Co ukázala rekonstrukce Základní školy TGM v Písku?

Školní areál ZŠ T. G. Masaryka představuje pro české prostředí velmi typický příklad. Základ tvoří stará třípodlažní budova s malou tělocvičnou z roku 1911, původně dělená na dívčí a chlapeckou část se samostatnými vstupy a schodišti. Na předprostor školy navazuje venkovní schodiště, kterým jste vedeni k historickým vstupům, a vnitřním schodištěm dále do zvýšeného přízemí. V polosuterénu se nachází byt školníka a původně též kotelna. Vnitřní schodiště spolu s toaletami se nalézají uprostřed budovy při západní fasádě. K východní fasádě jsou přimknuty učebny s plnými dřevěnými dveřmi. V budově nenaleznete výtah ani šatny. Zajímavost svědčící o hrdosti města a jeho obyvatel představuje kultivovaná pamětní deska se jmény členů městské rady, kteří rozhodli o vybudování školy.

V 60. letech město nechalo areál doplnit o chodbou propojené pavilony prvního stupně, tělocvičny, dílny a samostatně umístěný objekt jídelny s kuchyní. Pavilon prvního stupně, navržený dle obdobného dispozičního schématu jako stará školní budova, soustřeďuje učebny při jižní fasádě podél rozšířené chodby osvětlené severním světlem a ukončené na východě a západě za schodišti a toaletami koncovými třídami. V přízemí hlavní chodbu zčásti zaplnily klecové šatny. Vstupovalo se buď z atria mezi učebnovým pavilonem, tělocvičnou a kuchyní po několika venkovních schodech do středu hlavní chodby bez zádveří, nebo přes školní zahradu a spojovací chodbu mezi tělocvičnou, dílnami a učebnovým pavilonem. Atrium bylo zamýšleno jako okrasná zahrada se symetrickou kompozicí chodníků.

V průběhu let se dostavěla spojovací chodba mezi tělocvičnou a starou budovou, kde se umístily i šatny pro druhý stupeň. S tímto počinem vstup do staré budovy i s předprostorem osiřel a zřídil se nový, velmi skromný vstup s venkovními schody do spojovací chodby k šatnám, odkud vedly nově proražené úzké schody do staré budovy. Původně jen stříškou zakrytý chodník k jídelně byl změněn na další koridor podél atria, který uzavřel prostor za starou budovou a přeměnil jej na skladiště.

V 80. letech v části jižní zahrady přibyl pavilon družiny a tepelný výměník, čímž byla zrušena kotelna v suterénu staré budovy, a její polosuterén opanoval školník s bytem a sklady. Výměník bohužel zabral kus přístupového prostoru a vstup z atria se pro žáky uzavřel. Do školy se tedy chodí na první stupeň úzkou chodbou podél nevzhledné stěny výměníku a na druhý stupeň částečně zapuštěnou chodbou se šatnami a pak úzkým schodištěm do zvýšeného přízemí staré budovy. Všechny vnější chodby měly okna se zvýšenými parapety, takže z nich nebylo vidět ven, a pod stropem vedly rozvody topení z výměníku.

Ateliér Projektil se ujal úkolu zpracovat projekt obnovy části areálu ze 60. let (s výjimkou pavilonu družiny a jídelny s kuchyní) s cílem vytvořit prostředí příjemné, kultivované a bezbariérové. Nutné výměny povrchů se využilo ke změně schodišť na bezbariérové rampy a též k uložení rozvodů tepla zpod stropu pod novou podlahu. K usnadnění pohybu v rámci školy přispělo i umístění výtahu a díky zrušení jednoho malého skladu vytvoření nového vstupu se šatnami v jižní fasádě s východem přímo na zahradu školy.

Chybějící volný mobiliář, využitelný na chodbách ve chvílích volna k odpočinku, hře i učení, kompenzoval návrh úpravy okenních parapetů. Části oken na chodbách se snížily parapety tak, aby je žáci mohli využít k sezení a potěšit se výhledem do okolí. Zároveň se však do zorného pole návštěvníků školy dostal zanedbaný kout za starou budovou, který se během let bez povšimnutí měnil ve skladiště pana školníka. Naskytla se tím příležitost dalšího školního prostoru k proměně či novému využití.

Kvalitu a pobytový charakter vnitřních společných prostor ovlivňuje i světelná pohoda. A přestože představa prosklených dveří učeben byla pro místní učitele nepřijatelná, podařilo se severně orientovanou chodbu prosvětlit jižním sluncem alespoň nadsvětlíky.

Pavilon prvního stupně dostal též zateplenou fasádu a nová dřevěná okna doplněná venkovními žaluziemi, které představují efektivnější stínění nežli vnitřní. Zateplení budov se využilo k novému barevnému konceptu areálu prvního stupně, kdy každý pavilon dostal jiný odstín teplé barvy od pískové po terakotovou. I schránky venkovních žaluzií tvoří na fasádě světle a tmavě šedý vzor. Povedlo se též alespoň na jednu vnější chodbu, jejíž plochá střecha je viditelná z učebnového pavilonu, umístit namísto asfaltových pásů kačírkovou skladbu střechy (když už ne přímo zelenou střechu).

Spolu s projektem obnovy školních budov byl zpracován koncept revitalizace celého areálu včetně objektu staré školy. Tento koncepční přístup měl především odhalit a vypořádat se s co největším množstvím problémů souboru nesourodých školních objektů a navrhnout řešení, které by z pohledu uživatele přispělo ke kvalitě vnitřního prostředí, orientaci a pohybu v něm.

Pavilon dílen se měl proměnit na nový, reprezentativní vstup do prostor prvního stupně a měl být též znovu využíván a kultivován předprostor a historický vstup do staré budovy. Dílny šlo přesunout spolu se šatnami pro druhý stupeň do polosuterénu staré budovy, který se od zrušení kotelny nijak nevyužívá. Nakonec však zvítězila představa dílny jen opravit a nevzhledné vstupy do prvního i druhého stupně se šatnami ponechat.

Neujala se ani myšlenka kultivovat bývalé okrasné atrium prvního stupně tak, aby se z něho stal aktivní společenský prostor uživatelů školy. V následujících letech se namísto zahrad vybudovalo venkovní hřiště před jižní fasádou učebnového pavilonu prvního stupně velmi utilitárním způsobem, který prostředí v podstatě znehodnotil.

V rámci projektu byla u dvou učeben s okny na východ též navržena příprava na umístění venkovních žaluzií, přesto se je doposud nepovedlo doplnit, a prostory se tak v létě přehřívají. S rozběhnutím výuky o další koncepční rozvoj ztratilo vedení města zájem. Přesto nezávisle na výše popsané obnově souhlasilo se státem dotovanou instalací teplovodních solárních panelů na střechu školy. Nikdo se již nezamyslel nad skutečností, že škola má v době největších příkonů tepla prázdniny.

Základem jakékoli obnovy by se mělo stát zpracování celkové koncepce rozvoje areálu. Širší pojetí v souvislostech napomáhá jasné identifikaci problémů a příležitostí a ústí v celkové řešení, které lze rozdělit na dílčí etapy (součást projektu) dle finančních možností zřizovatele. Etapizace celkové vize představuje smysluplnou formu postupného rozvoje školního areálu a vhodně nahrazuje nekoncepční a často čistě utilitární přístup dílčích nezávislých projektů, například zateplení fasád, realizace výtahu, nového hřiště či výměny oken, vzduchotechniky, osvětlení, topení aj.

Koncepce a projekt by měly zahrnovat nejen jednotlivé budovy, ale i venkovní prostředí, vstupy do areálu a budov, stejně jako hlavní předprostory školy. U venkovních prostor je potřeba zvážit jejich využitelnost a význam pro školu, klást důraz na bezbariérovost a snažit se je navrhnout nejen kultivované, ale i mnohostranně využitelné, a to i pro mimoškolní aktivity místní komunity. U budov je potřeba podporovat kultivovanost, prosvětlenost, komunikativní prostředí, ale i rozvrstvení do různých prostředí pro využití a pobyt celé školy, třídy, skupiny nebo jen jednotlivce. Je potřeba si uvědomit, jak probíhá užívání jednotlivých prostor během dne každého školáka, a nestavět mu do cesty zbytečné komplikace, naopak se snažit o přirozenost a samozřejmost prostředí. Někdy stačí jen snížit okenní parapety, aby se u oken dalo sedět, nebo doplnit chodby o mobiliář, který je použitelný pro učení, hru i sezení. Je třeba pamatovat na možnost prezentace školy, tříd a žáků vůči jejich okolí. Samozřejmostí by měla být i kultivace informačního systému školy, nejen označení dveří, ale též webových stránek.

Celkovou koncepci by měl tedy zpracovávat tým odborníků, který byl vybrán na základě hodnocení porotou během soutěže návrhů. Pouze cestou soutěžních návrhů lze objektivně posoudit splnění požadavků zadavatele a porovnat rozdílné přístupy k jejich dosažení. Kromě architekta je nutné pro celkovou koncepci v týmu požadovat i účast krajinářského architekta, grafika či výtvarníka pro umělecké intervence v areálu atd.

Projekt, jeho příprava i realizace by však měly být komunikovány též s veřejností. Zejména uživatelé školních pozemků a budov by se měli stát partnery přinejmenším zadavatele v přípravné fázi sestavování soutěžního zadání a později i jeho zpracovatele. Množství podnětů užitečných z hlediska koncepčního rozvoje a využití daného území či prostor, které lze získat již od dětí předškolního či raně školního věku, je často podceňováno. Při zvolení vhodných forem participace zkušenost ukazuje, že počet i relevance podnětů je vysoká a u dětí mnohdy vyšší než u dospělých. Děti představují nezanedbatelnou uživatelskou skupinu a zároveň bystré pozorovatele svého okolí. Mohou tak přispět řadou cenných informací a námětů, které dospělé nenapadnou nebo jejichž důležitost podceňují.

Velmi bychom si přáli, aby školy a školní areály byly opět předmětem zájmu a důvodem hrdosti radních i občanů měst a obcí tak, jako tomu bylo před 100 lety. Oč jiného bychom se měli starat nežli o prostředí, které jsme vytvořili pro naše děti?