Agrese - hrozba na našich školách?

Agrese a agresivita žáků ve školách je diskutovaným a ve světě stále častěji sledovaným tématem. A to nejen kvůli medializaci několika případů násilného chování ve školách ve Spojených státech, Německu nebo Velké Británii, ale hlavně z pohledu pedagogů a jejich obav z možnosti výskytu agresivního chování ve škole.

Násilné chování dětí ve třídě, potažmo ve škole, ovlivňuje kvalitu výchovně-vzdělávacího procesua v neposlední řadě negativně ovlivňuje školní klima. Ten, kdo je dlouhodobě vystaven sociálně patologickému chování skupiny agresivních vrstevníků nebo agresivního jedince, má tendenci stáhnout se do sebe, odklonit se od školní práce a mimoškolních aktivit, čímž se zhoršuje jeho školní úspěšnost.

Než se vůbec začneme ve škole zaměřovat na prevenci, diagnostiku nebo intervenci agresivního chování, je nutné zvládat alespoň základní teorii agrese, agresivity, agresivního chování. Tedy etiologii vzniku, symptomy, typy, prognózu. Není totiž agrese jako agrese. Vznik agresivního chování má mnoho příčin, variant a osvědčený pedagogický postup neplatí u všech dětí. Správná pedagogická diagnostika žáka učitelem velmi pomůže při diagnostice odborné. Tím upřesní etiologii vzniku a a nastavení forem práce, metod a technik, které vedou ke zkvalitnění chování dítěte, klimatu školy a třídy a ke zkvalitnění výchovně-vzdělávacího procesu.

Aby mohl pedagog začít s diagnostikou agresivního chování u dítěte a aby mohl zaujmout vhodné výchovné postupy, je potřeba mít alespoň základní teoretické znalosti. Jednou z nejčastějších chyb je záměna pojmů agrese a agresivita, agrese a hněv, frustrační a emoční agrese, instrumentální nutná agrese a instrumentální žádoucí agrese.

Agrese pochází z latinského slova aggressio a značí výpad, útok. Je to vlastně jednání, pomocí kterého se projevuje násilí vůči některému objektu nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Jedná se o projev agresivity v chování jedince. Celkově zahrnuje agrese široké spektrum projevů. Může se jednat o násilné narušení práv jiného člověk, ale také o asertivní chování. Je třeba si uvědomit, že agresivní jednání je běžnou reakcí na frustraci. Jedná se o zákonitý důsledek frustrace. Ne každá frustrace však vede k agresi.

Tady je nutné zmínit, jak velkou frustrací prochází žák v době školní docházky. V souhrnu lze konstatovat, že žák, který nemá od třetí třídy v žákovské knížce v daném předmětu občas jedničku, bude mít zvýšenou tendenci k agresivnímu chování v hodinách, kdy se tento předmět učí.

Ono je to jednoduché. Pokud mne, jako dospělého, bude okolí stále hodnotit nedostatečně při nějaké činnosti nebo mi sdělí „to se ti to povedlo, za tři“, potom budu mít tendenci vyhýbat se dané činnosti, vinit za svůj neúspěch zadavatele práce. Zkusím zničit nástroj, kterým mám práci vykonat, půjdu do úniku - do nemoci. Každý z nás chce být chválen a ne hnán do frustrace na základě neustálého porovnávání mezi dvěma vrstevníky s různými dispozicemi, socioekonomickým statusem rodiny, vrozenými vlohami a nadáním.

Ve škole včetně konstituce těla, úrovní mentálních schopností, rodinného prostředí a proti stojícím školním požadavkům a nárokům, které jsou velmi často postaveny na vzájemném porovnávání dvou jedinců, kteří se náhodou sešli v jedné třídě.

(podle Edelsbergera):

Fromm rozděluje agresi následujícím způsobem:

Agresi lze také rozdělit podle Cimického. Toto dělení je z pohledu výchovně-vzdělávacího procesu asi nejpřesnější a nejlépe slouží k přesné diagnostice pedagogem. Jeho dělení je doplněno o praktické ukázky.

Agresivita pochází z latinského slova a znamená útočnost, postoj, vnitřní pohotovost k agresi. V širším slova smyslu je to schopnost organismu bojovat za účelem dosažení cíle, mobilizovat své síly k zápasu, schopnost vzdorovat těžkostem a obtížím. Někdy se jedná o celkové úsilí organismu dosáhnout uspokojení vlastních potřeb.

a od přírody mají tendenci jednat agresivně. Tyto děti mají ve třídě zhoršené postavení, protože mají problémy v sociální interakci, v mezilidské komunikaci. Impulzivně reagují na podněty, které jiní přejdou. Například dítě nezvládá smích ostatních, jde a někoho bouchne. Na vysvětlenou řekne učiteli: Tito jedinci mají také větší sklony k urážlivosti, vztahovačnosti. Okolí se od nich odtahuje, považuje je za neschopné domluvy. Děti, které se narodily s menší mírou agresivity, jsou naopak ve vypjatých chvílích schopny kompromisu, dohody a smíru.

Zároveň ale nesmíme zapomenout, že výchovou, obzvlášť výchovou v rodině, je vše ovlivnitelné. Tedy i z dítěte s vyšší mírou vrozené agresivity lze vychovat dítě, které je přirozeným vůdcem, je schopno vést třídu, má zdravé sebevědomí a se svou agresivitou je schopno pracovat a použít ji ke zkvalitnění svých sociálních dovedností.

Agresivita je do určité míry vrozeným charakteristickým znakem jedince. V nejširším slova smyslu se jedná o dispozici k agresivnímu chování. lze definovat jako porušení sociálních norem, omezující práva a narušující integritu živých bytostí i neživých věcí. Jde o symbolické nebo reálné omezování, poškozování a ničení.

Okolnosti v životě každého člověka nás nutí k tomu, abychom použili agresivitu ve svém chování.

Abychom mohli oddělit ve výchovně-vzdělávacím procesu hněv od agrese, musíme mít opětovně dostatek teoretického základu. Je to z toho důvodu, že a potom jsou velmi nekompetentní při sdělování závěrů své pedagogické diagnostiky směrem k rodičům. Je nutné nezapomenout na to, že každý z nás má právo na hněv a na to být agresivní. Nikdo však nemá právo ohrozit svým hněvem nebo svou agresí ostatní jedince. Tedy vystavit je sociálně patologickému prostředí.

První formou je rozzlobení. Dítě se zlobí, že se mu nedaří určitá činnost, když mu někdo překáží při jeho činnosti, když mu ji kazí. Silnější formou hněvu je potom vztek, respektive stav zuřivosti. Dítě dostalo špatnou známku. Jde do lavice a je vzteklé, zuřivé. Kopne do lavice, bouchne sešitem. Potřebuje se vybít, potřebuje dostat ze sebe emoce. Na to má plné právo. A v tuto chvíli nastoupí učitel a dá mu dobře míněnou radu: „Uklidni se.“

Zkuste se vžít do představy, že jste spálili oběd. Máte vztek a partner vám ještě oznámí, že oběd nebyl dobrý. Váš vztek podpořil. Jdete do útoku. Boucháte hrncem, vystartujete po vlastních dětech. V tuto chvíli vám partner sdělí: Co to s vámi udělá? Z rozzuření přejde do agrese. Hněv zasahuje celé tělo a zintenzivňuje agresi. Dítě se ve stavu hněvu těžko koncentruje a kontroluje, jeho myšlení a verbalizace vykazují inkoherenci a regresi. Myšlení a vyjadřování je velmi primitivní. Hněv a zlost jsou příznakem toho, že něco, co si dítě přeje či chce, neladí s tím, co se děje. Tedy děje se něco, co neočekává. Může jít o nespravedlnost, odlišnost zájmů, názorů, postojů. Může jít o nebezpečí.

Všude tam, kde se setkáváme s hněvem, je potřeba odlišit oblast emocí a oblast způsobu vyjádření. Odlišení emoce od jednání má dalekosáhlý dopad pro výchovně-vzdělávací proces. Emoce jsou dány naší přirozeností, s tím jako pedagogové moc neuděláme. Způsob jednání, vyjádření, výraz, projev, využití nahromaděné energie je však možné To znamená, že lze vést druhé lidi ke zvládání emocí, k tvořivému řešení krizových situací, k výcviku v sebeovládání, k výchově v demokratické společnosti, k výchově k řešení problému a ke zkvalitnění sociálních dovedností jedince.