Držím palce nové generaci...

Zaskočená a překvapená - nečekala jsem to, takže mě to hodně vyvedlo z míry. Tohoto ocenění si samozřejmě velice vážím.

Jako učitelka jsem se odvážila bez jakýchkoli zkušeností vydávat soukromě časopis, protože jsme v době bez počítačů a mobilů potřebovali mezi sebou komunikační kanál. Za pomoci mého syna a manžela a díky inzertní příloze se ho podařilo udržet 15 let, spojovat aktivní lidi, a šířit tak informace a dobré zkušenosti. Měla jsem výbornou redakční radu a na učitelských akcích jsme získali spoustu kamarádů po celé republice. Léta prožitá mezi tak skvělými lidmi považuji za nejlepší ve svém životě. A co se nepodařilo? Na začátku jsem si myslela, že tak jako já vítají svobodu, myslí a cítí všichni učitelé. To byl můj největší omyl. Přesto jich bylo dost a mrzí mě, že jsem bez dalších redaktorů nebyla schopna podchytit všechno to pozitivní, co se v té době na školách událo. Ale prostředky byly minimální. Proto se k tomuto období dnes vracím aspoň dodatečně.

Nejvýraznější změnou je různorodost - rozšířily se možnosti svobodné volby vzdělávacích cest (včetně možností prostřednictvím vzdělávacích technologií). Kdo chce, může. To se týká jednotlivců i škol. O vzdělávání se nesrovnatelně více píše a hovoří, aktivně se do problematiky vkládají i mladí rodiče a mnoho mladých lidí v různých vzdělávacích iniciativách. Neměli bychom dopustit omezování a měli bychom opravdu tyto možnosti využívat. Na druhé straně je to signál, že dnešní podoba školství již nevyhovuje potřebám doby. A zklamání? Všechno to trvá strašně dlouho, celá generace dětí nezažila proměnu vzdělávání vedoucí k jejich vnitřní motivaci a osobnímu rozvoji. Stále záleží na jednotlivých učitelích, ředitelích a jednotlivých školách. Nedokázali jsme se domluvit jako profesní skupina a vysvětlit to veřejnosti.

Měla jsem to štěstí pracovat v týmu profesora Jiřího Kotáska. Dokázal sjednocovat názory desítek spolupracovníků, dávat najevo, že si jich váží, uplatňovat svůj mezinárodní nadhled a renomé bez špetky okázalosti. Osobnost tohoto formátu nám dnes chybí. Bílá kniha zformulovala tehdejší představu o směru, kterým by se naše vzdělávání mělo vydat. Bohužel nebyla zpracována realizační strategie, nebyly stanoveny postupné kroky. Nikdo se systematicky nezabýval osvětou, vysvětlováním záměrů pedagogům i veřejnosti. Změny byly dílčí, bez dostatečné přípravy učitelů a finančního zabezpečení, záměry se měnily podle politických názorů každého z početných ministrů. Bílá kniha byla zpracována pro horizont pěti let. Uplynulo patnáct let a ke skutečně systémové změně nedošlo. Nestala se věcí vlády, ačkoli každá z nich měla vzdělávání ve svém programu. Novou Bílou knihu nemáme. Strategie 2020 zůstává na papíře. To všechno poškodilo dobré myšlenky a nás všechny.

Autonomie škol, včetně vysokých, je u nás skutečně mimořádná. Je to jeden z dobrých výsledků hnutí 90. let. Dnešní mladí kolegové si vůbec nedovedou představit, jak byly školy (a učitelé v nich) před rokem 1989 sešněrovány. Existuje řada škol, které dokázaly autonomie využít a vtisknout atmosféře školy, výuce i obsahu vzdělávání originální a moderní podobu. Přináší to spoustu práce, ale také pocit svobody a radosti. Klíčoví jsou v tomto směru ředitelé a sbory ochotné se učit. Autonomie je ovšem spojena s velkou odpovědností, adaptabilitou lidí a se změnou postoje k žákům a studentům. Do toho se každému nechce. Mnozí stále preferují jednotné osnovy, učebnice a plnění nařízení shora. Bohužel negativní roli sehrává i rostoucí byrokracie (a odpovědnost za všechno možné i nemožné), která zahlcuje a brzdí zejména ředitele.

Školy a učitelé, které a kteří pracují na rozvoji kvality vzdělávání svých žáků a studentů, by měli dostávat systematickou podporu. Dlouhodobou, nikoli z krátkodobých projektů, které dají spoustu práce navíc. Mělo by být podporováno síťování takovýchto škol, vzájemné návštěvy, snížené úvazky učitelů, kteří se věnují svým kolegům z vlastní i jiných škol. Vždycky je nejúčinnější přijít do prostředí a vidět, moci o viděném diskutovat a ptát se. (Ostatně, to jsme navrhovali v NEMES ministerstvu již před dvaceti lety. Bez odezvy.)

Pro některé je to naprosto normální. Jiné takovou potřebu necítí, vyhovuje jim dosavadní stav. Všechno záleží hlavně na řediteli. Dokonce ani určité procento ředitelů necítí potřebu se vzdělávat. Stačí jim navštěvovat setkání s ministerskými úředníky nebo s někým z inspekce a získat informace. Nemají pocit, že by se měli vzdělávat také v pedagogice a psychologii.

Nechci si hrát na experta a radit zkušeným. Myslím, že se to pozná podle toho, že v takové škole jsou spokojení žáci, učitelé i rodiče a v případě ZŠ minimum žáků odchází na víceletá gymnázia. Ostatně, poznáte okamžitě po vstupu do školy, jaká v ní panuje atmosféra. Tím nechci říci, že by škola neměla mít na žáky žádné nároky. Ale jaksi na ně nemusí tlačit, učitelé je dokážou zaujmout a hlavně - pravidla tvoří všichni společně. Žáci velmi dobře poznají, zda se vzdělávají a zda dodržují pravidla i jejich učitelé. Zvláště na středních školách.

Asi neexistuje, jako neexistuje ideální člověk. Učitelé jsou jenom lidé. Všechno je ve vztazích a v osobním zaujetí.

Je to pořád stejná písnička. Dochází k plošným zásahům do systému shora, bez dostatečné přípravy a hlavně bez získání pedagogů i veřejnosti pro věc. Jestliže se objevuje tak velký odpor, je to signál, že něco bylo určitě zanedbáno. Takové změny by měly být zaváděny postupně, na základě svobodného rozhodnutí, učitelé je musí vnitřně přijmout a ztotožnit se s nimi. Ostatně v případě inkluze už se tak děje. Důležité ze strany státu je změny legislativně umožnit, a hlavně včas poskytnout podporu (finance, vzdělávání pedagogů).

Na webu Učitelských listů (www.ucitelske-listy.cz) připravuji ze svého archivu již třetí rok seriál DOKUMENTY. Je to takový návrat ke kořenům. Zdá se mi potřebné zachovat materiály připravené pedagogickými iniciativami či jednotlivými autory z těchto kruhů ve snaze přispět do diskuse o potřebných změnách v našem vzdělávání. 90. léta se vyznačovala mimořádnou aktivitou českých učitelů, která bohužel nenašla většinou odezvu na místech, kde se rozhodovalo. Kdyby se bylo ministerstvo školství opřelo o aktivitu učitelů, využilo ji a podpořilo, mohli jsme být o hodně dál. Něco se sice povedlo prosadit, ale již mnoho let se opakují stejná témata a stejné přístupy, ačkoli se vlády a ministři školství střídají. Dobré myšlenky zapadají a po letech pak objevujeme Ameriku. U řady kvalitních lidí to vede k vyhoření nebo k odchodu z profese a to je velká ztráta.

Ten pocit už se mi přihodil mnohokrát. Naposledy dnes, když jsem se podívala na nový rozcestník NIDV. Našla jsem tam přes sedmdesát asociací, spolků a sdružení v oblasti vzdělávání. Je to sice znamení aktivity, ale místo, aby pedagogové spojovali síly, drobí je podle předmětů a typů škol. Něco podobného se stalo v 90. letech. Každá skupinka viděla jen svůj konkrétní problém, a dokonce při tom často na sebe nevražily. Pak se těžko dá něco systémového prosadit. Jen ojediněle dochází ke spolupráci organizací. Proto se tak ráda dodnes zúčastňuji práce ve Stálé konferenci asociací ve vzdělávání (SKAV). Kontakt s chytrými mladými lidmi je osvěžující a dodává mi naději. Těší mě, že počet členských organizací roste.

Nejsem analytička, jen člověk, který přijal za svou vizi svobodu ve vzdělávání a jeho zaměření na potřeby dítěte. Stále věřím, že je to možné. Ostrůvky již existují a množí se. Jen ta změna trvá mnohem déle, než jsem si kdysi dovedla představit. Štafetu přebírá nová generace, která je lépe jazykově i technicky vybavena, než jsme byli my. Držím jí palce, aby nové cesty našla!