Bude mít naše země někdy dalšího nobelistu?

z Velkého Meziříčí pravidelně obsazovala přední místa v geografických soutěžích. Při posledním setkání ministryně Valachové s českými studenty reprezentanty byla už ale v jiné roli: v roli organizátorky, která naše středoškoláky doprovázela do Pekingu na světovou olympiádu v geografii. naopak pravidelně potkáváme při každoročním předávání cen Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského nejúspěšnějším studentům Středoškolské odborné činnosti i účastníkům předmětových olympiád a také jejich učitelům. Zajímal nás její pohled "z druhé strany" na dění v oblasti nadaných a talentovaných, na možnosti, které mají dnes u nás, a na to, jakou perspektivu pro ně vidí do budoucna.

Na to asi neumím úplně odpovědět, rozhodně to totiž nebyla jediná situace nebo jediná osoba. Myslím si, že mě do značné míry ovlivnilo, že jsem se ještě v předškolním věku naučila číst a od té doby jsem četla doslova kdekoliv, kdykoliv a cokoliv, a to včetně nejrůznějších dětských encyklopedií. Nejvíc mě (asi jako mnoho dětí) bavily knížky o zvířatech, ale nezůstala jsem jen u nich. A právě díky své čtenářské vášni jsem získala nejen spoustu znalostí, ale také chuť se ptát a dozvídat se víc - chuť, která mi zůstala dodnes. To, že jsem se pak začala účastnit různých soutěží, vyplynulo vlastně tak nějak samo sebou.

Velké pomoci se mi určitě dostávalo od mých rodičů a také od školy (Gymnázium Velké Meziříčí). Nejenže mi pedagogové trpěli časté absence (dokonce kvůli mně přesunuli termín maturitních zkoušek), ale škola mi také pomáhala s financováním různých odborných soustředění. Mezi svými soutěžními kolegy jsem se s takovým přístupem školy setkala skutečně výjimečně.

To by mě taky zajímalo. Celou střední školu jsem totiž věděla, že věnovat se chci biologii a chemii, a geografie tak šla trošku na vedlejší kolej. V účasti na zeměpisné olympiádě jsem ale pokračovala - a byla jsem úspěšná. Nevím, možná proto, že velkou část potřebných faktických znalostí jsem získala již na základní škole a na střední už jsem na nich jen stavěla. Byť se to nezdá, geografie je do velké míry disciplínou, v níž člověk může, a dokonce by měl většinu věcí logicky vydedukovat - rozhodně v ní nejde o to, znát nazpaměť dvacet nejdelších řek světa. A jistě mi pomohlo i to, že se snažím mít celkově přehled, což je v tak rozmanitém oboru, jakým geografie je, určitě výhoda.

Určitě množství znalostí a dovedností, které jsem během něj získala. To, že jsem zjistila, co mě baví a čemu bych se chtěla v budoucnu věnovat. A také to, že se nás pedagogové snažili vést k samostatnosti a zodpovědnosti za sebe, své okolí i své činy, to, že jsem se naučila se o sebe postarat. U mne to možná byl extrém, protože jsem právě díky různým soutěžím často pobývala mimo domov, nezřídka i v cizině, ale myslím si, že pro všechny středoškolské studenty je nesmírně důležité naučit se už před odchodem na vysokou školu tak trochu "stát na vlastních nohou".

Ve skutečnosti jsem jednou z vedoucích českého týmu byla dokonce dvakrát, na předposlední Mezinárodní geografické olympiádě v Rusku a na té poslední v Číně. A v čem je to jiné? Dalo by se říct, že prakticky ve všem. Jako soutěžící má člověk starosti především se soutěžní stránkou, tedy s testy. Připravila jsem se dostatečně? Jak jsem je napsala? Neudělám sobě a potažmo i České republice ostudu? Organizační záležitosti řešit takřka vůbec nemusí. Být vedoucím týmu je mnohem větší zodpovědnost. Najednou přicházejí starosti s výběrem letenek, vyřizováním víz, během samotné soutěže se pak podílíte na opravování testů, musíte dohlédnout na to, aby "vaši" studenti byli vždy tam, kde mají být... Co zůstává stejné, je možnost setkat se se spoustou zajímavých lidí z různých koutů světa, byť musím přiznat, že atmosféra mezi studenty se mi zdála mnohem otevřenější a přátelštější než mezi vedoucími.

Vzhledem k tomu, že mám jako většina studentů zkušenost, že často záleží spíš na tom, kdo učí, než na tom, co se učí, bych našemu školství ráda naordinovala hromadu schopných, nadšených a ochotných pedagogů.

V současné době studuji bakalářský obor Bioinformatika na Univerzitě Karlově, a protože mě studium nesmírně baví a tuto oblast vědy považuji za velmi užitečnou a perspektivní, určitě chci ve studiu oboru pokračovat i nadále. V dlouhodobějším horizontu bych se pak bioinformatice ráda věnovala na poli vědy.

Řadu let (od roku 1989) pracuji v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AVČR (ÚFCH JH) a s lidmi z NFJH jsem se potkávala při každoročním předávání Cen J. Heyrovského. Oni o mně věděli, že v ústavu pracuji a starám se o popularizaci vědy a vzdělávání studentů. Oslovili mne a přizvali ke spolupráci a já jsem se k nim ráda přidala. Dnes jsem místopředsedkyní NFJH a snažím se kromě popularizace odkazu J. Heyrovského skrze celou řadu různých programů a akcí získávat sponzory na podporu talentovaných středoškoláků. To je ale velice nelehký úkol, zatím s dost malým úspěchem.

Naše podpora vyplývá z tradice. NFJH vznikl před více než 20 lety právě proto, aby oceňoval talentované. V té době byl možná jedinou nadací, která to dělala. Pak ale vznikly další a dnes je jich celá řada - všichni studenty oceňují, někteří i velkorysejšími částkami. My nemáme dostatek prostředků, abychom studentům mohli udělovat granty na realizaci projektů, ale ocenit vítěze a autory dobrých SOČ prací, to stále děláme. A taky jejich pedagogy, kteří od nás dostávají vlastní, samostatnou cenu.

Další naše podpora studentů vychází ze vzájemné spolupráce s ÚFCH JH. Pořádáme různé programy a talentovaní zájemci o fyzikální chemii je mohou navštívit zdarma. Ročně nás navštíví zhruba několik desítek studentů, kteří u nás absolvují stáže nebo přijedou na letní školu. Finance na naše projekty, a to je hlavně můj úkol, získáváme ze soutěží v dané problematice. Někdy se mi grant podaří získat, někdy ne. Velkorysý sponzor by pomohl, ale podpora směřovaná k talentovaným přírodovědcům je u nás stále v plenkách.

Stále máme talentované studenty, ale nevím, zda by jich v přírodních vědách nemohlo být více. Asi mohlo, a hlavně mělo. Ale to všechno hodně souvisí se systémem výuky - jak je oslovíte a jak s nimi pracujete. Jsou školy, kde zapálený učitel "zapaluje" i studenty, a jsou školy, kde nudná výuka chemie a fyziky odrazuje zástupy studentů a uhasí i sebemenší plamínek zájmu. Dělat něco pořádně, ať je to umění, sport, nebo chemie, bolí. Musíte mít znalosti, musíte umět číst, učit se, učit se jazyky, musíte danou věc zkoušet, což u nás v chemii znamená experimentovat, a hlavně musíte mít chuť, zvídavost, trpělivost a pracovitost.

Dnešní společnost učí děti a studenty tomu, že pro šťastný život je důležité nějakou činností vydělat hodně peněz. A řada z nich tomu modelu věří a je jim jedno, jakou činnost budou vykonávat. Já jim na svých kolezích vědcích ukazuji náš model: Najděte se v nějakém oboru, který vás baví, a poctivě jej vystudujte. To znamená, studujte pro svou budoucnost, ne pro kredity. Získáte profesi, která vás bude bavit, budete v ní dobří a někdo vás za ni potom taky bude - protože jste odborníky - dobře platit. A hlavně budete šťastní! Když je pozoruji, vidím, že po tom mém "mluvení do duše" řada žáků začíná o mých slovech přemýšlet, a to je základní předpoklad pro to, začít na sobě pracovat.

Velkou, mnohdy jsou právě oni těmi, kdo studenta/žáka přivede k danému tématu/oboru, nadchne jej a pak povzbuzuje. Zvláště u studentů, kteří dělají SOČ práce, je úloha pedagoga v procesu formování žáka pro daný obor zásadní. Znám hodně pedagogů z různých škol napříč republikou, kteří takto fungují a ocenění od NFJH dostávají opakovaně. Někteří již vychovali několik generací talentovaných studentů. A taky je pěkné pozorovat, že se k nám při předávaní Cen NFJH dostávají v roli konzultantů i bývalí ocenění studenti, kteří sami prošli soutěžemi a teď jako vysokoškoláci či již jako hotoví odborníci po vysoké škole sami vedou práce středoškoláků. Práce pedagoga, který před lety nadchl je, se úročí v další generaci.

S výstavou jezdím po České republice již devět let. Za tu dobu jsme byli na 22 různých místech. Všude, kam přijedu, ať to je muzeum, vysoká škola, či škola střední, máme stejný cíl: výstavou oživit příběh člověka, který prožil velice pestrý a tvořivý život a jako vědec objevil metodu a na ní vystavěl široce uplatnitelný obor (polarografii), který stál vědeckému světu za to, aby jej v roce 1959 ocenil Nobelovou cenou za chemii. Výstava se skládá z textů, obrázků a fotografií, řady polarografů (desítky různých přístrojů z 30. let až po 90. léta 20. století) a dalších exponátů, které příběh Jaroslava Heyrovského pro laickou veřejnost barvitě dokumentují.

Jezdím na ni často přednášet a moje přednášky jsou přizpůsobené cílové skupině, která je navštíví, takže téma přednáším třeba i žákům základních škol. Ohlas od návštěvníků výstavy je pozitivní, výstava se všude líbí a vyvolává zájem, což je ostatně vidět z počtu expozic, které již má za sebou. A co se týče příběhu Jaroslava Heyrovského? Ten je velice zajímavý. Výstavou se nám jej daří návštěvníkům poutavě nastínit, a pokud s nimi mám možnost na výstavě hovořit, tak se před ním jako vědcem, ale i jako člověkem sklánějí.

To je složitější. Dali jsme světu už řadu vyřešených problémů, nových technologií, léků apod. Např. léky profesora Antonína Holého, vzešlé z jeho talentu a léta trvajícího základního výzkumu, pomáhají mírnit různé nemoci či je zcela vyléčily, a přesto při jeho nominaci na Nobelovu cenu za chemii neobstály. Cena je hodně svázaná jednak s politikou a jednak s tím, že posuzovatelé jsou taky "jen" lidé. Návrhy jsou posuzovány jinými odborníky. Třeba Heyrovského nominace byly ve 40. letech dlouho "zmražené" proto, že posuzovatel záporným posudkem poškodil přínos polarografie a její důležitost mezi analytickými metodami.

A potom - výzkumy, za které se dnes přírodovědné Nobelovy ceny udělují, jsou v oborech, jež vyžadují hodně financí. Dnes děláte chemii v nanoměřítku, na výsledky své práce se díváte elektronovými mikroskopy a dalšími drahými metodami. Je to nutnost, bez techniky se neobejdete. Chci říci, že věda je hodně drahá záležitost. To vše se pak odráží v tom, čemu se u nás věnujeme a čemu se můžeme věnovat špičkově. U nás se dělá skvělá věda, ale jinde se prostě dělá ještě lepší, protože má větší podporu. Ano, Nobelova cena je pro vědce nejvyšší metou, ale to, že je u nás nesbíráme tak jako jinde, neznamená, že nemáme špičkové vědce nebo že se u nás věda dělá špatně.

S žáky ZŠ a studenty SŠ se velice často setkávám v našich výukových programech a pozoruji, že většina třídy se učí proto, aby obstála v testu, zkoušení, získala nějaké body a "jelo se dál". U nás učíme přes příběh. Máme nějaký problém a ten se žáci na základě svých dovedností nebo těch, které získají při naší výuce, snaží vyřešit. Z hodin výuky u nás pak často odcházejí se slovy, že je to vlastně strašně jednoduché. Můj recept tedy zní: Do každé tematiky by se měl zasadit příběh, aby žák jasně cítil, proč musí znát vzorec, umět počítat, znát souvislosti apod. Bez těchto znalostí se neobejdeme.

Další fakt, který je klíčový, je výuky experimentem. Ta se ze škol všech stupňů stále více vytrácí. A to je velice špatné, s nedozírnými následky. Experiment je cesta k zaujetí studenta, k nárůstu jeho tvořivosti a taky k tomu, že si téma či problém vezme brzy za své. Dnešní výukový systém staví na nových technologiích, a tak se řada věcí odehrává ve virtuální sféře. Ale v chemii, fyzice a biologii je zásadní mít věci v ruce, zkusit si je. Těžko budeme mít tvořivé odborníky, když studenty necháme dívat se na video a pracovat s internetem či interaktivní tabulí. Vraťme do výuky experimenty, posilme tuto její část a uvidíte, že zájem o studium přírodovědných a technických oborů vzroste.

Nejprve stanovme "solidní základ", který musejí znát všichni, ale potom ať se všichni zdokonalují v oborových seminářích: "Humanitáři" ať cvičí své dovednosti v diskusích a přírodovědci ať čile experimentují. Když se někdo bude živit jako sociolog, opravdu nemusí znát replikaci DNA (a navíc špatně), a bude-li chemik, měl by znát geografické a historické souvislosti, ale nemusí být odborník na politický systém středoafrických zemí. Pohled na "solidní základ" je ale asi tak rozdílný, že nakonec všechny předměty vyžadují (hovořím o gymnáziích), aby se studenti "biflovali" velké množství informací, a potom nemají čas vstřebat je a umět využít. Student se tak stal takovým vsádkovým systémem s krátkodobou pamětí: Naučit, zapomenout - a tak stále dokola a ve všech předmětech.