Publikujeme stanovisko České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání k návrhu novely zákona, který zavádí možnost hrazeného dvouměsíčního pobytu nezletilých dětí v diagnostickém ústavu bez rozhodnutí soudu na základě žádosti jejich zákonných zástupců. Stanovisko je podloženo odbornou analýzou Mgr. Terezie Pemové (Národní institut pro děti a rodinu) a Prof. PhDr. Radka Ptáčka, PhD. (1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy), kterou si můžete stáhnout ZDE.
Stanovisko České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání k
návrhu poslanců Jiřího Miholy, Karla Raise, Terezy Hyťhové, Iva Pojezného, Martina Baxy a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů
Záměrem navrhované novely zákona č. 109/2002 Sb. je zavedení možnosti hrazeného dvouměsíčního pobytu nezletilých dětí v diagnostickém ústavu bez rozhodnutí soudu na základě žádosti jejich zákonných zástupců.
Návrh zavádí službu, která je však podle platného znění zákona poskytována zařízeními pro preventivě výchovnou péči, kterými jsou střediska výchovné péče. Střediska poskytují služby ambulantní, terénní, denní i internátní (v rozsahu nejdéle dvou měsíců). Internátní služby jsou poskytovány mj. na žádost zákonného zástupce nezletilých dětí nebo zletilého klienta. Požadovaná služba je tedy dostupná, navíc v zařízeních k poskytování preventivních služeb určených.
V důvodové zprávě je tento návrh zdůvodňován zhoršením situace ve školách. Nicméně zlepšení situace ve školách však předložený návrh napomoci nemůže, protože diagnostické ústavy, na rozdíl od středisek výchovné péče, neposkytují poradenské a metodické služby pedagogům a také nepracují s kolektivy žáků ve školách. Důvodová zpráva také opomíjí fakt, že v 6 krajích ČR diagnostické ústavy nejsou. Umístění dítěte do zařízení vzdáleného od rodiny, školy a sociálního prostředí, ve kterém dítě žije, prakticky znemožňuje skutečně efektivní podporu směřující k eliminaci problémů po návratu ze zařízení.
Předkladatel v důvodové zprávě uvádí, že střediska výchovné péče nemohou vhodným způsobem reagovat na extrémnější projevy chování. Tomuto tvrzení však odporují statistická data MŠMT o personálním obsazení středisek výchovné péče a diagnostických ústavů. Zatímco ve střediscích výchovné péče, kterých je v ČR 31, tvoří 61% pracovníků odborníci – speciální pedagogové, psychologové a sociální pracovníci, v diagnostických ústavech tvoří 70 % pracovníků vychovatelé a asistenti pedagoga vykonávající pomocné výchovné práce[1]. Je také třeba zmínit, že 10 ze 13 diagnostických ústavů v ČR vedou ředitelé, kteří jsou současně i řediteli SVP. „Pokud tedy důvodová zpráva uvádí, že SVP nejsou schopna řešit situaci dětí s problematickým chováním, zcela opomíjí, že za tento stav nesou minimálně odbornou a manažerskou odpovědnost i ředitelé diagnostických ústavů, do kterých by měly být tytéž děti nově dobrovolně umísťovány“ (Pémová, Ptáček, 2019).
Návrh také neobsahuje omezení délky pobytu, zavedení věkové hranice pro umístění dítěte ani opatření eliminující opakované umísťování dítěte do zařízení. Není tedy vyloučena možnost, že do zařízení bude např. umístěno tříleté dítě na roční „dobrovolný“ pobyt na základě žádosti zákonného zástupce, který by jej opakovaně prodlužoval. V důvodové zprávě je sice uvedeno, že umístění budou předcházet dvě návštěvy rodiny v diagnostickém ústavu za účelem podpory dítěte a jeho setrvání v rodině, z návrhu znění § 7 to však nevyplývá. V návrhu také není nijak ošetřena působnost orgánů sociálně právní ochrany dětí.
Předkladatel také neprovedl analýzu, kterou by prokázal, že zavedení těchto pobytů by neohrozilo přijetí dětí, o jejichž umístění v diagnostickém ústavu rozhodl soud, zejména těch, u kterých se jedná o předběžné opatření, které je třeba vykonat bezodkladně Na rozdíl od předkládaného návrhu je institut dobrovolných pobytů ve střediscích výchovné péče legislativně upraven jednoznačně a se všemi potřebnými pojistkami.
Z legislativně technického hlediska návrh odporuje platnému znění § 2 tohoto zákona, ve kterém je definován účel zařízení ústavní a ochranné výchovy, kterým je diagnostický ústav. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v diagnostickém ústavu lze zajišťovat náhradní rodinnou výchovnou péči výhradně na základě rozhodnutí soudu.
Očekávání, že dočasné umístění dítěte mimo rodinu může bez dalších opatření vyústit v eliminaci problémového chování dětí je v naprostém rozporu s poznatky vědy i praxe. Skutečně účinná jsou jedině komplexní řešení, která zahrnují celou škálu opatření zaměřených na podporu dítěte, jeho rodiny i školy, ve které se vzdělává. Chování dětí je reakcí na prostředí, ve kterém se vyskytují. Klíčovými prostředími jsou proto rodina a škola, neboť v těchto prostředích se vyskytují dlouhodobě. Pakliže v nich nedochází k naplňování biologických, psychických a sociálních potřeb dětí, dochází k ohrožení jejich duševního zdraví a souvisejícímu rozvoji chování, které je okolím vnímáno jako problémové.
Řešením situace ve školách je zajištění stabilního financování podpůrných opatření spočívajících zejména v trvalém působení speciálních pedagogů a školních psychologů. Je velmi krátkozraké na jednu stranu prosazovat omezení výdajů na podpůrná opatření (tzv. na inkluzi) a na druhou stranu usilovat o umísťování dětí do nákladné institucionální péče.
Systémovými řešeními v oblasti podpory dětského duševního zdraví se v současné době intenzivně zabývá Ministerstvo zdravotnictví ČR, které ve spolupráci s předními odborníky v oblasti dětské psychiatrie a klinické psychologie připravuje Akční plán podpory dětského duševního zdraví, který obsahuje také účinná řešení pro školní prostředí. Budou-li opatření plošně naplňována, je pravděpodobné, že se sníží počet dětí, které potřebují odbornou péči z důvodu problémového chování. Vyzýváme předkladatele návrhu novely, aby namísto jejího prosazování podpořili výzkumně ověřená opatření v Akčním plánu podpory duševního zdraví dětí, která skutečně mohou přispět k cíli, který je s novelou bohužel mylně spojován.
Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková
PhDr. Lenka Felcmanová, Ph.D.
[1] Pémová, Ptáček. Odborná analýza k novele zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.