Ruku v ruce se školstvím se vyvíjel i dohled nad školami, dějiny školní inspekce však nepatří mezi příliš známá témata. Podat základní přehled vývoje inspekce je námětem tohoto seriálu, jehož první díl pojednával o zavedení systematizovaného dozoru v době tereziánských reforem. V druhé části pojednáme o době po skončení osvícenských reforem, kdy opět převládly konzervativní tendence a školy se vrátily pod církevní dohled. Definitivně se státní dozor prosadil až roku 1868.
Historie školní inspekce. 2. část: Od státního dohledu zpět k církevnímu (1786–1868)
PhDr.
Jan
Šimek
Ph.D.
historik, Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, oddělení dějin školství
Vizitace na venkovské škole v 1. polovině 19. století (foto: Národní pedagogické muzeum)
Po staletí trvající spojení škol s církví bylo patrné i po vydání všeobecného školního řádu roku 1774, který dohled nad školou svěřoval místním duchovním, případně okresním školdozorcům, vybíraným opět z řad duchovenstva.
Radikální rozchod s touto tradicí přineslo až nařízení z roku 1786. Císař Josef II. usiloval o úplnou sekularizaci škol, posílil proto státní dozor zavedením funkce krajských školních komisařů. Stávali se jimi světští kandidáti po úspěšném složení veřejné zkoušky, při níž kromě jiného museli prokázat i svoje pedagogické a metodické schopnosti. Komisaři byli podřízeni vrchnímu školnímu dozorci a zodpovídali se zemskému guberniu. Měli za úkol dohlížet na řádnou docházku dětí do školy, zda jsou učitelé pro svou práci řádně kvalifikovaní a jejich výuka má náležitou úroveň, a kontrolovali i zdravotní nezávadnost školních budov, včetně jejich vybavení.
Pozvánka na veřejnou zkoušku žáků z roku 1867. Kontrola školy a naučené látky měla až do roku 1869 slavnostní charakter, při veřejné zkoušce byli vynikající žáci odměňováni tzv. pochvalnými lístky (na gymnáziích dostávali premianti většinou knižní odměny). (foto: Národní pedagogické muzeum)
Pochvala pilnosti a dobrých mravů udělená žáku Václavu Záhorskému 9. 8. 1825 (foto: Národní pedagogické muzeum)
Právě do doby josefínských snah o potlačení církevního vlivu na školství spadá i konflikt známého učitele a hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby (1765–1815) s rožmitálským farářem Zacharem. „Zdejší farář nemiluje nový způsob vyučování, proto nenávidí i mne. Je tajným nepřítelem současných školských zlepšení. – Proč? – Lze to uhodnout. – Prohlásil před učitelem a dvěma rožmitálskými občany, že se normální školou vše zkazí. Krásný příklad faráře, školního dozorce a duchovního!“ zapsal Ryba do školního deníku roku 1788. Učitel byl proti duchovnímu, který se v dobové společnosti těšil značné autoritě, v krajně nevýhodné pozici. V jeho prospěch nicméně zasáhl krajský školní komisař, který po provedené inspekci došel k závěru, že Ryba plní své učitelské povinnosti bezvadně, a veškeré stížnosti faráře zamítl.
Zmiňovaný příklad ale svědčí o tom, jak obtížně probíhala emancipace školy od církevního dohledu, který měl staletou tradici. Po smrti Josefa II. navíc převážil tradiční pohled i ve dvorských kruzích a konzervativní František II. vrátil školy pod dohled církve. Nový školský zákon vydaný roku 1805 („Schulkodex“) se vracel k původní tereziánské praxi, kdy na školy dohlíželi místní faráři, a do funkce okresních komisařů byli opět jmenováni duchovní. Mezi nimi sice působila řada vynikajících osobností (např. Antonín Marek na Turnovsku či Josef Regner na Náchodsku), kteří měli o školství upřímný zájem a zasloužili se o jeho zvelebení, obecně vzato ale úroveň školství stagnovala. Inspekce škol byly vesměs formální, pojímané spíše jako veřejné slavnosti.
Situace se začala měnit až koncem 60. let 19. století. Nejprve byla ústavou z roku 1867 zaručena volnost výuky a bádání, roku 1868 byl potom vydán zákon upravující vztah církve a školy, jímž se stát přihlásil o dohled nad školstvím. V dalším roce vznikla trojstupňová kontrolní soustava tvořená místní, okresní a zemskou školní radou, jejichž obsazování již bylo plně ve státních rukou.
Formulář pro školní vizitace, 80. léta 18. století. Vizitátoři měli školy hodnotit podle jasně stanovených kritérií, proto se vydávaly předtištěné inspekční formuláře. (foto: Národní pedagogické muzeum)
Školní vizitace pohledem učitele: vzpomínka školního pomocníka Josefa Bělonožníka na průběh vizitace roku 1848
Josef Bělonožník (1828–1872) působil jako učitel na Čáslavsku a ve svých vzpomínkách popsal vizitaci, kterou zažil jako začínající učitel („školní pomocník“) roku 1848:
„Uplynulo pět měsíců, co jsem tam byl, a v Církvici byla v kostele ohlášená na velikonoční pondělek půlletní zkouška. Já jsem byl k tomu již úplně připraven. Na to odpoledne přišel pan farář Javornický z Církvice a domácí sousedé. Zkouška dopadla tak dobře, že se pan farář nad tím tuze divil a obzvláště se mu líbilo počítání z hlavy. Po skončené zkoušce jsem byl pozván k panu rychtáři s panem farářem na hody a tu jsem musil panu faráři ty pravidla o počítání z hlavy vysvětlovat a on povídal, to že ještě nikdy neslyšel a proto ho to velice překvapilo a doložil, že jest mne škoda pro Neškaredice, já že bych mohl na větší škole více působit a též se divil, že ty děti v tak krátkém čase tak daleko pokročily. Na druhý den jsem byl objednán si přijíti k němu pro vysvědčení, které mi tuze rád udělil. Též jsem musel u něho zůstati na oběd.“
Školní vizitace pohledem žáka: vzpomínka A. Jiráska na průběh školní inspekce v 50. letech 19. století
Spisovatel Alois Jirásek (1851–1930) zanechal ve svých pamětech i barvitou vzpomínku na průběh vizitace, kterou zažil jako žáček koncem 50. let 19. století:
„Napětí v nás i strach. Na síni ve škole bubny, kotle z kostelního kůru na intrády. Vinca hrobařův u nich s paličkami v ruce. Již to začne. Budou dávat veřejně, přede všemi otázky, budou čísti ze ‚zlaté knihy‘. Budeš-li tam a na kolikátém místě. Vtom intráda na síni, bubny víří, trouby hlaholí jak na kůře o velikých svátcích. Vstupuje vikář, bělovlasý, důstojný zjevem a milý tváří, za ním farář v paruce, za ním pan páter, náš katecheta. (…) Intráda dozněla, šum se utišil, zkouška začala. Zkoušel pan páter, zkoušel učitel, pomocník; také vikář dal sem tam otázku. A když bylo leccos bystrého i naivního, veselého i hloupého pověděno, zjevila se ‚zlatá kniha‘, ozvala se jména vyznamenaných a na síni kotle, do nichž bil Vinca hrobařů. Premianti a premiantky musili před lavice, aby dostali prémium, po knížce, po rytině. A zase šum, zase intráda, teď odcházejícímu vikáři; mačkanice u dveří a tu tam i pláč zklamaného, neuznaného žáčka, zanikající v tom hluku a ruchu.“