Jednou ze zásad řízení je: „co neměříme, to neřídíme“. Ve školství a ve vzdělávání obecně může mít zpětná vazba mnoho podob, nicméně testování žáků je v současnosti díky své efektivitě jednou z hlavních forem. I u testu však platí, že může být dobrý sluha, ale zlý pán - pokud se používá nesprávně nebo se jeho výsledky nesprávně interpretují. Seriál krátkých článků o testech a testování chce přispět k tomu, aby všichni, kdo využívají testy, k tomu znali vše potřebné, uměli zvolit vhodný typ testu, byli si vědomi rizik a odlišili je od pouhých mýtů, zkrátka zařadili testy jako nástroj na správné místo pedagogické výzbroje.
Co možná nevíte o testech a testování
Mgr.
Jan
Hučín
analytik SCIO
DOBRÉ A ŠPATNÉ ÚLOHY
Co všechno může dělat úlohu nevhodnou pro použití v testu? Na co je potřeba při tvorbě úloh myslet? Lze udělat dobrý test „na koleně“? Úloha může být špatná nejen kvůli nesrozumitelnosti, nejednoznačnosti nebo neexistenci správného řešení. I když se její obsah všem líbí, může místo odrazu žákových znalostí či dovedností naopak
výsledek testu zkreslovat.
Každá testová úloha by měla
přispívat k větší přesnosti testu.
Zjednodušeně lze říct, že
čím víc úloh, tím lépe.
Ale také platí, že jedna velmi dobrá úloha může nahradit dvě průměrné. Především musí úloha patřit do
ověřované oblasti.
I když žáci patřící mezi lepší v matematice bývají lepší i v angličtině, je hloupost testovat angličtinu malou násobilkou. Důležité je ale i to, aby se
obrazy žáka ve svědectví všech úloh co nejvíce shodovaly.
Každá úloha je jakýmsi
svědkem o žákových dovednostech.
Aby bylo svědectví co nejpřesnější, musí být svědků dostatek a samotní svědkové věrohodní, tj. musejí se shodovat a ve výpovědích
nesmějí být rozpory.
Věrohodnost úlohy-svědka se ovšem nepozná na první pohled. Kvalitu „svědectví“ každé úlohy je naštěstí možné aspoň zčásti popsat dvěma statistickými parametry:
obtížností a diskriminační schopností.
Význam obtížnosti je v tom, aby se do testu nedostaly
zbytečně těžké nebo lehké úlohy.
Důležitější je ovšem diskriminační neboli rozlišovací schopnost úlohy. Úloha by měla být schopna rozlišit, zda testovaný
má, nebo nemá testovanou dovednost
(např. ovládání souslednosti časů v angličtině); případně, zda míra dovednosti testovaného je nad, nebo pod určitou hranicí. Diskriminační schopnost se ovšem obvykle zjišťuje před vytvořením ostré verze testu prakticky na zkušebním vzorku (zpravidla tzv. pilotáží). Zde pak často nastávají překvapení, když některá úloha rozlišuje mnohem lépe či mnohem hůře, než se čekalo. Bohužel svépomocná tvorba testů věrohodnost „svědka“ příliš ověřit neumí, a proto jsou
testy vytvářené na koleně často nepřesné,
aniž to jejich autoři vůbec tuší.I ve výběru úloh do testu je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Bez odborného přístupu lze nadělat více škody než užitku.