Čínské školství: Dril a disciplína, nebo moderní výukové metody založené na tradiční úctě ke vzdělání?

„Učíš-li se proto, aby sis zapamatoval, zapomeneš. Učíš-li se proto, abys porozuměl, zapamatuješ si.“ (čínske přísloví)

Chceme-li se věnovat současnému stavu čínského školství, je potřeba mít stále na zřeteli důležité mezníky v nesmírně obtížném vývoji Číny jako celku. Již víme, že povinná školní docházka byla ustanovena až v roce 1986 a že do té doby byla velká část národa negramotná. Z toho zcela jasně vyplývá, že v posledních desetiletích muselo dojít k překotným změnám.

V prvém období po ukončení Čínské kulturní revoluce (1979) byl v Číně obrovský „hlad“ po vzdělání. K nasycení této potřeby bylo okamžitě zakládáno mnoho škol a vyučoval každý, kdo jen trochu mohl. Zcela jasným a prvotním cílem bylo snížení negramotnosti a uspokojení potřeby vzdělání. Toto období však rychle pominulo a jedním z prioritních úkolů čínské vlády (Státní rady ČLR) se stalo vybudování systému moderního školství, které by své žáky připravilo na život v moderní, rozvinuté společnosti a které by se vyrovnalo nejkvalitnějším školským systémům světa. A tím i důstojně navázalo na historickou a kulturní tradici od dob Konfucia. Tradici, která se vyvíjela téměř nepřetržitě po čtyřicet století. Tradici, která byla násilně přetržena Čínskou kulturní revolucí a ve které je vzdělání jednou ze základních hodnot člověka.

Nedostatek kvalifikovaných učitelů na všech úrovních školského systému začal být řešen budováním kvalitních pedagogických škol a univerzit. Nedostatek škol budováním obrovských komplexů škol, velmi často internátních, které umožnily studovat i žákům z odlehlých venkovských oblastí. V neposlední řadě pomohla rozvoji školství i jeho decentralizace a přenesení pravomocí na jednotlivé úrovně řízení.

S reformami školského systému úzce souvisí i značné ekonomické úspěchy Číny, které se postupně objevily jako výsledek zavádění politiky reforem a otevřenosti od konce 70. let 20. století a které jsou také důsledkem směřování k tržnímu pojetí ekonomiky.

V tomto období bylo, kromě mnoha zákonů, vydané i obrovské množství dalších dokumentů týkajících se reforem školského systému. Jedním z klíčových dokumentů zabývajícím se dalším rozvojem čínského školství, posilováním autonomie učitelů a ředitelů škol i rozšiřováním jejich profesních kompetencí je Dlouhodobá reforma vzdělávání a rozvoje plánování (STRATEGIE 2020). Dokument poukazuje na nutnost přiblížit čínský školský systém mezinárodnímu hledisku a otevřít se všem znalostem mezinárodních pravidel. Strategie je rozpracována na padesáti stranách a byla vydána Státní radou ČLR v Pekingu v červnu 2010.

V současnosti je školství na celorepublikové úrovni řízeno Ministerstvem školství ČLR (Státní rada ČLR), které přenáší pravomoci na lidové vlády jednotlivých provincií, samosprávných měst a autonomních oblastí. Ty pak na lidové vlády okresní, obvodní a místní. Všechny vlády mají na svých úrovních příslušné školské odbory a kontrolní komise, které jsou zodpovědné za tvorbu a kontrolu školské politiky na dané úrovni.

Ministerstvo školství ČLR (Státní rada ČLR) vydává závazné celorepublikové zákony a školské dokumenty. Zákony schvaluje Všečínské shromáždění lidových zástupců. Tyto dokumenty jsou právně závazné pro celou ČLR. „Pod vedením Státní rady ČLR je systém řízení vzdělávání realizován v souladu se zásadou místní odpovědnosti, rozděleného řízení a implementace kompetencí na příslušné školské odbory místních lidových vlád, s posílenou koordinací na provinční úrovni.“ (zákon o vzdělávání, 1995, kapitola I, článek 14)

Úkolem Ministerstva školství ČLR je také rozdělovat finanční prostředky ze státního rozpočtu pro oblast školství a kontrolovat jejich přerozdělování na nižších úrovních řízení.

Ministerstvo školství ČLR také ustanovuje Národní rámcově vzdělávací plány, které určují nároky na výuku, časový harmonogram, formu a obsah jednotlivých předmětů, systém výuky a její rozsah. Kromě závazných Národních rámcově vzdělávacích plánů, vydávaných Státní radou ČLR, mohou jednotlivé lokality, podle programu Ministerstva vzdělávání ČLR, vypracovávat vlastní vzdělávací plány a vydávat vlastní učební materiál pro provincii, město nebo oblast podle konkrétních podmínek. „Vždy ale musí dodržovat zákonem určené Národní rámcově vzdělávací plány. Od jejich linie se nelze odchylovat.“ (zákon o vzdělávání, 1995, kapitola II, článek 20)

V současné době je již ale možné, stejně tak jako na našich školách, spojovat jednotlivé předměty v bloky a věnovat se různým projektům zahrnujícím celý komplex učiva. Toto je v kompetenci jednotlivých škol, tady ředitelů a potažmo i učitelů.

Učebnice, učební materiály a další vzdělávací pomůcky jsou v celé Číně jednotné. Jsou vydávány Státním pedagogickým nakladatelstvím a není možné se jakkoli od jejich používání odchylovat (zákon o vzdělávání, 1995, kapitola I, článek 14). Jednotlivé místní lidové vlády (jejich školské odbory) ale mohou zvolit doplňkové materiály pro školy ve své samosprávné oblasti. Většinou se jedná o materiály vycházející z konkrétních místních podmínek (například v provincii s teplým podnebím jsou to hodiny plavání, naopak v místech, kde to klimatické podmínky dovolí, hodiny bruslení) nebo to mohou být doplňkové materiály odpovídající specifickým zájmům studentů. Od používání těchto materiálů je možné se odchýlit pouze v případě, kdy jsou používané různé doplňkové materiály schválené ředitelem školy, případně v aktivitách mimo povinné vyučovací předměty.

Čína nemá celostátně závazné testy úrovně znalostí žáků v jednotlivých ročnících, ale tzv. Národní systém zkoušek. Jedná se o velmi složitý systém, určující studijní schopnosti a předpoklady žáků a zkoušek postupových do dalších úrovní škol (bude popsáno podrobněji v následujícím díle této série). V současné době je tento systém v Číně velmi diskutovaný a má jak mnoho zastánců tradičního zkouškového systému, tak i mnoho odpůrců.

Dalším závazným dokumentem, který vydává Státní rada ČLR (Ministerstvo školství ČLR), je legislativní opatření vymezující systém kvalifikací (Kariérní řád učitelů). „Na systém Kariérní řád učitelů dohlíží Státní rada státu. Posuzování musí být prováděno na základě objektivních ukazatelů a musí být spravedlivé. V úvahu je bráno také stanovisko daného jednotlivce, ostatních učitelů a studentů. Posouzení výsledků je základem pro výpočet mzdy, pro udělování odměn a trestů.“ (zákon o učitelích, 1993, kapitola V)

Státní rada vypracovává i kritéria pro jmenování ředitelů školských institucí. Všechna práva a povinnosti ředitelů škol a školských zařízení jsou přesně definována v Nařízení Státní rady ČLR pro práci státních zaměstnanců.

Dále stanovuje zřízení registru učitelů a ředitelů při jednotlivých školských orgánech místních lidových vlád, který je veden na celostátní úrovni a na úrovni místních lidových vlád.

Podle zákona o učitelích (1993, kapitola IV) má Státní rada ČLR „... povinnost rozvíjet programy na profesní růst učitelů a podporovat jejich další vzdělávání, např. formou profesních stipendií. Podporuje také instituce, které učitelům vzdělávání poskytují.“ Celostátně závazné je i opatření k určení platů učitelů u veřejných škol a školských zařízení. V zákonu o učitelích (1993, kapitola VII) je dále uvedeno, že v „... kompetencích jednotlivých územních celků je odměňování učitelů a ředitelů, kterým se podařilo dosáhnout vynikajících výsledků v oblasti výuky a vzdělávání, při odborné přípravě zaměstnanců, ve vědeckém výzkumu, při rozvoji škol a studijních programů.“ Jsou oceňováni mimořádnými příspěvky, pochvalou, vyznamenáním a čestnými tituly, v souladu s příslušným ustanovením státu, případně zařazováni do vyšších kvalifikačních stupňů. „Průměrný plat učitele nesmí být nižší, musí být stejný nebo vyšší než u státních zaměstnanců a musí být postupně zvyšován. Jsou vypracována opatření pro pravidelné navyšování platů.“ (zákon o učitelích, 1993, kapitola V)

Státní rada ČLR určuje také Národní kontrolní systém a ustanovuje kontrolní komisi při Ministerstvu školství ČLR. „Kontrola škol je prováděna jak na státní, tak i na regionální úrovni institucemi k tomu určenými. Plnění kvalifikačních předpokladů kontroluje Státní odbor pro školství prostřednictvím Státní rady ČLR.“ (zákon o učitelích, 1993, kapitola III) Kontrolní orgán má nejenom právo, ale i povinnost provádět pravidelné kontroly školských orgánů na nižším organizačním stupni.

„Lépe děti vychovávat, než pro ně hromadit majetek.“ (čínské přísloví)

Struktura autonomního řízení na úrovni Ministerstva školství ČLR

Popsaný systém řízení na celorepublikové úrovni je v podstatě totožný se systémy řízení na nižších samosprávných úrovních. Ty musí dodržovat všechna státem ustanovená nařízení. V některých oblastech však mají prostor pro tvorbu vlastní školské politiky, většinou vycházející ze specifických podmínek regionu. „Konkrétní školský odbor je zodpovědný za tvorbu školské politiky v místě své působnosti. Je zodpovědný za celkové plánování, monitorování, financování a dodržování povinné devítileté školní docházky, a to hlavně u znevýhodněných dětí v chudých venkovských oblastech.“ (zákon o vzdělávání 1995, kapitola I, článek 14)

„... státní rady a místní lidové vlády na úrovni okresů a vyšší jsou zodpovědné shromáždění lidových zástupců, nebo jejich stálému výboru na příslušné úrovni. Musí referovat o situaci ve vzdělávání, předkládat předběžný rozpočet a zprávy o hospodaření a umožnit jejich kontrolu nadřízeným orgánům. Mají zodpovědnost za přidělování finančních prostředků jednotlivým školským institucím, vyhlašují a organizují konkurzní řízení na místa ředitelů škol a vedou registr učitelů a žadatelů o učitelskou profesi.“ (zákon o vzdělávání 1995, kapitola I, článek 16)