Adaptační pobyty z pohledu školní psycholožky

Vydáno:

Ačkoliv mají adaptační pobyty své zastánce i odpůrce, nějakou formu této aktivity realizuje většina škol. Při svém „soukromém průzkumu“ se často setkávám s jeho různými podobami a provedeními. Má smysl je realizovat, anebo je to jen ztracený čas? Je lepší, když si ho škola uspořádá sama, anebo má využít nabídky specializovaných firem? Na jak dlouho je optimální vyjet, resp. kolik dní by měl adaptační pobyt trvat? Na tyto a další otázky se budu snažit odpovědět v následujícím článku.

Adaptační pobyty z pohledu školní psycholožky
PhDr.
Lenka
Svobodová,
školní psycholožka, lektorka programů DVPP, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity
Mají adaptační pobyty smysl?
Jednoznačně odpovědět nelze, protože je to velmi individuální a závislé na mnoha faktorech. Já osobně si myslím, že smysl mají. Ale rozhodně to nechci zobecňovat - adaptační pobyt lze dělat dobře i špatně, záleží na přípravě a provedení. Naše škola si tzv. adapťák vymýšlí, realizuje i vyhodnocuje již šestý rok sama, takže jejich smysluplnost a funkčnost máme odzkoušenou. A o to jde. Smysl se totiž odvíjí od cíle, resp. od toho, zda ho adaptační pobyt vůbec má. Nemyslím jakýkoliv, frází na to existuje dost, ale jde o naplnění obsahu. Pokud si nestanovíme cíl, který má adaptační pobyt naplnit, účel, kterému má sloužit, je takový pobyt z pedagogického a psychologického hlediska jen ztrátou času a peněz.
Škola, nebo firma? A na jak dlouho?
Na začátku plánování je potřeba si položit klíčové otázky: Kdo bude program realizovat, vymýšlet a vyhodnocovat? Zvládneme to všechno sami, anebo si objednáme specializovanou firmu/organizaci? Toto rozhodování je nutné nepodcenit a věnovat mu náležitou pozornost. Stejně jako volbu délky pobytu.
Důležitou roli hraje příprava a stanovení cílů (priorit) - je potřeba si uvědomit, že na adaptačním pobytu by mělo jít o kvalitu, nikoliv kvantitu, tedy i dvoudenní adaptační pobyt se dá dělat dobře a týdenní špatně (stejně jako realizace v rámci školy či firmou může být více či méně kvalitní). Program i řazení aktivit by měly mít určitou strukturu, být předem promyšlené a nikoliv náhodně poskládané.
Nám se osvědčil krátký model adaptačního pobytu, připravený a realizovaný týmem našeho školního poradenského pracoviště. Jezdíme pouze na jednu noc, ale program je koncipovaný tak, že řazení do bloků a spád jednotlivých aktivit umožní udržet pozornost žáků a nedovolí zbytečné prostoje, které při vícedenním pobytu mohou nastat. Svůj význam má i večerní bojová hra (stezka odvahy). V našem případě se nejedná pouze o volnočasovou aktivitu a oblíbenou náplň kurzů, ale její zařazení a zaměření je klíčovým doplněním mozaiky vedoucí k co nejhlubšímu poznání žáka, jak jen dvoudenní pobyt dovoluje.
Jaké (ne)výhody adaptační pobyty mají?
Správná cesta není jen jedna, ale je mnoho možností, jak to dělat špatně. O čem by tedy adapťák měl/neměl být? Odpůrci často namítají, že je adaptační pobyt dobrý při tvorbě nových třídních kolektivů, ale pokud do 6. ročníku přicházejí žáci ve stejném složení, je zbytečné ho realizovat. Pokud je jediným cílem výjezdu seznamování žáků v pravém slova smyslu, tak ano. Ale jak název napovídá -adaptační pobyt by měl být o adaptaci (procesu přizpůsobování se novým podmínkám), o čemž přechod na 2. stupeň i vstup na střední školu bezesporu je. Nejde pouze o nové kolektivy, velice často vždy alespoň jeden nový žák do třídy přibude, navíc při přechodu na vyšší stupeň vzdělávání čeká na žáky mnoho změn - jiní učitelé, předměty, větší nároky, ale také rozdílný přístup pedagogů či organizace výuky. Kromě toho je proces adaptace spojen s emocemi - např. obavami, zda budu novou situaci zvládat (při tvorbě nových kolektivů ještě přistupují obavy, co všechno se změní, zda si ve třídě najdu své místo či nové kamarády apod.). Proces adaptace by se neměl podceňovat, protože její nezvládnutí vede k tzv. maladaptivnímu (problémovému, nepřizpůsobivému a nežádoucímu) chování, které může dítěti komplikovat život i v dospělosti.
Samotné seznamování má ale mnohem širší záběr - cožpak žáci, kteří spolu chodí do třídy 5 let, o sobě vědí všechno? A jsou to informace prospěšné, pravdivé, úplné, pozitivní? Nemohou se žáci o sobě dozvědět ještě něco více? A co seznamování/poznávání se v rovině třída -třídní učitel? Adaptační pobyt by měl mít přínos jak pro žáky, tak i pro pedagogy. Je totiž výbornou šancí poznat žáky v jiném prostředí, z jiného úhlu, než je možné vidět ve škole. Jak se chovají v nejrůznějších situacích, denní době, odloučeni od rodičů apod. Pobyt realizovaný mimo školu má právě tu výhodu, že dává možnost vyniknout i těm, kteří jsou ve škole nevýrazní, přehlédnutelní nebo vyčleňovaní. Poskytuje prostor pro vnímání spolužáků v komplexnějším pohledu a odkrývá možnost prezentovat se a ukázat vlastnosti, které ve školním prostředí zůstávají skryté (odvaha, empatie, organizační schopnosti apod.). Tato myšlenka se opakovaně potvrzuje i na našich kurzech (často jsou žáci touto skutečností velmi příjemně překvapeni)...
Při vhodně zvoleném programu a správné skladbě aktivit nabízí adapťák učiteli dostatek možností získat přehled o fungování skupiny, vztazích mezi žáky i jejich rolích ve třídě (lídrech, šedých eminencích, vyčleňovaných žácích apod.), a umožní si tak potvrdit či vyvrátit obrázek, který si o nich do této doby učitel udělal. Cílem je tedy i navázání kvalitního kontaktu mezi žáky a třídním učitelem, nastartování vztahu vzájemné důvěry a vytvoření jakéhosi pevnějšího pouta. Navíc je vzájemné poznávání mnohem lehčí, příjemnější a spontánnější v přírodě a při hře než ve školním prostředí, učebnách a lavicích... To vše je ale možné pouze tehdy, pokud bude učitel aktivním článkem, a nikoliv jen pasivním pozorovatelem dění.
Co se lze na adaptačním pobytu naučit a na co nesmíme zapomenout?
Častým omylem je, že se žáci na adapťáku neučí. Tuto informaci rodičům a žákům vyvracím již při první zmínce o adaptačním pobytu. Ano, nebudeme se učit klasicky -ve škole, v lavicích a z učebnic, ale rozhodně neplatí, že vůbec. Člověk se učí celý život, a nikoliv pouze ve škole. Proto je škoda nevyužít mimoškolní prostředí, ve kterém může učení probíhat nenásilnou a hravou formou, která je pro člověka (a děti obzvláště) mnohem přirozenější. A co všechno se lze na adapťáku naučit? Hlavní myšlenkou adaptačních pobytů by nemělo být pouhé seznamování, mělo by jít o vyšší cíle. Ukázat žákům, že každý je nedílnou součástí své třídy a má tam své místo, ať je jakýkoliv. Vést je ke spolupráci (kooperaci), nikoliv k soutěžení (kompetici), vyjadřovat své názory a emoce, a stejně tak vnímat emoce ostatních a tolerovat jejich názory. Tak můžeme zábavnou formou stmelovat třídní kolektiv, ale i třídy mezi sebou (pokud vyjedou např. všechny „šestky“). Využít adapťák k tréninku komunikace, která v dnešní době stále více pokulhává, resp. se přesouvá z komunikování tváří v tvář do virtuální reality. Seznámit žáky s tím, že bez aktivní komunikace nelze dosáhnout spolupráce, a zároveň, že optimální spolupráce je možná jen tehdy, pokud se do ní aktivně zapojí všichni účastníci.
Nicméně sebelepší hra či technika nebude úspěšná, pokud není její nedílnou součástí cíl - vysvětlení žákům, k čemu aktivita je (nemusíme říkat vše, něco je pouze pro nás), a také nesmí chybět zhodnocení. Po skončení každé hry, a především po ukončení každého bloku je nutné smysl všech aktivit podrobně rozebrat a dát žákům prostor pro vyjádření svých dojmů a emocí (protože hra je vyvolává a neměly by zůstat nevyřčené a nezpracované).
Ale i adaptační pobyt má své limity a hranice. Je totiž možné si z něho odnést pouze to, co do něho sám investuji. Nezbytně nutný je tedy aktivní a otevřený přístup všech účastníků. Všechny aktivity by měly být postaveny na osobním prožitku, který umožňuje zanechat stopu delší než jen několik dní či týdnů. Hlavní práce se třídou však přichází po návratu, protože všechny cíle je samozřejmě obtížné naplnit během několikadenního pobytu. Adapťák bude mít svůj smysl pouze tehdy, pokud se bude se získanými poznatky cíleně pracovat. Neměl by být aktivitou izolovanou a jeho hodnota by neměla být pouze informační (tedy co si odnesu z pobytu samotného), ale měla by mít určitý přesah a nepostrádat návaznost. Ta je dle mého názoru stejně důležitá jako pobyt samotný. Učitel má po adaptačním kurzu dostatek informací k tomu, aby pozitivně formoval třídu jako celek, působil na negativně vybočující jedince a snažil se odstraňovat konkrétní nežádoucí projevy, a tím výrazně ovlivňoval klima třídy. Kvalita třídního kolektivu totiž vytváří klima ve třídě. Od něho se odvíjí spokojenost či nespokojenost jednotlivých členů a ta zase zpětně ovlivňuje kvalitu kolektivu. Pozitivní a bezpečné sociální klima je pro žáky velmi důležité - snižuje riziko stresu, úzkostných stavů, posiluje motivaci a sebevědomí. Ale zvyšuje i otevřenost a spolupráci žáků a zároveň vytváří předpoklady pro včasné řešení nežádoucích jevů.
ZÁVĚREM
Je nezbytné, aby třídní učitelé své postřehy a poznatky z adaptačního pobytu zprostředkovali ostatním vyučujícím, a především je využili a aktivně s nimi pracovali (např. v třídnických hodinách, o přestávkách apod.). Na některé aktivity je možné navázat, jiné zopakovat a společně rozebrat jejich výsledky. Pokud se tak nestane, pak se myšlenka adaptačního kurzu ztrácí a pobyt tak zůstává pouze jednorázovou seznamovací aktivitou bez hlubšího a dlouhodobého efektu...