Čínské školství: Dril a disciplína, nebo moderní výukové metody, založené na tradiční úctě ke vzdělání?

(čínske přísloví)

Mou snahou bylo přispět k překonání přetrvávajícího stereotypního pohledu na Čínu jako na zemi, kde panuje pouze dril a disciplína, a pokusit se podívat co nejobjektivněji na aktuální stav školství v této části světa, plné překotných změn protikladů. Na školství v zemi se zcela odlišnou kulturou a mentalitou, která naprosto překračuje kulturní rámec běžný v našich evropských podmínkách.

Není například příliš známo, že v čínském školství již mnoho let funguje jak pětistupňový kariérní řád učitelů, tak i vedení profesních portfolií či registr učitelů a ředitelů.

Zatímco v posledních desetiletích dochází v Evropě k zásadním změnám vzdělávacích systémů ve směru autonomie, decentralizace, zavádění nových výukových programů, alternativních výukových metod a celkovému posunu směrem na organizační úroveň, která má nejblíže k řešení problému, nabízí se otázka, jak je to s profesní autonomií a výukovými metodami v čínském vzdělávacím systému.

Mají učitelé a ředitelé škol možnost být sami sebou, kriticky uvažovat, nezávisle konat a svobodně volit takové techniky a metody výuky, aby vedli své žáky k všestrannému rozvoji? Mají studenti možnost všestranně se rozvíjet, orientovat se svými zájmy a prezentovat vlastní názory? Nebo je studium čínských žáků a studentů naopak jednostranně zaměřeno pouze na výsledky zkoušek, bez možnosti rozvoje žáka jako samostatně myslící osobnosti a bez možnosti jednotlivých školských zařízení činit autonomní rozhodnutí či volit alternativní postupy?

Na téma nesvobody čínských studentů je možné se setkat s mnoha rozporuplnými informacemi. Na jednu stranu se jedná o informace týkající se obrovského tlaku, drilu a tvrdé disciplíny, panující v čínském školství, na stranu druhou se objevuje stále více hlasů, že současný čínský vzdělávací systém je potřeba reformovat, a je možné najít i mnoho informací o zavádění alternativního školství a alternativních výukových postupů.

Nejenom snaha odpovědět na výše položené otázky, ale i skvělé výsledky čínských žáků mě přiměly podívat se na čínské školství co nejpodrobněji. V souboru pěti, vzájemně navazujících článků si dovoluji předložit čtenářům zcela objektivní fakta, podložená citací zákonů, odbornou literaturou a informacemi z dotazníkových šetření a rozhovorů.

Mými respondenty bylo patnáct učitelů, buď v současné době aktivně působících v čínských, převážně středních školách, nebo již v důchodovém věku, kteří ale pracovali celý život v oblasti školství. Dalším, velmi důležitým respondentem byl ředitel čínské základní školy, působící na této pozici již 20 let, s mnoha odbornými i praktickými zkušenostmi v oblasti řízení školy.

Uvedená objektivní fakta jsem si dovolila proložit i vlastními, subjektivními názory. Ty vycházejí z podrobného studia uvedené problematiky a z dobré znalosti čínských podmínek a čínské mentality.

Pokud se budeme zabývat čínským školstvím, je třeba si nejprve uvědomit, v jakých rozměrech se pohybujeme. Čínská lidová republika (ČLR, Čína) se dělí na 33 celků, mezi něž patří i nezávisle spravovaný ostrov Tchaj-wan, s vlastními vládami, právními systémy a ústavními dokumenty. Ty podléhají ústřední vládě v otázkách obrany a zahraniční politiky. Provincie se dále dělí na okresy, které jsou následně děleny na městské oblasti a města. Čína, jako nejlidnatější země světa, dosahuje s 1,5 miliardou obyvatel okolo 22 % lidstva, a jak uvádí pramen čínského ministerstva školství (The Educational Reform and Development in China), v současnosti se v Číně vyskytuje 1,17 milionů vzdělávacích institucí různých úrovní. Počet studentů (a žáků) činí 318 milionů, a je tedy nejvyšší na světě.

Pro čínské školství jsou zcela klíčové novodobé změny, které mají stále ještě silný vliv i na současné pojetí čínského školství.

Jedná se o změny, ke kterým došlo v ČLR mezi lety 1966 a 1969, během Čínské kulturní revoluce (Velké proletářské kulturní revoluce). Jejich vliv však trval až do smrti čínského vůdce Mao Ce-tunga v roce 1976. Původní ideou kulturní revoluce byly rozsáhlé změny v celé čínské společnosti a její zcela zásadní modernizace. Opak byl však pravdou. Přivodila nejenom smrt stovkám tisíc lidí, kteří se stali oběťmi vraždění rudých gard, ale i rozvratu ekonomiky a obrovské ztráty na kulturním dědictví. Kulturní revoluce je proto v současnosti považována za jedno z nejnešťastnějších období moderních čínských dějin, kdy jedním z jejích důsledků byla i naprosto enormní bída a negramotnost. Až 70% dětí ze zemědělských rodin neukončilo ani základní školu. A to bylo pro národ, ve kterém je již po tisíciletí silně zakořeněna touha po vzdělání a úcta k vědění, založená na kulturní tradici odkazu Konfucia, obdobím těžkého strádání. Není tedy divu, že stěžejním úkolem vlády po roce 1979 bylo jednoznačně zavedení povinné školní docházky a odstranění negramotnosti. A to jak u dětí, tak i u dospělých.

Nastolené změny ve školství byly zcela komplexní a týkaly se všech druhů škol a všech úrovní. Zaměřeny byly nejenom na školy jako takové, ale i na kvalitní přípravu učitelů a podmínky pro jejich co nejlepší práci. Součástí reformy byla i kompletní změna školské legislativy. Od počátku reforem bylo vydáno více než osmdesát zákonů a zákonných opatření týkajících se školství a školských reforem.

Zcela klíčové bylo vydání zákona o povinné školní docházce v roce 1986. Ten také ustanovil odpovědnost rodičů za školní docházku dětí. Do této doby zůstávala většina děvčat starších deseti let doma, jako pomocnice rodičů v domácnosti a na hlídání mladších sourozenců. Převládal názor, že vzdělání se musí poskytnout především chlapcům, protože zůstávají členy rodiny, zatímco dívky se vdají a odcházejí z domu. Školy na všech úrovních začaly realizovat takovou školskou politiku, která by umožnila každému občanovi ČLR zapojit se do procesu vzdělávání, rozvoj každého jedince po stránce intelektuální, morální, estetické, pracovní i tělesné. I v současné době je však stále ještě možné najít oblasti, kde se povinná školní docházka prosazuje těžce a pomalu. Zejména v odlehlých provinciích je vzdělání dívek dodnes velkým problémem.

Dalším z klíčových zákonů byl zákon o vzdělávání, jehož ustanovením došlo v celé ČLR k decentralizaci správy řízení základního, středního a hlavně vysokoškolského vzdělávání a k přenesení mnoha pravomocí a zodpovědností za vzdělávání na místní lidové vlády územních celků.

Z předchozího textu je jasné, že všechny informace uvedené v následujících článcích, které se budou týkat současné struktury čínského školství, práv a povinností ředitelů škol a postavení učitelů, musí být velmi zobecněny. I tak ale mohou zprostředkovat čtenářům zajímavá fakta, na základě kterých lze objevit v čínském vzdělávacím systému řadu zajímavostí, a možná i inspirativních prvků také pro domácí tradici.

„Vzdělanec je pokladem své země.“ (čínské přísloví)