Stejně jako se v průběhu věků měnilo školství, měnila se i podoba dohledu nad školami a jejich kontrola. V každém případě však „školní inspekce“ provází školství od samého počátku, ať už se v té které době nazývala jakkoliv. Je proto s podivem, že tato důležitá složka školského systému prozatím zůstávala stranou pozornosti badatelů. Toto bílé místo nyní zaplnila výstava a publikace „Od školdozorce k inspektorovi. Historie školní inspekce“, kterou připravili odborní pracovníci Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze. Výstava trvá do 18. 4. 2019. Základní přehled etap vývoje dohledu nad školami přináší čtenářům několikadílný seriál, který bude postupně otiskován na stránkách tohoto časopisu.
Historie školní inspekce
PhDr.
Jan
Šimek
Ph.D.
historik, Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, oddělení dějin školství
První pokusy o sjednocení školních řádů – a s nimi i dohledu nad školami – se objevují již v 16. století, kdy na latinské partikulární školy ve většině měst vysílala učitele pražská univerzita, jejíž rektor také zodpovídal za jejich úroveň (materiální zabezpečení školy měla na starosti městská rada, která rovněž zřizovala a kontrolovala nižší městské školy, kde se vyučovalo česky). V praxi se však tyto snahy neprosadily, stejně tak zůstal v rovině teoretických úvah i Komenského návrh, aby na úroveň výuky dohlíželi vybraní církevní starší, tzv. scholarchové, na praktické zaopatření škol potom zástupci obcí a vrchnosti (coby zástupci „zřizovatelů“ škol).
J. A. Komenský (1592–1670) v několika spisech načrtnul svoji představu o systému kontroly škol. Mělo se jednat o vybrané představitele církevních starších, které označoval jako „scholarchy“ (o zajištění praktického chodu škol se měli starat i zástupci obce a vrchnosti).
„Když Sparťané dostali od Lykurga dobré zákony, usoudili, že nebudou zachovávány, nebudou-li o to pečovat strážci zákonů. Proto je ustanovili. (…) Musí tedy být ustanoveni strážci zákonů i v naší škole, aby byla uchována platnost toho, co jednou bylo dáno. A ti z našich, kteří mají bojovat proti záplavě nevědomosti a barbarství, nesmějí tento boj vybojovat ledajakými bitkami, nýbrž vážnou a tvrdou bitvou. Nazveme je scholarchy, protože tento název se na školách vžil.“
J. A. Komenský – Zákony školy dobře spořádané (1653)
V pobělohorské době se školství dostalo pod dohled katolické církve, každý ze školských řádů (především jezuité a piaristé) měl vypracované vlastní metody kontroly výuky, která dosahovala velmi solidní úrovně (nižší školy na venkově i ve městech však spíše živořily, často byly obsazovány nekvalifikovanými učiteli, které místní faráři – jejichž úkolem bylo na školy dohlížet – využívali spíše ke službě v kostele a na úroveň výuky příliš nedbali).
Obr. 1 Vizitace na venkovské škole v první polovině 19. století (foto: Národní pedagogické muzeum)
Zlomovým okamžikem v dějinách našeho školství bylo vydání všeobecného školního řádu roku 1774, protože od této doby se stalo školství státní záležitostí spočívající na jednotném zákonném základě. Znamenalo to jednotnou organizaci školní sítě (na venkově školy triviální, ve městech vícetřídní školy hlavní s větším množstvím vyučovacích předmětů a v hlavním městě každé země vzorová škola normální) i dozoru nad školami. Na místní úrovni dohlížel na školu farář spolu se světským školním dozorcem coby zástupcem místní samosprávy (ten měl na starosti hlavně materiální zaopatření školy). Jakkoliv měli oba dozorci dbát i na úroveň výuky a správné vybavení školy, jejich prvořadým úkolem bylo hlavně dbát na řádnou docházku dětí, protože v prvních letech (ba i desetiletích) po zavedení školní povinnosti „povinnou“ školní docházku řada rodičů vůbec nereflektovala.
Na vyšší úrovni dohlížel na školy okresní školdozorce, jehož úkolem bylo nejméně jednou ročně navštívit a zkontrolovat všechny škole v okrese. Rovněž zde ještě trvala provázanost školy a církve, protože okresní dozorci byli vybíráni diecézí z řad děkanů a vikářů (byť je v úřadu potvrzovalo zemské gubernium). Nejvyšší dohled nad školstvím měla Zemská školní komise, v níž působil i vrchní zemský školdozorce (prvním v této funkci byl Ferdinand Kindermann).
Přímý dozor nad školami převzal stát až roku 1786, kdy Josef II. vydal nařízení o ustavení krajských školních komisařů, kteří byli odpovědní přímo zemskému guberniu a zájmy škol měli hájit jak vůči církvi, tak vůči krajským úřadům. Do funkce byli jmenováni po složení veřejné zkoušky, při níž prokázali svou pedagogickou kvalifikaci.
Od školdozorce k inspektorovi. Historie školní inspekce
Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského
Valdštejnská 20, Praha 1
www.npmk.cz
Výstava trvá do 18. 4. 2019. Na jaře vyjde stejnojmenná publikace, kterou bude možné zakoupit v muzejním obchodě.
vstupné 40/20 Kč
Obr. 2 Záslužná medaile pro premianty z roku 1776 (na líci portrét císařovny Marie Terezie, na rubu bohyně Minerva obdarovává školáka) (foto: Národní pedagogické muzeum)
Obr. 3 Učitel přijímá žáka do školy – výjev z venkovské školy koncem 18. století (foto: Národní pedagogické muzeum)