Diskuze o tabletech je potřebná, musí ale vycházet z objektivních dat

K nápadům, kterými bývalý ministr školství Marcel Chládek zásoboval média, patřil i plán na plošné zavádění počítačových tabletů do škol. Média přitahuje kontroverze, což toto téma minimálně na první zamyšlení bezesporu naplňuje. Převažují v nich články, které poukazují na výtky k tomuto záměru, od úvah jednotlivců až po citace z otevřených dopisů nesouhlasu od sdružení rodičů směřované premiérovi.

Je zcela legitimní a správné, pokud je tato oblast předmětem veřejné diskuze. Aby si na danou oblast mohl každý učinit vlastní názor, potřebuje relevantní podklady a data. Těch korektních se ale v diskuzích příliš nedostává.

Média jsou plná zjednodušení, zkratek a mýtů, které nevycházejí z reálného obrazu situace českého školství, ale z popisu jakési virtuální reality, kterou si lidé při diskuzi o zavádění tabletů do škol a do výuky představují.

Dlouhodobě se ukazuje, že nám v Česku v oblasti vzdělávání chybí novináři s vhledem do této oblasti, kteří by poplašným výrokům nastavovali kritické zrcadlo a diskuzi vraceli do reality.

Velkým problémem této diskuze jsou totiž nereálné představy veřejnosti o přínosu tabletů, důvodech jejich zavádění do výuky a o aktuální situaci, která v této oblasti v Česku panuje.

Podle posledních informací České školní inspekce z elektronického zjišťování na vzorku 3 653 škol z loňského května bylo vybaveno tablety pro žáky necelých 14,5% základních a 16,5% středních škol. Ovšem více než dvacet tabletů, tedy přibližně minimální vybavení nutné v běžné výuce pro využití v poměru 1 : 1, kdy může každý žák ve třídě pracovat s tabletem, vlastnilo pouze 2,4% základních a 5,1% středních škol. Tablety pro žáky hodlalo v následujících třech letech pořizovat 40,6% ředitelů základních a 28% ředitelů středních škol, pro učitele pak 48,7%, respektive 39,2% ředitelů.

Impulzem pro vybavování českých škol tablety byla výzva č. 51 Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost vyhlášená v dubnu 2014, která byla zaměřena na další podporu profesního rozvoje pedagogických pracovníků škol a školských zařízení pro využívání ICT ve výuce. V rámci této výzvy si mohlo 1 943 zapojených škol pořídit mobilní (dotyková) zařízení pro každého zapojeného učitele, nejvýše však 20 na jednu školu. Teoreticky tak letos do škol může z této výzvy přibýt až 38 860 kusů mobilních dotykových počítačů, reálně pak asi necelá polovina.

Pro přibližné srovnání s aktuálním stavem vybavenosti škol technologiemi je možné uvést, co vyplývá z posledního sběru dat realizovaného MŠMT v září 2014: ve školách regionálního školství (MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ) mohou žáci využívat přes dvě stě tisíc počítačových zařízení.¹⁾ Navíc samozřejmě mohou školy aplikovat fenomén BYOD²⁾ a využívat ve výuce mobilní dotyková zařízení vlastněná samotnými žáky. To ale deklaruje pouze 845 škol a vlastní zkušenosti ze škol mne vedou ke konstatování, že se zatím jedná spíše o prvotní nesmělé krůčky některých učitelů na těchto školách nežli o šířeji uplatňovaný postup.

Z výše uvedeného je zřejmé, že doba dotyková rokem 2015 v českých školách teprve začíná, předchozí zkušenosti s mobilními dotykovými zařízeními má jen okrajové množství škol, mnoho škol ale pořizování tabletů plánuje.

Situace v domácnostech je ovšem diametrálně jiná. Smartphone, tedy tzv. chytrý telefon, mělo v únoru 2015 dle Media projektu přibližně 40% české populace (3,1 mil.), tablet přibližně každý pátý (1,7 mil.) Čech z populace ve věku 12-79 let. To jsou již poměrně vysoká čísla, která se navíc každým rokem zvyšují.

Abychom si uvědomili, jak dynamická oblast ICT je a jak zásadně mění naše životy, se můžeme podívat na výsledky výzkumu Švédové a internet 2014. Na grafu je vidět, jak se postupně snižovala hranice, kdy děti začínají pracovat s internetem. Ještě před 15 lety začínala polovina populace dětí používat internet ve 13 letech, dnes se jedná o věkovou kohortu dvouletých dětí. Z grafu je patrné, jak teprve rozšíření tabletů po roce 2010, kdy byl představen první komerčně úspěšný tablet iPad společnosti Apple, umožnilo přístup k internetu i dětem mladším. Může za to patrně intuitivní a jednoduché dotykové ovládání tabletů a relativně nízké ceny, které tyto počítače do segmentu přenosných počítačů přinesly (ceny nejlevnějších tabletů začínají na 1 500 Kč). Z tohoto švédského projektu mimo jiné vyplývá, že čtvrtina dvouletých dětí (26%) si s tabletem hraje každý den. Pro Česko data z takto podrobného výzkumu bohužel nemáme, ale není důvod si myslet, že u nás bude situace nějak zásadně odlišná.

Podle studie psychologů citované Guardianem má průměrné sedmileté britské dítě za sebou celý rok dívání se na televizi nebo obrazovku počítače, v 18 letech jsou to pak těžko uvěřitelné roky tři. Tato data pocházejí z roku 2012, dnes budou hodnoty i díky tabletům jistě opět vyšší.

Z výše uvedeného vyplývá, že zatímco doma mají žáci k digitálním technologiím intenzivní přístup, situace ve školách je zcela opačná. To dokladuje i poslední zveřejněná výroční zpráva České školní inspekce, díky které víme, že ve školním roce 2013/2014 byla přímá práce všech žáků s ICT (tedy režim 1 : 1) zaznamenána v 3,6% vyučovacích hodin³⁾ na základních a ve 4,6% na středních školách. To v praxi znamená, že žáci ve výuce pracují s počítačem přibližně jednu vyučovací hodinu týdně.

Problém je, že uvedenou realitu česká média nereflektují a neinformují o ní zasvěceně. Nezaznamenal jsem mnoho článků, které by na kontrast mezi intenzitou používání technologií ve volném čase dětí a v tom školním poukazovaly. Zato se lze setkat s mnoha rozhovory s různými lidmi, kteří v obavě z nadužívání digitálních technologií navrhují jejich omezování, nebo dokonce i úplný zákaz používání ve škole, a to zejména u malých dětí. Bývalý ministr Chládek ještě přilil olej do ohně, když původně prohlásil, že chce tablety vybavovat plošně všechny prvňáčky.

Nemám pochyb o tom, že digitální technologie do výuky a učení být zařazovány musejí. Důvodů pro to existuje větší množství, uveďme alespoň dva nejmarkantnější, související s výše popsaným kontrastem mezi používáním počítačů doma a ve škole. Děti jsou z domova zvyklé používat digitální technologie především pro hraní her, sledování videí, později pro nezávaznou komunikaci na sociálních sítích. Je to ale pouze škola a poučený učitel, který jim ukáže nový rozměr těchto technologií a bude u nich rozvíjet dovednosti značně odlišné. Dovednost spolupráce online, která doplňuje prezenční setkávání ve škole a umožňuje spolupráci s dětmi z partnerských škol z jiných koutů světa nebo s odborníky mimo školu a v důsledku propojuje školu se světem za jejími zdmi. Nebo podporu tvořivosti, kdy se technologie stávají pro děti novým hlasem pro vyjadřování a například pomocí kamery, fotoaparátu, mikrofonu vznikají videa a nová interaktivní multimediální díla, pomocí nichž děti objevují, zaznamenávají, popisují a interpretují svět kolem sebe. To vše samozřejmě rozvíjí tolik potřebnou digitální gramotnost, které se hraní počítačových her běžně příliš nedotýká. To jsou všechno klíčové dovednosti pro 21. století, které u žáků musí dnešní škola rozvíjet a bez moderních digitálních technologií to dělat prostě nemůže.

Pokud bychom skutečně technologie do škol nepustili, a podpořili tím konzervaci škol do podoby netechnologických ghett (v kontrastu proti světu za školními zdmi, kde je dnešní život bez technologií nepředstavitelný), ještě více by se v očích dětí snížila dnes již tak dost nízká relevance školy. Mezinárodní výzkumy PISA, TIMSS a PIRLS dlouhodobě poukazují na to, že čeští žáci chodí ze všech žáků nejvyspělejších zemí světa do školy nejméně rádi. A přitom právě aktivity s digitálními technologiemi mohou být při vhodném využívání atraktivním prvkem výuky, který dle výzkumů motivaci dětí zvyšuje.

Druhým klíčovým důvodem, proč technologie nemůžeme ze škol vynechat, je problematika inkluze. Žáci ze sociálně či ekonomicky znevýhodněného prostředí nemusejí mít k digitálním technologiím přístup v rozsahu, který mají ostatní žáci. Ač je rozšíření počítačů v rodinách s dětmi velmi vysoké - podle Českého statistického úřadu se v roce 2014 jednalo o 93,7% domácností, stále existuje a vždy existovat bude několik procent rodin, které počítač, tablet či chytrý telefon mít nebudou. Pro takové děti je škola často jediným přirozeným prostředím, které může takový hendikep kompenzovat.

Kritici zavádění tabletů do škol často uvádějí, že děti na prvním stupni potřebují zlepšovat práci s tužkou a knihou, nikoli ji nahrazovat tabletem. Tato kritika se zdá být ve své podstatě správná. Ve škole, kde by místo rozvíjení jemné motoriky a nácviku čtenářství měli žáci používat pouze tablet, bych své děti mít nechtěl. Jenže to je zkratkovitý argument, vycházející z nekvalifikovaného odhadu, který v realitě českých škol rozhodně nehrozí. Z pilotních ověřování zavádění tabletů do škol, kterých jsem se poslední dva roky účastnil, mimo jiné vyplynulo, že i když mají žáci prvního stupně k dispozici tablety přímo ve třídě a mohou je na pokyn učitele používat víceméně kdykoli, používají je dvakrát či třikrát do týdne, a to vždy jen na několik málo minut. Nikdy jsem nepotkal učitele elementaristu, který by připustil, že by chtěl uskutečnit zcela digitalizovanou výuku a pero a knihu hodlal nahradit tabletem. Strašit kompletní digitalizací výuky náhradou za léty prověřené postupy je prostě zcela mimo realitu a nikdo o takovém postupu nikdy ani nepřemýšlel.

Navíc platí, že tablety má význam používat především tam, kde dojdeme k cílům, kterých bychom bez nich dosáhnout nemohli. Pro psaní na papír nebo čtení textu z tištěné knihy rozhodně tablet vhodný není a nepřináší téměř žádnou přidanou hodnotu (kromě často zmiňované lehčí aktovky, což je opět spíše úsměvný argument). Existuje ale mnoho didaktických situací, kdy tablety vhodně začleňovat do výuky lze, a to již na prvním stupni ZŠ. Takové rozhodnutí může činit pouze učitel, který se v dané oblasti orientuje a má s ní zkušenosti. Z tohoto pohledu jsou pak evropské výzvy, podobné té s číslem 51, zaměřené na další podporu profesního rozvoje učitelů v této oblasti nastaveny správně. Didaktických důvodů pro začleňování tabletů do výuky je celá řada, zájemce si dovolím odkázat na právě vydanou knihu pro učitele Učíme se s tabletem. Bohužel, populární média upřednostňují názory odborníků oborů souvisejících se vzděláváním, jako je neurověda nebo psychologie, které tyto aspekty moderní pedagogiky v potaz neberou. Dokud se do takových diskuzí nevloží pedagogové a média nebudou zohledňovat i jejich názor, nebude argumentace nikdy kompletní.

Dnes již nezjistíme, zda bývalý ministr ve své původní představě vybavovat plošně všechny prvňáčky tablety pouze vypouštěl pomyslný balonek s cílem zjistit, jak veřejnost zareaguje, a připravoval si cestičku pro megalomanský centralizovaný projekt dodávky hardwaru a vzdělávacího obsahu do škol podobný akci Internet do škol. Anebo prostě jenom vypustil z úst myšlenku, kterou nekonzultoval s odborníky. Pod vlivem veřejné kritiky totiž časem sám své představy posunul do roviny, kdy by vybavování tablety záleželo na rozhodnutí každé školy, respektive jejího ředitele. Ostatně za jeho ministrování dokončená a v listopadu 2014 vládou ČR schválená Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020 mimo jiné mezi základními předpoklady realizace uvádí: „Při realizaci strategie jsou respektovány kompetence ředitelů škol a školských zařízení při řízení pedagogického procesu, centralizovaná řešení shora nejsou preferována.“ Tento bod měl za úkol přesně takovýmto pokusům zabránit a důležitá rozhodnutí ovlivňující výuku na každé škole nechat na domluvě rodičů s ředitelem.

Diskuze o vhodnosti zavádění mobilních dotykových zařízení do škol je bezpochyby důležitá a měla by probíhat. Bylo by dobré ji vést tak, aby z ní vymizela zjednodušení, zkratkovité myšlení a mýty, které nevycházejí z reálné situace českého školství a dat, které o něm máme. Na rozdíl od učitelů nejsou rodiče profesionály na vzdělávání, a tak si většinou vhodné způsoby využití digitálních technologií ve výuce nedovedou představit. Od toho zde musíme mít kvalifikované a vzdělávající se učitele, kteří budou tuto diskuzi na úrovni každé školy uvádět do správných dimenzí, argumentovat a přesvědčovat rodiče o strategiích učení, které škola na své žáky chce uplatňovat. V nich budou tablety hrát bezesporu nezastupitelnou roli, nikoli ale dominantní středobod výuky.

Ukvapené, centrálně řízené a plošné zavádění tabletů do nepřipraveného pedagogického terénu rozhodně nesmí být na pořadu dne, ve svém důsledku by jen prohloubilo averzi mnoha aktérů k začleňování moderních technologií do vzdělávání. Jak ostatně uvádí v závěrech výzkumu Flexibook pro Nakladatelství Fraus Martin Chvál „Učitelům, kteří chtějí využívat tablety ve výuce, by to mělo být umožněno a je dobré je v tom podporovat. Jednorázové, rychlé a plošné zavedení tabletů do škol v ČR by nebylo účelné.“ Předtím, než vynaloží ředitelé škol značné finance na pořizování tabletů, si musí být jisti, že mají učitele, kteří chtějí a jsou schopni digitální technologie vhodně využívat. Na tomto poli nás ještě čeká velký kus práce.