Domácí úkoly

Mnohé děti se zejména v prvních ročnících základní školy nemusejí vůbec připravovat na výuku, takže teprve přechod na druhý stupeň, nebo dokonce na střední školu je k jejich velkému překvapení donutí učit se do školy i doma. tak dlouhou dobu představují jejich jedinou domácí přípravu. Jenže úkoly bývají také předmětem zlobení, výhrůžek, výmluv, odkládání, pláče, přepisování nebo alespoň bezesmyslného psaní nanečisto, zapomenutých podpisů a někdy i podvodů. Úkoly se píšou i s pláčem, pozdě večer, brzy ráno, po cestě do školy, nebo dokonce až ve škole o přestávce. Úkoly se mechanicky opisují od spolužáků, někdy s nimi pomáhají rodiče, učitelé výjimečně zachytí plnou účast dospělých. Většinou úkolů – musejí je přečíst a velmi pečlivě překontrolovat. Jinak totiž neopravená chyba může vyvolat dojem, že učitel úkol nečetl pořádně, naproti tomu neoprávněná oprava způsobí značnou nevoli rodičů.

Mají vůbec ještě úkoly v dnešní době nějaký Nebo jde o přežívající nereflektovanou tradici, stereotyp? Na druhé straně se nabízí také otázka, jestli vůbec stojí za to, zabývat se úkoly. Pro řadu rodičů i učitelů představují letitou samozřejmost spojenou s docházkou do školy, my všichni starší jsme je ve zdraví přežili, zásadní škodu asi nezpůsobily, tak proč z nich dělat téma k diskuzi?

Odpovědi bohužel nemohou být jednoznačné. Rodiny i učitelé se od sebe liší jako den a noc. Takže to, co je pro jedno dítě jen (ve škole dává pozor, učí se výtečně a má značné množství mimoškolních aktivit), pro druhé a vlastně také zbytečnost (nikdo mu stejně nepomůže, rodina vzdělání nepodporuje, podmínky doma nemá, učení ho nezajímá), může být pro třetí zcela nezbytné a užitečné „doučování“, které škola jinak není s to zajistit. Pro některé dítě jde o až traumatizující náplň většiny volného času – snaží se úkolům vyhnout i nečestným způsobem. Podobně u některých učitelů představují úkoly vcelku přirozenou součást výuky, zatímco jiní z nich dělají každodenního strašáka pro děti i rodiče.

Před nějakou dobu jsme zaznamenali iniciativu několika základních škol v Praze 3 za podpory místní pedagogicko-psychologické poradny v čele s nesmírně zkušeným a realistickým ředitelem Petrem Klímou, které domácí úkoly zrušily. Osobně pokládám za pravděpodobné, že časem od této praxe v tichosti zase ustoupí, nicméně současně jsem přesvědčený, že stojí za to zamýšlet se nad důvody, které je pravděpodobně vedly k opuštění letité tradice.

Autoři změny v Praze 3 asi nevycházeli ze zkušeností dětí, které se vzdělávají doma – ty však jejich přístup bez úkolů nepřímo podporují, protože rozhodně žádné domácí úkoly nedělají. Každý jev je procvičován tak dlouho, dokud jej dítě nezvládne. Jakkoli jde o přístup ve škole zatím provozně nezvládnutelný, s postupující vyspělostí techniky a lepšími podmínkami ve třídách bude uplatnitelný.

Dospělí si nenosí práci domů, dítě by také mělo všechno zvládnout ve škole. A jestli se to nestihlo dnes, tak se k tomu vrátí zítra. Nechme stranou, že někteří dospělí vyřizují pracovní agendu i doma, že dokonce podstatný díl práce udělají právě doma, nicméně většina zaměstnanců přestává pracovat s koncem pracovní doby. Dokonce jako psychologové doporučujeme, aby se dospělí než těm, kterými se zabývají v práci. Tyto změny aktivit představují dílčí příspěvek k prevenci vyhoření. Pochopitelně máme přitom na mysli i docela obyčejný odpočinek, nicnedělání. Proč by tedy měly děti představovat výjimku?! Když kvůli některým domácím úkolům ztrácí dítě příležitost jít ven, navštěvovat ještě jednu volnočasovou aktivitu, není to vůbec výhodné. Zejména u mladších dětí na prvním stupni se mohou domácí úkoly změnit v hodinová a velmi vyčerpávající přetahování mezi rodiči a dítětem, takže pak čtvrthodinový úkol stojí fakticky hodinu času. V rámci socializace si má dítě osvojit značné množství dovedností a jen některé mu zprostředkuje škola. Pro další má vyhrazený čas mimo školu. Současně by si mělo vyzkoušet co nejvíc různorodých aktivit. Jenže pokud i odpoledne pracuje pro školu, nemá na volnočasové aktivity dostatek času.

Řada úkolů je docela náročných, takže rodiče pořádně ani nevědí, jak je splnit, jak má vypadat správný výsledek. Pokud to ví dítě, bývá vyhráno. Jenže v řadě případů je obtížné zjistit u dítěte, co je za úkol, a když už to rodiče vypátrají (některé školy vystavují všechny úkoly na stránkách, což pokládám za správný krok), tak dítě netuší a oni sami nemusejí pochopit, co se má přesně dělat. Snaží se uplatnit vlastní postupy, které sami používali, když chodili do školy, dítě se brání, protože jejich paní učitelka to chce jinak... Jenže jak mají rodiče dítě podpořit, když sami nevědí. Dítě od rodičů oprávněně očekává, že mu ve chvíli nouze pomohou, neznalost narušuje jejich autoritu. Z poradenské praxe velmi dobře vím, že

Když učitel zapomene, že kvalita zpracování domácího úkolu v mnoha případech nastavuje zrcadlo jeho vlastní práci a kvalitu vypracování hodnotí známkou, tak mnozí rodiče (i někteří žáci) zcela logicky usilují o co nejlepší výkon za každou cenu. Jenže pak se u některých slabších žáků stávají domácí úkoly skutečně druhou školní směnou. Jestliže má dítě ve škole problémy, je velká pravděpodobnost, že mu učení nepřináší velké uspokojení, a proto by potřebovalo odpoledne maximálně změnit činnosti a co nejvíc odpočívat. Jenže domácí učení i psaní úkolů významně ukrajují z tohoto času. Když jsou rodiče zodpovědní, tak čím má dítě slabší výsledky, tím delší dobu mu věnují. Výsledkem je, že děti, které nejvíc potřebují odpočinek od školního učení, stráví obvykle nad domácími úkoly nejvíc času.

Pokud učitel nestačil vyložit nebo procvičit látku, neměl by tuto svou zodpovědnost přenášet mimo školu. Je sice jasné, že kapitolu z dějepisu si skutečně může přečíst žák sám, nicméně Jinak bychom mohli vznést otázku, jestli by se všechno nemohly děti učit doma samy u počítače nebo iPadu. Stáhnout lze obrovské množství zajímavých i didakticky vynikajících výukových materiálů, které by nepochybně pokryly většinu školního obsahu.

Osobně jsem byl svého času také proti domácím úkolům. Časem jsem toto stanovisko do značné míry přehodnotil. Pokusím se zdůvodnit, proč dnes hájím a za jakých podmínek.

Dítě není malý dospělý a mechanické srovnávání školy a učení se zaměstnáním dospělých nepokládám v tomto případě za vhodné. Každé dítě se má v průběhu dětství co nejvíc naučit pro dospělost (a má na to přinejmenším 18 až 23 let), a ne plnit jakési limitované pracovní úkoly. Školní individualizace stále neprobíhá (myslím, že zatím ani nemůže) takovým způsobem, aby bylo možné dovést ve škole k potřebným výsledkům všechny děti. – domácí cvičení umožňují k dobré úrovni dovednosti dovést i děti, které těchto opakování potřebují mnohem víc.

Možná ještě mnohem podstatnější je, že Zatímco v dětství lze předpokládat účinnost rozmanitých donucovacích prostředků, když se dospělý učit nechce, tak ho nic a nikdo nedonutí. Jenže učení je i určitý stereotyp, zvyk. Vůbec nám pak nepřijde, že musíme brát každý den do ruky knihu, čas od času něco sepsat, třeba i jít na konci pololetí na zkoušku – takové učení patří ke stále delšímu období života člověka. Jenže k vytvoření stereotypu nestačí jen to, že se chodí do školy, ale naopak k němu přispívá, že se pravidelně pracuje i doma. K tomuto stereotypu patří, že až budeme chodit do práce, tak si ještě po návratu domů přidáme menší, někdy i větší dávku studia. Když z tohoto pravidelného rytmu vypadneme, může být návrat velmi obtížný. Vidíme to u našich vysokoškolských studentů, tedy rozumných, motivovaných, inteligentních dospělých lidí, kteří třeba kvůli rodičovským povinnostem nebo mimořádnému pracovnímu zaujetí přeruší studium a po několika letech se rozhodnou pro jeho dokončení – a ono to nejde. Důraz je tedy kladen na pravidelnost, nikoli na obtížnost a délku času, který dítě doma stráví nad úkoly. Proto také mohou být některé úkoly symbolické.

Alespoň některé úkoly by měly Nemám však na mysli to, že budou s dítětem sedět a dohlížet na dlouhé sloupečky matematických příkladů, ale že si budou povídat o příbuzenstvu, o tom, jak bylo, když byli malí, že zasejou nějakou květinu, budou se společně dívat na určitý televizní pořad, že společně něco slepí... Vůči takovým úkolům mohou rodiče jen těžko něco namítat, jde totiž o specifické rozvíjení dítěte, které by měli provádět i bez docházky do školy. Někteří rodiče nahlédnou prostřednictvím úkolů alespoň trochu do obsahu výuky, jinak by vůbec netušili, co se dítě učí.

Znovu připomínám, že by domácí úkoly neměly nahrazovat školní výklad nebo procvičování v hodinách. Učitel by měl rovněž citlivě vnímat sociální situaci třídy – jestliže ve velkých městech nemalá část rodin odjíždí na chalupy či chaty, měl by tomu přizpůsobit množství i charakter úkolů.

Chce-li učitel zjistit, jak děti zvládly konkrétní látku, neměl by úkoly známkovat a měl by přesvědčit také rodiče, že sice nemohou oslyšet dítě, když potřebuje pomoc, měli by mu vytvořit vhodné podmínky pro práci, ale úkol by neměl představovat Potěmkinovu vesnici, která odráží výlučně úsilí rodičů, a poskytuje tak učiteli zkreslenou informaci. Na prvním stupni volí někteří učitelé pro celý rok prakticky neměnný režim úkolů: např. nedávají je nikdy ve středu, zadávají je dvakrát týdně. Dopředu tento rozvrh sdělí rodičům. Současně však berou v potaz mimořádné okolnosti – pak úkoly nedávají. Na druhém stupni se učitelé musejí domlouvat – žáci již mohou pracovat více, nicméně je zbytečné stresovat je pěti úkoly v jeden den. Důležitá je i délka úkolů. U mladších žáků stačí jeden dva řádky, pět deset příkladů na sčítání, u starších mohou být delší. Nedělám si velké iluze, část úkolů totiž opravdu bude sloužit upevnění probrané látky, bylo by pěkné, kdyby úkol dítě lákal, podněcoval jeho zvědavost, nabízel překvapivá řešení.

Zřejmě zatím nesplnitelné přání představuje požadavek alespoň části domácích úkolů. Má to jednoznačně logiku – proč by mělo dítě trénovat dovednost, kterou už má zautomatizovanou. Pro jiného žáka je stejný úkol rovněž zbytečný, protože zatím vůbec nechápe, o co jde. I rodiče leckdy dobře cítí slabiny dítěte, jsou ochotni věnovat se jejich odstraňování, jen kdyby jim na to zbýval čas. Zadávání, či nezadávání domácích úkolů souvisí také s tím, jak chápeme roli školy a rodiny při vzdělávání. Pokud bychom chtěli zcela oddělit školní vzdělávání od rodinného, pak úkoly nemají opodstatnění. Když však chápeme význam obou institucí jako neoddělitelný, pak by se rodiče měli podílet v přiměřené míře i na školním vzdělávání.

Nerad bych problematiku domácích úkolů dramatizoval. Většinou je míra domácích úkolů přijatelná a jejich zvládání únosné pro všechny strany. Takže spíš namítám proti učitelům, kteří dávají úkoly časté, dlouhé, přenášejí výuku na rodiče, komunikují nesrozumitelně, nezajistí, aby dítě mělo úkol zaznamenaný, výslednou výkonnost nevyužívají jako podnět k výuce.

Pro spokojenost rodičů a žáků je nezbytné, aby ředitel školy sledoval tento aspekt, vnímal podněty, které přicházejí právě od rodičů, a pracoval s učiteli, jejichž přístup se výrazněji liší od standardu školy.