Český bermudský trojúhelník - kam 10 let mizely peníze na platy učitelů?

Financování celého školského systému můžeme měřit dvěma způsoby. První pracuje s absolutními čísly. Druhý pracuje s podílem výdajů na školství vůči HDP.

Podle prvního máme letos rekordní rozpočet. Jde o 176,1 miliardy korun (včetně peněz z EU), případně o 169 miliard korun bez těchto dodatečných prostředků. Nárůst činí 21 miliard korun. Z tohoto pohledu jde skutečně o velký skok "nahoru".

Podle druhého jsme stále daleko za zeměmi OECD, jejichž průměr vydání na školství (ponechávám stranou velké problémy v metodologii) činí cca 5,2 procenta HDP. My jsme na hranici čtyř procent (i když to lze snadno spočítat i tak, že jde o 3,5 procenta, k čemuž dojdeme při porovnání rozpočtu 2018 vůči dosaženému HDP 2017). Pokud bychom chtěli mít 5,2 procenta z HDP, pak by měl být rozpočet školství na rok 2018 ve vztahu k výsledkům roku 2017 dokonce 262,6 miliardy korun.

S čísly se dají dělat neuvěřitelné kousky. Popravdě je ale jasný jeden závěr, který jaksi nejde "oddiskutovat": České školství je dlouhodobě tragicky podfinancované. V podílu výdajů vůči HDP jsme na naprostém chvostu zemí OECD a máme nejhůře placené učitele, což platí i po relativně výrazných růstech platů, které se podařilo v poslední době prosadit. Dokonce i po splnění slibů dalších zvýšení tak, jak o tom hovoří střednědobý výhled vlády a jak to slíbily všechny relevantní politické strany, je zde situace jasná - i tak budou čeští učitelé patřit k těm "hůře" placeným.

V porovnání s tím, jaké finance do něj skutečně jdou, je výkon českého školství úctyhodný. Já to obvykle popisuji takto: Platíme si trabanta. Za tyto peníze jezdíme ve velmi slušně vybavené octavii. Veřejnost ale požaduje mercedes.

I když přimhouříme obě oči, měl by být rozpočet kapitoly školství vyšší o minimálně padesát miliard korun k tomu, abychom mohli říci, že se alespoň blížíme výdajům, které jsou obvyklé ve vyspělých zemích. Po celou dobu trvání České republiky jsme se takové metě ani vzdáleně nepřiblížili. Jakkoliv byl v některých obdobích podíl výdajů na školství alespoň formálně vůči HDP vyšší, než je nyní, stále zůstával hluboko pod pěti procenty.

Soustavné podfinancování školství vedlo k mnohým zásadním pokřivením celého systému. Soustředím se jen na některé.

Aby bylo možné vůbec celý systém, který se vždy pohyboval na hraně finančního kolapsu, nějak udržovat v chodu, vznikl postupně mechanismus neustálého přerozdělování a přelévání (a nepřetržitého a opakovaného tzv. vykazování) už na počátku zcela nedostatečných finančních prostředků.

Jen namátkou pojmenuji několik problémů tak, jak jsem je viděla v polovině června 2015 při nástupu do funkce. Podfinancovány byly všechny části vzdělávacího systému od mateřských po vysoké školy, stejně tak školská poradenská pracoviště, zařízení ústavní a ochranné výchovy, podřízené odborné organizace, a dokonce i ČŠI. Jakkoliv bylo školství bez peněz, ještě se z něj bralo na sport (který byl také bez peněz). Přes sliby zvyšování platů pro učitele i neučitele tyto peníze v rozpočtu chyběly. Něco se tedy slíbilo, ale realizace nebyla možná. Příjmy lidí ve školství stále více závisely na dotačních programech. Speciální vzdělávací potřeby se nehradily, snížení přímé pedagogické činnosti byl jen sen, výkony navíc nikdo neplatil, kontrola ministerstva nad skutečným financováním konkrétních škol neexistovala, nebyla žádná analýza sítě a jejího využívání. Obce utrácely peníze z rozpočtového určení všelijak, ale nikoliv na školství, infrastruktura byla ponechána osudu - nebylo jasné, kde je třeba stavět, aby se pokryly požadavky, a kde naopak kapacity jsou, ale není využití - a reforma financování setrvávala ve stadiu slibů a nulové realizace.

Především ale nikdo nebyl schopen definovat, kolik nás co stojí. Příklad: Matematicky jsme na platy ve školství vydávali podstatně více, než kolik učitelé skutečně dostávali na svá konta v bankách. Tyto peníze "kdesi" měnily své "vlaječky" a končily ve všech možných dalších účelech - od financování neučitelských profesí až po podpůrná opatření či zalepování dalších děr "pod čarou ponoru".

Nazvala jsem to systémem, kdy stát (v širokém smyslu slova, tedy včetně municipalit či krajů) "z kapes učitelů" platil řadu jiných věcí. "Platový balík" byl vždy jediným skutečně velkým množstvím peněz, kterým školství jako celek disponovalo. K čemu to vedlo v praxi? Růsty tarifních složek platů byly eliminovány odebíráním osobních ohodnocení. Docházelo k drakonickým krácením úvazků, takže učitelé dotovali školství nejen svými "odměnami, jaké svět neviděl", podobnými "jitrnicím, jaké svět neviděl", z pohádky o Dařbujánovi a Pandrholovi, ale také nezaplacenou prací navíc. Systém donutil učitele, aby se stali hned po státu druhým největším financiérem školství.

Na začátku roku 2016 došlo mezi MŠMT, odbornými asociacemi ředitelů škol, školskými odbory a také zaměstnavatelskými svazy ke shodě, že k záchraně sítě veřejných škol a zachování kvality je nezbytné učinit tři kroky: zajistit silný školský rozpočet, reformovat financování škol a vytvořit systém profesní podpory učitelů (včetně kariérního řádu). Nejhorším zjištěním bylo, že vše je nezbytné připravit současně a jedno bez druhého nebude dlouhodobě fungovat.

Hodně se podařilo v oblasti rozpočtů. Díky tomu bylo dojednáno hrazení výkonů navíc, výrazně se zvýšily tarifní složky platů (důvodem lpění na tarifech nebyla nedůvěra k ředitelům, ale potřeba jistoty, že peníze zase někam nebudou mizet, protože tarif se musí zaplatit ze zákona, což o nadtarifní složce neplatí). Na financování podpůrných opatření byly vyčleněny konkrétní peníze a v roce 2017 bylo zavedeno jako průběžné. Ve snaze zajistit dlouhodobou politickou podporu růstu peněz pro školství jsem v Poslanecké sněmovně prosadila dvě usnesení, která v rámci možností zavazují vládu k financování školství. Podařilo se navýšit investice a zvýšit příspěvek na žáka z 8 000 na 14 000 korun (od 1. ledna 2018 v rámci rozpočtového určení daní, což se týká provozních výdajů).

Přestože záchranné práce byly masivní, stav školství v roce 2015 vypadal tak špatně, že náprava bude hodně dlouhá. I proto mi nedávno psala na Facebooku paní učitelka: "Tak Vám děkuji, protože jsem kvůli inkluzi přišla o osobní ohodnocení..."

Společné vzdělávání ve skutečnosti "řádilo" v českém školství dlouhé roky bez toho, že by na něj byly určeny nějaké jasné peníze v rozpočtech. Prostě se to "nějak dělalo" - viz výše v části o odlupování z platového balíku učitelů.

Hlavní změnou, kterou jsem po svých předchůdcích dotáhla do konce, bylo rozhodnutí definovat na společné vzdělávání jasné peníze. Bylo řečeno, kolik má co stát. A bylo řečeno, že tuto službu dětem bude rozpočet hradit. Nastala situace, která skutečně nebyla zcela doceněná. Školy, které dosud obětavě (nicméně z donucení) společné vzdělávání financovaly z peněz učitelů, se chopily příležitosti. Konečně se jim nabídl nějaký balík peněz, takže se rozeběhnul mechanismus diagnostikování speciálních potřeb.

Do té doby neměl tak úplně smysl. Ať se zjistilo cokoliv, stejně to nepřineslo skoro žádnou rozpočtovou odezvu. Ukázalo se, že poptávka po podpůrných prostředcích je daleko větší. Přitom počet nových dětí, takových, které v běžném školství do té doby nebyly a přešly do něj na základě legislativních změn, se počítal na desítky či maximálně stovky. Tato skutečnost byla využita k jedné velké číselné lži - ony dosti značné peníze na "inkluzi" byly vyděleny těmito nízkými čísly dětí přecházejících do běžného školství a výsledek posloužil k naprosto nekorektním tvrzením o tom, kolikže nás stálo každé z nich.

A podobně i nyní, když zase z důvodů, které se snažím rozklíčovat, nejsou peníze na netarifní složky, je to vysvětlováno nutností financovat podpůrná opatření. Místo toho, aby systém poskytl školství spravedlivé peníze na to, co dělá pro děti s různými problémy (od logopedických vad po - jen namátkou - Aspergerův syndrom) nebo pro děti mimořádně nadané, používá znovu stejnou "fintu". Přehazuje peníze z jedné kapsy do druhé. Přitom při férovém přístupu platí, že podpůrná opatření a nadtarifní složky platů spolu nijak nesouvisejí.

Cesta ven je jediná. Musíme pokračovat v onom Marshallovu plánu pro české školství. Další na pořadu dne je reforma financování regionálního školství. Je třeba financovat pedagogickou činnost, nepedagogickou činnost a další jasně formulované náklady, a to podle objednávky státu, potažmo municipalit a krajů. Nelze pokračovat v přendávání peněz z kapsy do kapsy, protože tím se jen maskuje druhá část cesty, kterou je konec podfinancování českého školství a nastavení bodu "nula".

V jiných zemích dělají reformy proto, aby zlepšili nějaký systém a udělaly ho efektivnějším. My jsme v odlišné situaci. Reforma slouží k tomu, abychom zajistili naprostý základ, totiž férové financování toho, co je v českém školství skutečně potřeba, co je odpracováno a co se neplatilo či stále ještě neplatí. A co je v důsledku financováno lidmi ve školství z peněz, které by měli ostávat oni - ať již učitelé, školníci, či účetní nebo kuchařky. Základem reformy ale je to hlavní - poctivé financování potřeb dětí.