Domácí vzdělávání

Původní obavy skeptiků a oponentů se nenaplnily. Hodnocení pokusného ověřování, patrně i inspekce a rozhodně hojná klinická zkušenost shledávají relativně podstatně méně problémů, než se vyskytuje při běžné školní docházce. Také proto poslední novela školského zákona platná od září 2016 umožňuje tuto formu vzdělávání i na druhém stupni. Přibývá rovněž škol, které jsou z různých důvodů otevřenější této formě vzdělávání a ochotně přijímají větší počty domácích školáků.

Novela zákona představuje dobrou příležitost k reflexi této formy edukace a zvážení případných dalších změn podmínek pro její povolování a realizaci.

Žádoucí by bylo provést úpravu ústavního zákona a povinnou školní docházku změnit na povinné vzdělávání. Tím by došlo k tomu, že DV by se stalo jednou z forem naplňování vzdělávání. Bylo by pak jen na rodičích, jakým způsobem a kde budou tuto povinnost naplňovat. Nově zavedený povinný poslední rok před zahájením základního vzdělávání má v tomto ohledu jednodušší situaci. Tím, že se na předškolní vzdělávání nevztahuje ústavní povinnost docházet do školy, bylo možné stanovit „pouze“ povinné vzdělávání, takže režim plnění této povinnosti je mnohem volnější. Nicméně pro změnu ústavy v uvedeném duchu zatím není vůle, ani není na pořadu dne. Někteří nechápou demokratizační význam tohoto posunu a pokládají ho za pouhou hru se slovy. Jiní naopak velmi dobře chápou, že vliv státu by se výrazně snížil i v této zásadní oblasti a proklamují přesvědčení, že tím upadne vzdělanost národa.

Podmínky pro DV byly nastaveny v době, kdy byly u nás s touto formou vzdělávání jen minimální zkušenosti a s největší pravděpodobností se tehdy jednalo o dosažení maxima možného. Opírat jsme se mohli pouze o zahraniční zkušenosti a osobní zkušenosti těch, kteří se vraceli z emigrace. Jako v mnoha dalších vzdělávacích inovacích volíme specifickou českou cestu. Proto také zavádění DV bylo postupné, nejprve byl povolen experimentálně a posléze i zákonem první stupeň, posléze řadu let existovala možnost domácího vzdělávání i na druhém stupni, avšak pouze v podobě nejistého pokusného ověřování. V zahraničních školských systémech jsem toto rozdělení nenašel. Přiznám se však, že by mi toto postupné zavádění nevadilo, kdyby ovšem nedocházelo ke zřejmě zcela svévolné blokaci ze strany několika ministrů školství, kteří zbytečně oddalovali zařazení změn do novel zákona a následné schválení.

Podobně např. požadavek přiměřených bytových podmínek lze pokládat za „originální“ české kritérium. Stranou nechávám jeden nepodařený a naštěstí nerealizovaný razantní pokus z minulosti, při kterém se pokusilo MŠMT stanovit pro domácí vzdělávání podmínky srovnatelné se školou. Jenže domácí vzdělávání skutečně není domácí škola!

Rodiče tak i nadále musejí uvádět důvody, které je vedou k domácímu vzdělávání. Jakkoli nepochybně udávají důvody pravdivé, v řadě případů hrají při jejich rozhodování podružnou roli. Své dítě nepokládají ani za mimořádně nadané, nemají výrazně negativní zkušenosti se školou, neřeší domácím vzděláváním závažnější zdravotní problémy dítěte. Tito rodiče domácí vzdělávání prostě chtějí, pokládají je za nejvhodnější způsob vzdělávání při naplňování rodičovské úlohy, rozhodli se pro ně. Rodiče by proto neměli mít povinnost zdůvodňovat své rozhodnutí.

Chápu, že když zákon hovoří o povinnosti chodit do školy, je třeba zdůvodnit, proč požadujeme výjimku. Po dvacetiletých dobrých zkušenostech s DV bych očekával, že ministerští právníci najdou způsob, jak překonat tuto zastaralost ústavy a ušetřit rodiče zdůvodňování.

Rodiče musejí uvést i domácí materiální podmínky pro vzdělání. Od začátku jsem přesvědčený, že jde o šikanózní podmínku. Copak v garsonce na jídelním stole nelze efektivně pracovat? Kdo rozhodl o tom, jaké podmínky jsou dostatečně vhodné? Tuto podmínku pokládám za diskriminační pro chudé rodiny. Věřím, že se jí nikdo fakticky nezabývá, ani nekontroluje, jestli uváděná data přesně odpovídají skutečnosti. Tuto podmínku bych zkoumal pouze, kdyby se vyskytli rodiče žádající DV a současně přihlášení na obecním úřadu.

Součástí povolovacího procesu (jde o pedagogické opatření a rozhoduje o něm tak jako tak ředitel školy) je i vyjádření poradenského pracoviště. Od začátku této agendy si kladu otázku, jaké by mohly být odborné psychologické, případně speciálně pedagogické důvody pro to, aby poradce DV nedoporučil? A kde by případně vzal tento odborník jistotu, že dítě nebo rodič jsou nevhodní pro domácí vzdělávání? Zároveň tato agenda zcela zbytečně zatěžuje kapacitu poradenského systému. Tento požadavek bych rozhodně zrušil. Vzhledem k tomu, že poradenství nemůže samo změnit předpis, doporučoval bych zatím postupovat ryze formálně. Ještě víc to platí pro rodiče, kteří úspěšně vzdělávají doma jedno dítě a chtějí DV pro další děti.

Souhlasil bych jedině s tím, aby rodiče dostali nabídku předem se seznámit se zkušenostmi těch, kteří své děti již doma vzdělávají, a rovněž by měli pohovořit se zkušenými učitelkami, které se v této oblasti pohybují. Svou roli by mohly v tomto směru plnit i poradny, jen bych se vyhnul těm pracovníkům, kteří se ani po dvaceti letech existence DV hlouběji s problematikou neseznámili, dávají najevo svou osobní nechuť k této formě vzdělávání (sic!) a systematicky a zcela bez odborné opory (tedy v rozporu se zákonem) od ní rodiče odrazují.

Někteří kolegové v poradnách dávají patrně z uvedených důvodů vyjádření s platností pouze na jeden rok nebo nanejvýš na dva. Soudím, že jde o určitý alibismus pro případ, že by vznikl nějaký problém. Do loňského školního roku mělo logiku dát vyjádření pro první stupeň a následně pro experimentální druhý stupeň.

Dnes by vyjádření mělo platit neomezeně, tedy tak dlouho, dokud se sami rodiče nerozhodnou poslat dítě zpátky do školy, nebo dokud škola nevyhodnotí výsledky dítěte jako neadekvátní, podobně aktivitu a spolupráci rodičů, a odstoupí od této formy vzdělávání.

Další sledování, a tedy i rozhodování o pokračování DV bych dál ponechal výlučně na škole, která žáka do DV přijala. Rovněž bych ponechal rozhodnutí o přijetí pouze na řediteli školy, ve které se dítě chce zapsat do domácího vzdělávání.

Ponechal bych jako podmínku maturitu vzdělavatele. Nechal bych ji i pro druhý stupeň, byť uznávám, že výskyt vysokoškolského vzdělání se mezi mladšími rodiči nebo v jejich příbuzenstvu výrazně zvyšuje, a že tedy asi není problém sehnat odpovídajícího vzdělavatele.

Neznám dobře finanční částky, které poskytuje stát škole za každého domácího školáka. Uznávám, že by měly být nižší než na běžného žáka, ale ne dramaticky. Menší část z této sumy by měli dostat rodiče.

Je věcí odborné diskuse, jak tuto formu vzdělávání umožnit v omezené míře i na střední škole. Všichni víme, že se více či méně legálně již realizuje. Umím si představit i jiné důvody než vrcholový sport či špičkovou uměleckou činnost, které nás mohou dovést k DV na střední škole. Vzhledem k tomu, že nám jde primárně o kvalitu vzdělávání, a ne pouze o docházku do školy, je zřejmé, že i u starších žáků existují např. psychické důvody pro neškolní formu.

V posledních přibližně dvou letech se v souvislosti s domácím vzděláním objevují pro mě dva nové fenomény. Řada rodičů se sdružuje do neformálních skupin, najímají si učitele (průvodce), který pracuje s jejich dětmi v podmínkách podobných škole. Jde o rodiče, kteří primárně nechtějí vzdělávat své dítě sami, a priori neodmítají docházku do instituce, jen si přejí, aby vzdělání odpovídalo jejich představám, bylo individualizované, odpovídalo možnostem dítěte. Přejí si, aby se dítě vzdělávalo rádo. Za tuto službu pochopitelně platí. Vzhledem k tomu, že tato zařízení nejsou zařazena do rejstříku škol, je nezbytné, aby děti plnily povinnou školní docházku v rámci DV.

V souvislosti s novelou školského zákona, která umožňuje DV i na druhém stupni, jsem se začal setkávat a očekávám další mírný nárůst nejstarších školáků, tedy v osmém a devátém ročníku. Jde o školáky, kteří absolvovali dosavadní vzdělávání ve škole, dnes výrazně bojují s učiteli, patrně i se sebou a s celým světem, nikoli se samotným vzděláním. Tento boj je ve škole natolik vyčerpává, snižuje jejich motivaci, že i výsledky a známky se zhoršují. V domácím vzdělávání požadavky osmého, devátého ročníku zvládají sami s pomocí rodičů a efektivně se připravují na studium na střední škole. Zejména když škola poskytuje výukové materiály, učitelé jsou ochotni konzultovat na dálku.

Přibližně jeden a půl tisíce žáků v domácím vzdělávání představuje zatím zcela okrajovou záležitost českého školství. Jejich počet však po celou dobu existence této možnosti roste. Pro rodiče však už dnes představuje tolik potřebnou možnost svobodné volby. Pro školství pak podnět k zamyšlení, proč rodiče volí vzdělání mimo školu.