovést rodiče, aby docházeli do poraden a následně sdělovali rozhodné informace o zdravotním a psychickém stavu dítěte.

Neměli bychom opomíjet ani větší společenskou angažovanost při naplňování nejvlastnějších úkolů rodiny. Vše ostatní, včetně IVýp, jsou vhodné, leč pouze podpůrné nástroje pro řešení výchovných problémů dětí.