Slovo o slovním hodnocení

Vydáno: 10 minut čtení

Koronavirová krize obrátila pozornost veřejnosti ke školství víc než cokoli jiného za poslední roky. V širokém rodičovském plénu vzplanula debata o smysluplnosti části učiva a odborné kruhy se zamýšlely nad tím, jak hodnotit žáky za práci v podmínkách, na něž nikdo nebyl připraven. Obecný dojem z pokynů, jež od počátku vysílaly školské autority, byl hlavně děti nepřetěžovat, brzy nato se začala vážně probírat možnost zrušit protentokrát známky a zavést formativní slovní hodnocení, o němž se předpokládá, že je k žákům laskavější a spravedlivější.

Slovní hodnocení má své zastánce i odpůrce a obě strany, jak už to bývá, mají velký kus pravdy. Na základě zkušeností ze své školy, která od počátku hodnotí výhradně slovně, si dovolím zde shrnout jeho výhody a nevýhody.

Mluví lidskou řečí

+ Děti i dospělí mají většinou raději, když se s nimi komunikuje srozumitelnými větami než čísly. Lze tak vyjádřit emoce (i když vysvědčení by se jimi mělo jen opatrně kořenit!), zájem a zaujetí pro každého konkrétního jedince, úctu k němu a ochotu věnovat jeho ohodnocení mnohonásobně víc času, než je tomu u známek. To lze považovat za jeden z hlavních důvodů, proč jej často volí alternativní školy – součástí jejich filozofie bývá respekt k jedinci a vůle vyjadřovat se o každém v drobných nuancích, což známky neumožňují.
- Děti navyklé na známky slovům sice rozumějí, ale nechápou je jako hodnocení. Rády si o sobě přečtou něco pěkného, ale ještě by k tomu chtěly jedničku jako štempl pro rodiče a prarodiče. Stejně tak výtky nechápou tak negativně, jako by rozuměly špatné známce. Je bizarní, že i rodiče, kteří si zvolí školu s netradičním přístupem a jsou nadšeni, že se v ní nebude známkovat, nakonec po vysvědčení napíšou: „Děkujeme za krásné vysvědčení, byli jsme dojatí, jak dobře Míšu znáte, a ještě nám prosím napište, co má za známky, protože to jsme z toho nepochopili.“

Je motivační

+ Všechny návody uvádějí, že výhodou slov místo známek je, že nekategorizují žáky do pěti kast podle množství nasbíraných chyb, ale motivují je tím, že vyjmenují jejich úspěchy. Správné slovní hodnocení jednoznačně a konkrétně uvádí, co se žák naučil a nenaučil, např. „porozuměl jsi časování pravidelných sloves, máš ale mezery u sloves nepravidelných“. Má být objektivní, popisovat realitu, nic nezamlčovat.
- Žák si seznam svých úspěchů často mylně interpretuje tak, že neúspěchy neexistují. Je-li hodnocení formulováno pozitivně a motivačně i u slabého žáka, může zamlčovat většinu látky, u níž žádného úspěchu dosaženo nebylo. Pro učitele není snadné rozlišit, co z toho by žák umět měl (a tedy to napsat do vysvědčení) a co je spíše nadstavba pro nadané (a tedy to není potřeba zmiňovat). Stává se, že žák získá z vysvědčení dojem, že je borec, zatímco realita je, že bezpečně ovládá třeba 20 % učiva, a ve známkách by se tedy pohyboval kolem dostatečné.
Zejména menší děti berou každé slovo až posvátně a snaží se komentáře zohlednit v další práci, u žáků druhého stupně naopak může nastat problém, že se spokojují s pozitivy, stále dokola opakované klišé „kdyby ses víc soustředil, budeš na tom lépe“ je nevede k žádnému usebrání a jsou se sebou spokojeni víc, než kdyby dostali dvojku, ale věděli, že mají na jedničku.

Vyjadřuje vztah a emoce

+ Škola je sociální a socializační instituce, takže je jen dobře, když si děti odnášejí i na prázdniny výsledky svého snažení v podobě dopisu od konkrétních lidí. V mnoha rodinách je pak vysvědčení večerní četbou a zdatní stylisté mezi učiteli jsou vysoce ceněni mezi rodiči i v kolegiu.
- Někteří pedagogové tíhnou k přílišné emotivnosti a promítají do hodnocení své vztahy k dětem nevhodnou měrou. Záleží pak na celoškolním konsenzu a sdíleném vkusu. Osobně nejsem zastáncem zcela sterilních slovních hodnocení, jak k nim nabádají normativní pravidla, a nepohoršují mě formulace jako „jsem ráda, že tě mám v kolektivu třídy“, nicméně objevily se i zjevně nepatřičné věty, jako „jsi velmi krásná dívka“. Vysvědčení se má vyvarovat hodnocení žákova vzhledu a vlastností, byť i v pozitivním smyslu – takové věci nechť se vyjevují vhodnou formou při třídnických hodinách, vysvědčení má hodnotit pouze práci ve výuce, míru ovládnutí učiva, individuální pokrok a úroveň měkkých dovedností.
Setkal jsem se i s texty, v nichž si frustrovaný pedagog v podstatě vyléval zlost na nepracujícího žáka. To, co by jinak odbyla tradiční čtyřka, mělo podobu několika řádků vcelku objektivního výčtu jeho nevhodné, až destruktivní činnosti, lenosti atp., jindy seznam neovládnuté látky jaksi „s gustem“ převážil vše dobré. Míra vyváženosti mezi motivací a objektivitou skutečně není samozřejmá a cit pro ni je třeba cvičit.

Je to náročný slohový úkol

Dá se říci, že jde i o svébytný žánr, který je potřeba trénovat a pilovat, v rámci sboru si texty vzájemně číst, sladit míru shovívavosti a přísnosti, provádět pravopisnou a stylistickou korekturu – není divu, že se většina pedagogů hrozila vyhlídky, že by se do konce školního roku měli něčemu takovému věnovat, navíc pro jednorázové použití. Nás opakované chyby vedly k vydání manuálu, který každého hodnotitele vede a třídním, kteří kompilují výsledný text na vysvědčení, šetří čas.

Je napadnutelné

Zákonný zástupce má vždy právo vysvědčení rozporovat. Jsou-li na něm známky, pak není nic snazšího než dokázat jejich oprávněnost známkovým archem za celé pololetí. U slovního hodnocení jsme však na mnohem tenčím ledě a nedá se říci, že by každá konkrétní formulace byla snadno objektivně obhajitelná. Setkal jsem se např. s protestem matky, které se nelíbilo, když vysvědčení uvádělo popis synova apatického postoje k vyučování, neboť to už bylo uvedeno v jeho zprávě z PPP, nebylo to tedy nijak objevné ani motivační a hraničilo to s nemístným popisem osobních vlastností.

Je ošemetné u chování

Dojde-li ke snížení stupně z chování, je potřeba být velmi obezřetný, aby z textu bylo patrné, že se skutečně jedná o snížený stupeň. Obvyklou jedničku z chování často vyjadřujeme větou „Tvé chování odpovídá dohodnutým pravidlům“, příp. s mírnými úpravami. O chování na dvojku pak nestačí uvést, že „je v rozporu s pravidly“, ale nejjednodušší je použít předpisové hodnocení „uspokojivé“, včetně zdůvodnění. U chování je lépe se vyhnout slovní kreativitě a nebezpečí, že zpráva nebude správně pochopena.

Je to věčný boj mezi normou a individualitou

Dostupné návody (např. http://www.nuov.cz/ae/zasady-pro-slovni-a-celkove-hodnoceni) jakýmsi způsobem normují pravidla psaní slovního hodnocení a nabízejí i typizované fráze, z nichž se dá celé vysvědčení poskládat. Jako podpůrný prostředek je to jistě vhodný zdroj, navíc transparentní pravidla hodnocení musejí být zakotvena i v ŠVP a školním řádu každé školy, nicméně nelze se k nim upnout jako k vyčerpávající zásobě, takříkajíc spotřebnímu materiálu. Kouzlo slovního hodnocení spočívá právě v tom, že v něm promlouvá člověk k člověku, takže text složený z předepsaných frází má emoční hodnotu anonymu slepeného z novinových titulků. Jestliže tabulka uvádí, že stupeň 1 = ovládá bezpečně, 2 = ovládá, 3 = v podstatě ovládá, 4 = ovládá se značnými mezerami, 5 = neovládá, pak se ptejme, jaký je rozdíl, přečte-li si žák ovládá místo chvalitebný. Nahradit jednu značku jinou značkou nepřináší žádnou přidanou hodnotu, je to jen produkt jiného mechanismu bez osobního zaujetí a svědčí o tom, že si učitel nejspíš celé pololetí zapisoval známky a jejich průměr nakonec vhodil do tohoto překladače. Někteří pedagogové nezkušení v této technice se také spokojují s větami jako „Archimédův zákon zvládáš na výbornou, ostatní látku umíš dobře“, tedy jen rozvádějí do vět tradiční klasifikační stupně.
Na druhou stranu jsou školy vázány zákonem, dle nějž jsou povinny přepočítat slovní hodnocení na známky pro potřebu příjímacího řízení na střední školu nebo při přestupu na školu, která známkuje. Zde se pak pochopitelně střetají dva vzájemně nekompatibilní světy – poctivé slovní hodnocení, zavedené proto, aby žák nezapadl do jedné z pěti vyježděných kolejí, naráží na povinnost stát se právě jednou z těchto vyježděných kolejí. Je to, jako kdyby úřad řekl: Ano, můžete stavět letadla a využívat je k pohybu ve vzduchu, ale v případě potřeby musejí být použitelná i na silnici. Jenže co potom s křídly?
Z toho vyplývá, že zavést ve škole slovní hodnocení tak, aby naplňovalo svůj humánní potenciál v kontrastu ke známkám, a zároveň vyhovět zákonné normě a nijak nehendikepovat děti, které přecházejí z jednoho systému do druhého, je kvadratura kruhu, kterou lze řešit buď ošizením jedné, druhé, nebo obou stran tohoto dialogu.
Jinak řečeno, přeložit motivační, laskavý text do známek vede k tomu, že výsledné známky jsou spíše lepší, než by odpovídalo reálným znalostem žáka, a v nové škole může být překvapen, že se coby „jedničkář“ vyrovná taktak „trojkařům“, a naopak zohlední-li se při přepočtu reálné (ne)znalosti a známka se udělí dle standardních měřítek (= učitel je poprvé za školní docházku „zlej“), mohou být žák i celá jeho rodina zaskočeni, jak je možné, „že se najednou tak zhoršil, když všechny vysvědčení měl doteďka tak hezký“. Z tohoto důvodu řada škol hodnotí slovně jen do třetí nebo páté třídy a dále už uděluje známky. Kolega ředitel PaedDr. Michal Černý ze ZŠ Klánovice ve svém textu o slovním hodnocení (https://www.zs-kl.cz/znamky-nebo-slovni-hodnoceni) uvádí, že tento dělený systém využívají, protože je „rozumný“ – ano, je to jistě jedna z rozumných variant. Vnímáme-li systém známek jako zastaralý a nicneříkající, pak si ale musíme uvědomit, že zvyk je železná košile a zavedení slovního hodnocení naráz, do nepřipravené komunity pedagogů, žáků a rodičů a napříč všemi ročníky, může místo kýžené úlevy přinést také nečekanou nálož stresu.
Slovní hodnocení na vysvědčení je specifický komunikační kód, který se všechny zúčastněné strany musejí naučit vytvářet, číst a interpretovat stejně jako kterýkoli přirozený jazyk. Je v něm skrytá obrovská krása a potenciál polidštění vyučovacího procesu, ale také nemalá úskalí a rizika nedorozumění, dezinterpretace a nezamýšlených bolestí.
Zdroj: Pro časopis Učitelský měsíčník Mgr. Jan Jícha ředitel Naší základní školy v Litni, spisovatel, překladatel a písničkář, www.naseskola.cz, www.honzajicha.cz