Alternativní a inovativní pedagogické směry

Abychom se vyhnuli nedorozumění, hned dodávám, že součástí této kaše nejsou pouze fakta (Měsíc obíhá Zemi), ale také všechno ostatní: (rodina je instituce pro plození a výchovu dětí) a (ráno vstanu a jdu do práce), (láska je důležitější než osobní prospěch), (nábytek, na kterém jíme, označujeme slovem stůl), (chleba upeču tak a tak) i ve smyslu úžeji chápaných (obvod čtverce vypočítám, když délku jeho strany vynásobím čtyřmi) a také tzv. (sestavím si plán, jak se budu učit). Není možné nic z toho vynechat, ale

Zastarávající obsah je aktualizován, i tzv. neměnné hodnoty, za které považujeme záležitosti týkající se morálky, jsou proměnlivé, stačí vybavit si rozdíl ve společenských postojích ke svobodným matkám dnes a před sto lety. Ještě rychlejší změny způsobuje přírůstek vědeckého poznání a v závislosti na něm rozvoj technologií.

Úsudek moudrých je při určování toho, jak má škola vypadat, důležitý, ale má být jediným či rozhodujícím faktorem? Je-li tomu tak, povyšují vlastní životní zkušenost na kritérium, podle kterého se má řídit další generace. Co si však počít, jestliže

Každý člověk, každá společnost jedná na základě znalostí současného stavu, ale zároveň se snaží jednat předvídavě. Neúplnou informaci se pokouší nahradit simulací pravděpodobných budoucích stavů, přičemž jistota prognózy časem vždycky slábne a stává se věštěním z křišťálové koule. Na tuto nejistotu společnost odpovídá různě, protože její podstatou je rozpor.

Modelem může být instinktivní a volní jednání – oba způsoby reagování existují paralelně vedle sebe nejspíš proto, že se v průběhu evoluce výborně osvědčily a z dlouhodobého hlediska není vůbec jisté, který má větší šanci na přežití. Strukturu tohoto konfliktu lze snadno rozpoznat v dřívějších i současných debatách o směřování školství, protože pedagogika a školské systémyjsou jedním z nejdůležitějších nástrojů, kterými se společnost může udržovat v poloze stability na okraji chaosu, která je pro rozvoj optimální.

Na pomyslné ose stabilita – chaos je to takové místo, kde je společnost ještě stabilní, ale zároveň dostatečně otevřenápodnětům a výzvám, vysoce flexibilní vůči změnám prostředí. Příliš dostředivé tendence vedou k zakonzervování, rigiditě, ustrnutí, ztrátě adaptability a umrtvení schopnosti čelit změnám, příliš prudký pohyb směrem k chaosu vede k rozkolísání hodnot, rozklížení kultury, rozpadu vazeb, anarchii a rozkladu.

Problém se stane zřetelnější, přeneseme-li jej na vyšší úroveň. Představme si, že existuje celoplanetární ministerstvo školství, které ve všech zemích, městech a vesnicích v Austrálii, Dánsku i Kolumbii nařídí jednotné kurikulum a jeho plnění bude ověřovat jednotnými testy. Na Marsu bude existovat mnoho rozmanitých škol s odlišnými programy, důrazy a hodnotami a lidé si budou moci vybrat. Které školství poskytne lepší vzdělání?

Dilema nemá „správné" řešeníz hlediska šancí na přežití (v jistém smyslu „konkurenceschopnosti") lidí na Zemi nebo na Marsu, protože jediným rozhodujícím kritériem je znalost onoho budoucího stavu, kterou nemáme. Existují však i jiná rozhodovací kritéria, např. subjektivně vnímaná užitečnost školních informací (smysluplnost učení vnímaná dítětem), naplnění očekávání (co lidé chtějí), pozitivní emoce („štěstí") a také existují taková kritéria jako „testovatelnost výsledků" a další ad libitum. Volba těchto kritérií je čistě arbitrární.

Výběrem a váhou takových kritérií se liší jednotlivé pedagogické směry. Termín alternativní, jakkoli je často užíván, je poněkud nešťastný, protože všechny pedagogické proudy jsou vůči sobě navzájem alternativami. V praxi označujeme jako alternativní spíše ty, které jsou na okraji hlavního pedagogického proudu, který tvoří páteř národního vzdělávacího systému. Ne každý alternativní směr je automaticky inovativní. Inovacemi ve smyslu modernizace jsou změny, které vedou k větší efektivitě nebo k vyšší kvalitě vzdělávání.

Některé pedagogické směry jsou modernizaci otevřené více než jiné. Vzhledem k tomu, že na kvalitu vzdělávání jsou různé názory, bývají za inovace označovány i změny, které vedou k jiné než většinově či obecně uznávané kvalitě. Při inovacích je tomu zpravidla tak, že jde spíše o jednotlivé inovativní prvkynebo dílčí systémynež o vyčlenění samostatného, svébytného vzdělávacího proudu. O inovativním pedagogickém směrumluvíme tehdy, pokud jsou realizovány parametrické změny konkrétního pedagogického proudu, jejichž cílem je přiblížit tento proud jinému, nebo transformovatjeden směr ve druhý, nebo dokonce vytvořit novývzdělávací směr.

Pedagogické směry lze třídit podle různých hledisek (společenského nebo politického kontextu, filozofické či psychologické kostry, masovosti rozšíření či výjimečnosti, osoby tvůrce či protagonisty apod.). Kritériem, které umožňuje dobře rozpoznat hlavní charakteristické rysy pedagogických směrů (a rozdíly mezi nimi), tj. cíle, obsah a metody vzdělávání a vztahy aktérů vzdělávání, je míra volnosti v rozhodování dítěte. Pro účely modelu jsou jednotlivé směry pojmenovány reprezentativní autoritou a zjednodušenou zkratkou je formulována ona volnost.

Není náhodné, že v globálním měřítku leží hlavní vzdělávací proud někde uprostřed této pomyslné osy, že na jejím pravém okraji najdeme různé alternativní až experimentální směry, existující ve většině demokratických zemí se západní kulturou s individualistickými rysy, zatímco vlevo bychom našli vzdělávací systémy v těch státech, v nichž je jednotlivec podřizován autoritě a zájmům celku.

V tomto modelu by byl hlavní vzdělávací proud v České republice historicky zakotven někde mezi body H a K s tím, že po tzv. kurikulární reformě a na základě pedagogických inovací aspiruje na posun doprava, někam mezi body K a D. Významnými inovacemi, které výrazně přispěly k tomuto pohybu, byly a stále jsou programy „Škola podporující zdraví“, „Začít spolu“ a „Rozvoj kritického myšlení čtením a psaním“, které (vedle jiného) zvětšily prostor pro rozhodování dítěte v systému.

Navzdory obecnému mínění hraje v tomto srovnání spíše opačnou (konzervativní) roli „Waldorfská škola“, jejíž inovativnost spočívá (mimo jiné) v tom, že míru volnosti dítěte při rozhodování oproti aspiracím hlavního vzdělávacího proudu spíše snižuje. Výjimečné postavení má program „Montessori“, kterému do plnohodnotnosti pedagogického směru schází některé významné atributy, zejména věková neutralita a úplnost kurikula. Kromě toho se v našich podmínkách nemůže plně rozvinout, neboť tomu brání limity stanovené státním kurikulárním rámcem.Ostatní pedagogické alternativy jako např. Daltonský plán mají stále povahu experimentu a v naší vzdělávací soustavě mají jen zanedbatelnou roli.

Neexistují objektivní kritéria pro to, abychom rozhodli, zda je některý pedagogický směr lepší či horší. V demokratické společnosti je na lidech, aby rozhodli, jakou školu pro své děti chtějí.