Třeba tu o hlídacím psovi, paní předsedkyně...

Vydáno: 14 minut čtení

Tento článek vznikl v divné době. Když mne v polovině února oslovil Václav Trojan s nabídkou, abych napsala příspěvek k tématu školské rady do letního čísla Řízení školy, byla jsem zaskočena. Mísily se ve mně pocity radosti, nadšení a pýchy s obavami, zda dokážu splnit zadání a naplnit očekávání. Zkrátka zda bude můj laický vhled hoden čtení odbornou veřejností, učiteli a řediteli škol.

Řízení školy onlineZadání bylo zdánlivě snadné: Pište autenticky, osobitě a s humorem, jde o letní vydání a to se nese v uvolněném duchu. Dalo mi pořádně zabrat, než jsem přišla na styl, kterým bych svou zkušenost se školskou radou nejlépe popsala. Nakonec mne inspirovaly mé děti. Ty nevědomky stojí za spoustou mých nápadů, ať už realistických, nebo snových. Tím jsem se dostala až k pohádkovému vyprávění.
Nikdy by mne nenapadlo, že doprostřed mého příběhu vstoupí takový strašák. Čtete tyto řádky v létě, které by donedávna v mých představách mělo barvu slunce a zralých malin, vůni vzduchu před bouřkou, táboráku a čerstvě posečené trávy. Viděla bych obraz svých dětí chytajících rybky na mělčině řeky, nás, dospěláků, v houpací síti s knihou na nose a našich rodičů a prarodičů brouzdajících se mechem s košíkem hub v ruce. Nevím, jaké letošní léto bude, ale kéž je přesně takové.
Píšu ve dnech, kdy zprávy v televizi, noviny, časopisy i sociální sítě plní příspěvky a články o epidemii COVID-19, ve dnech, kdy se naše země ocitla v nouzovém stavu, nevycházíme ven, na obličejích nosíme roušky a naše děti nechodí do školy.
První slova, později věty se ocitly na tomto papíře v momentě, kdy jsme zažívali coby školská rada a škola to, co dřív nebo později potká každý vztah, každé partnerství. Ponorkovou nemoc. Přišlo to nečekaně, ale vlastně se to dalo tak trochu čekat. Bylo to docela paradoxní, až úsměvné. Krátce poté, co jsme dostali možnost veřejně prezentovat unikátní fungování naší školské rady a trochu se pochlubit, vyjít s kůží na trh, opustit bezpečnou a komfortní zónu vlastní školy, vlastní obce, jsme se dostali do bodu, kde najednou bylo těžké najít společnou řeč a kompromis.
Myšlenka, která mne v úvahách o znovunalezení rovnováhy a porozumění při našich setkáních provázela, byla „rodič jako partner školy“. To bylo téma, ke kterému jsem se svou kamarádkou a kolegyní ze školské rady Milkou Janotovou vystupovala na konferenci PREF a následně poskytla i rozhovor do projektu Chytré Česko.
Jak nevyvíjet na školu a ředitele přílišný tlak, zároveň dostát svým závazkům vůči rodičům, zřizovateli i sobě samým a respektovat termíny? Jak sladit cíle a plány sedmi lidí? Jak naplnit svá očekávání? Kde slevit a kde přidat?
Přečetla jsem řadu článků a příspěvků od lidí, které lze považovat za odborníky na školství, zážitky a zkušenosti jiných rodičů, kolegů ze školských rad, jen abych získala co nejvíc informací a pohledů na věc. Na to, co znamená být partnerem školy. Kladla jsem si spoustu otázek, sama sobě řekla spoustu slov. Čím víc jsem hledala možná řešení, tím víc se zdálo, že žádné ideální není.
A pak se to vyřešilo za nás. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. V řádu dnů se priority školy, učitelů, rodičů, dětí, pana ředitele i moje změnily. Témata a úkoly, kterým se věnujeme a které jsou někdy příčinou živých diskusí a výměn názorů, nepřestaly být důležité, jen najednou nebyly ty nejdůležitější. Najednou dostaly to, co si zasloužily už dříve. Čas a odstup.
Rodič jako partner školy - to nikdy neplatilo víc než v těchto dnech.
Zadání je stanovené. Příspěvek o mé zkušenosti se školskou radou. Jsem předsedkyně školské rady Základní a mateřské školy Chýně. Jsem také rodič. Jsem především rodič, a proto se místy může zdát, že odbíhám od tématu. To je jedna z mých slabin. Ale chybovat je lidské. Věřím, že mi to případně, milí čtenáři, prominete. Vrátím se do doby, kde můj zážitek se školou a školskou radou začal.
Třeba tu o hlídacím psovi, paní předsedkyně...
Že by to byla zrovna pohádka? To ani ne. Přesto je tento příběh něčím jiný, nečekaný a někomu se může zdát výjimečný. Od pohádky ho odlišuje fakt, že není fikcí plnou smyšlených bytostí bez reálného dějiště, kde spolu bojují dobro a zlo, vznešenost a prostota, bohatství a chudoba. Jaké pohádkové rysy tedy má? Plyne z něj ponaučení, apeluje na kladné lidské vlastnosti a věří v dobrý konec.
Před 14 lety jsme se s manželem přestěhovali do Chýně, malé vsi kousek za Prahou, se šesti sty obyvateli, jednou autobusovou zastávkou, hospodou a malotřídní školou. Dnes máme třináctiletou dceru a devítiletého syna, kteří navštěvují novou, devítiletou základní školu, a naše vesnice už počtem obyvatel snad ani vesnicí není.
Takže. Bylo nebylo... Před sedmi lety zahájila naše dcera školní docházku a já jsem povýšila ve svém rodičovství o další stupeň. Stala jsem se aktivním a angažovaným rodičem ve vztahu k této instituci. Mezi obalováním sešitů, podepisováním bačkůrek a výběrem toho správného ergonomického pera jsem mimo jiné dostala i nabídku kandidovat do nově volené školské rady. Přijala jsem ji. Bylo to před Vánocemi roku 2013 a tam moje vyprávění začíná.
Zahájila jsem své působení ve tříčlenné školské radě na malotřídní škole, čítající 50 žáků a 5 stálých pedagogů, s nově dosazenou ředitelkou v čele. Během jednoho roku jsem se stala předsedkyní a tou jsem již třetí funkční období. Dnes předsedám šestičlenné školské radě na devítileté základní škole se zhruba 430 žáky a 40 učiteli, vedené od léta 2015 panem ředitelem Jaroslavem Novákem.
Řízení školyV době, kdy vrcholila debata o potřebách nové školní budovy a v naší obci padala zásadní rozhodnutí o koncepci a budoucnosti školství, došlo k výměně ve vedení školy. Školská rada zde nestála stranou. Strávili jsme mnoho hodin diskusemi a vyhodnocováním podkladů a informací o situaci nejen z pohledu zřizovatele, ale rovněž pedagogů a rodičů. Tehdy jsem svolala veřejné zasedání školské rady, což bývá spíše výjimkou. Všichni jsme považovali za nezbytné dát rodičům příležitost vyjádřit svůj názor. Jednalo se o budoucnost jejich dětí. Výsledkem událostí bylo odvolání stávající paní ředitelky a vyhlášení konkurzu na ředitele, který připraví koncepci pro budoucí komunitní devítiletou školu v Chýni. Toto zadání nejlépe splnil a z konkurzu vítězně vyšel náš současný ředitel.
Tady přichází čas na první ponaučení: „Někdy neexistuje bezpečná stezka, rozhodnutí, ze kterého člověk vyjde nezraněný.“1)
Před touto změnou byla spolupráce školské rady s vedením školy otevřená, přesto spíše formálnější a z pohledu četnosti a intenzity práce o něco vyšší než běžná v okolních školách. To bylo dáno jednak malotřídním režimem školy a pak i tím, že skupina aktivních rodičů začala růst s tím, jak rostla sama škola. Jejich hlas začal nabírat na síle.
První pracovní schůzka s novým panem ředitelem se odehrála krátce po jeho nástupu do funkce. Tuším, že to bylo pondělí, začínal srpen, léto bylo v plném proudu. Těžko říct, jaké měl do té doby zkušenosti se školskou radou, zda mne moje pověst předcházela a jaký první dojem jsem udělala. Já si moment našeho setkání a pocity z něj pamatuji živě, a abych vám je lépe přiblížila, použiji svou oblíbenou repliku Zloby, královny černé magie z pohádkového příběhu Walta Disneyho: „Vida, vida.“ (V originále ještě výstižnější: „Well, well.“)
Byl by to předlouhý článek, popisovat zde celý vývoj toho, jak se ze setkání dvou cizích lidí postupem času, vlivem událostí a řadou omylů a přešlapů stalo partnerství a přátelství. Nebylo by toho bez víry ve stejné hodnoty a cíle, zároveň bez touhy něco dokázat. Nebyl by to příběh, který snad spěje ke šťastnému konci, kdyby v něm nebylo až buldočí odhodlání, vytrvalost, pevné nervy a respekt. A jak už to tak v pohádkách bývá, také špetka štěstí. Protože není všechno jenom růžové a sluncem zalité. Jsme školská rada, která zná také nepochopení, kritiku, stížnosti a rozepře. Jdeme na to s jasnou myslí a otevřeným srdcem. V tom plně souzníme s mottem naší školy.
Když se mne někdo ptá, jak se stalo, že jsme u nás v Chýni pro školu respektovaným partnerem, vždy mi jako první v hlavě vyskočí odpověď, že se to tak zkrátka mělo stát, a současně otázka, proč by to tak vlastně být nemělo. Je to ona šťastná souhra okolností, být ve správný čas na správném místě. Potkat lidi, se kterými vás pojí kromě stejných vizí a plánů také sympatie. Hned druhým dechem ale dodávám, že víc než polovina tohoto úspěchu je v naší společné tvrdé práci. Začínali jsme od nuly. Novou školu jsme pomáhali tvořit, někteří členové školské rady byli v realizačních týmech pro výstavbu, jiní se angažovali v interiérové komisi. Z pozice rodiče vidím velké zapojení třeba ve stěhování. Vypůjčím si slogan své kolegyně: „Naše škola je zkrátka naše.“ Máme ten největší zájem na tom, aby se v ní dětem i učitelům líbilo a dařilo.
Školská rada stála a stojí po boku ředitele i celé školy. Jsme loajální. Naše motivace v začátcích byla prostá, chtěli jsme být u toho, být součástí dění kolem školy, mít možnost a prostor se k věcem vyjádřit. Ovlivňovat, měnit. Není nám jedno, jak se naše děti vzdělávají.
Dostali jsme přívlastek unikátní. V něčem možná. Scházíme se osmkrát ve školním roce. Projednáváme širokou škálu témat a podnětů. Mnohá by v očích ředitelů jiných škol nejspíš nebyla na seznamu „k projednání školskou radou“. Otevřeně, náš pan ředitel by také občas rád vzal tužku do ruky a škrtal. Nebo alespoň pomyslně držel tlačítko DELETE. Ozývá se a já ho slyším. Snažím se mu vyhovět, zároveň neztratit tvář. Občas je to těžké, zvlášť u témat, která jsou citlivá, plná emocí, obav a strachů ze strany rodičů. Je to o kompromisech. Do jisté míry o ústupcích na obou stranách. Ale hlavně o důvěře. Tu považuji za základ týmové spolupráce.
Na našich zasedáních se věnujeme například testování žáků, zabýváme se zpětnou vazbou od rodičů týkající se metod vzdělávání a výsledků, úrovně znalostí, řešíme věci zásadního rázu i provozní maličkosti. Na programu máme třeba rozpočet školy, vedle něj diskutujeme o budoucnosti školství v obci a závěrem se bavíme o příčinách nefunkčního webu školy a kvalitě úklidu. Jste-li ředitelem, už vám asi mírně stoupá krevní tlak.
Společně také vytváříme koncepční materiály školy. Pracujeme na strategii školy, pomáháme s akčními plány a harmonogramem jejich dosažení. Dáváme termíny. A máme otázky. Hodně otázek. Jsou to horké brambory v našich rukou. Děláme to rádi, protože v tom vidíme smysl, v těchto materiálech je skutečný otisk našich myšlenek, názorů a návrhů.
Teď vás už možná napadají nějaká peprná slova. Něco o vměšování se nebo poučování. Přezdívka rodič prudič, případně rodič potížista. Nebo dokonce školská rada jako úkolující a kontrolní aparát. To jistě nejsme. Je to tenký led. Aby nepraskl, musejí všichni hráči dodržovat pravidla a ctít mantinely. Rozložit své síly. Někdo tvoří, někdo hlídá.
A tady se vzalo přízvisko „hlídací pes“. Z mé - pro berany typické - superaktivity a chvílemi až neutuchající potřeby plánu, řádu a dodržování termínů. Kdysi mne takto počastoval pan ředitel při nějakém průzkumu na téma školské rady na základních školách. Když jsem pak zhlédla k tomu určený webinář, nebylo pochyb, které pasáže se týkají naší školy a školské rady. Myslím, že v průběhu let se ze mne, paličatého, uštěkaného a občas vrčícího hlídacího psa, stal pes ostražitý, nejspíš pořád stejně paličatý, ale ponaučený. A především stále věrný. To je vlastnost, která nás v týmu pojí. Každý člen je jedinečný, se svými klady i nedostatky, se svým vlastním názorem, pohledem na svět, náladami a zkušenostmi. Snad se nikoho ze svých kolegů nedotknu, když řeknu, že jsme věrná smečka psů.
Jsme nároční, ale také jsme si vědomi toho, že nad tím vším vždy stojí a bude stát ředitel školy. On je tím, kdo školu řídí a kdo se zodpovídá. My jsme ve fázi, kdy si náš pan ředitel od nás nechá koukat pod ruce, dovolí nahlížet do své kuchyně, někdy se s námi podělí o tajné přísady. Také se ptá na náš názor. Vnímá nás jako partnery a my si toho vážíme. Stejně tak umí říct ne a nastavit hranice, protože někdy je zkrátka věcí příliš. Tohle je to místo, kde je zapotřebí velké ohleduplnosti, naslouchání a úcty. Nesmí se zapomenout, že rodič je důležitým partnerem školy, stejně tak i školská rada, ale ani na to, že škola nemá svého ředitele jen tak pro nic za nic. Že má svou roli a ta má svůj význam. Protože pak by se mohlo snadno stát, že se naplní pohádkové rčení o tom, jak pýcha předchází pád.
Využila jsem čas v karanténě k napsání tohoto článku a k zamyšlení se nad tím, jak banální, až zbytečné občas naše neshody jsou. Jak praví Jára Cimrman: „Každé zbytečné slovo je zbytečné.“2) V rozepři to platí dvojnásob.
Přitom si stačí vzpomenout: Proč a pro koho to děláme. Pro naše děti. Tenhle příběh ještě nemá konec, zda bude šťastný, záleží dost na nás a také na okolnostech. Z minulosti se můžeme poučit, ale nemá cenu se v ní příliš babrat, budoucnost můžeme svými rozhodnutími ovlivnit, ale je tu tolik proměnných, že je lepší zůstat v dnešku. Čistě z pohledu přítomnosti si proto musím stát za tím, že si vedeme opravdu dobře. Jistě, když budeme hledat, chyby najdeme. Ty jsou ale nesporným důkazem naší snahy.
„Omnia sponte fluant, absint violencia rebus. - Vše nechť se děje po dobrém, nechť není násilí v ničem.“
Jan Amos Komenský
Přeji vám pevné zdraví a léto vašich snů.
1 Christopher Golden, americký spisovatel, 1967; zdroj: https://www.databazeknih.cz/citaty/christopher-golden-3631.
2 https://www.databazeknih.cz/citaty/jara-cimrman-111617
 
 
Zdroj: Pro Letní speciál časopisu Řízení školy Tereza Čápová.