Ředitel jako leader pedagogického procesu? Kéž by! Závěry ze zjišťování potřeb podpory ředitelů obecních základních škol

Lze shrnout, že v oblastech, které souvisejí přímo se vzdělávacím procesem, je řediteli vnímaná potřeba podpory obecně nižší než v oblastech, které lze nazvat provozními. Všichni ředitelé například jednoznačně potřebují podporu v právních záležitostech, většinově pak také při vedení účetnictví a ředitelé z malých škol a začínající ředitelé i v dalších oblastech.

Investiční projekty by drtivá většina ředitelů celé ráda předala orgánu podpory škol. S naprostou jistotou lze toto tvrzení vztáhnout na větší projekty nesouvisející se vzdělávacím procesem typu zateplení budovy. V případě veřejných zakázek je takových ředitelů nadpoloviční většina. Třetina ředitelů by ocenila předání administrativy a obecně starostí s veřejnými zakázkami, ale odpovědnost a související kontrolu nad financemi by si chtěla ponechat.

Nejsebejistější jsou v oblasti veřejných zakázek ředitelé z největších měst a z velkých škol, ale i v těchto skupinách převažují ředitelé, kteří preferují plné předání kompetencí v oblasti veřejných zakázek orgánu podpory škol. Vystihující preference ředitelů je citát jedné z ředitelek z otevřené otázky: „Ředitel by měl plánovat investice dle aktuálních potřeb školy. Vybavení školy apod. zvládne škola sama, ale realizace projektu typu zateplení bych uvítala výhradně od orgánu podpory, škola pouze konzultuje.“

Z výsledků šetření vyplývá, že potřeba podpory v provozních záležitostech je největší u ředitelů z nejmenších škol (do cca 100 žáků), a byť u větších škol mírně klesá, zůstává výrazně větší ještě u průměrně velkých škol (do cca 250 žáků). Odpovědi ředitelů také naznačují, že potřeba podpory v provozních záležitostech začíná u některých oblastí podpory opět stoupat u ředitelů ze škol, které navštěvuje přibližně více než 500 žáků. Takovou oblastí je například správa budovy školy, kterou častěji jako velmi potřebnou označují ředitelé z největších měst a analogicky z největších škol.

Ředitelů ze škol s více než 500 žáky ve vzorku není mnoho, a bylo by tak třeba podrobnějšího zkoumání. Podrobnější zkoumání by zasluhoval i daty naznačený trend, podle kterého se zdá, že u některých oblastí, zejména v pedagogických záležitostech, má křivka míry potřebné podpory tvar písmene U, neboť ke středně velkým školám míra potřeby stoupá a dále opět mírně klesá.

Ředitelé z největších i nejmenších škol mají tendenci, podobně jako začínající ředitelé, častěji důvěřovat vlastní škole (u začínajících ředitelů i zřizovatelské obci) a odpovídat, že by určité činnosti či zaměstnavatelské kompetence měla vykonávat právě ona. Poměrně jednoznačně také platí, že starší ředitelé a ředitelé z malých škol častěji než jejich mladší kolegové a kolegové z větších měst vkládají důvěru do státní instituce na úrovni okresu (tzn. do ekvivalentu bývalých školských úřadů).

Doporučení teoretické literatury při zohlednění názorů a postojů dotazovaných ředitelů pro budoucí střední článek podpory škol implikují takový scénář budoucí podpory škol, v němž bude ředitel zřizovatelem školy odbřemeněn od činností, které nesouvisejí s pedagogickým vedením školy, a v oblasti pedagogických záležitostí bude podpořen regulátorem a de facto objednatelem vzdělávací služby – státem, který se však geograficky přiblíží školám zhruba na úroveň okresu, tzn. bývalých školských úřadů (viz schéma 1). Ačkoli je řediteli vnímaná míra potřebné podpory v oblasti pedagogických záležitostí menší než v oblasti provozních záležitostí, teoretická literatura zdůrazňuje potřebu poskytnutí podpory i v pedagogické oblasti už jen proto, aby nedocházelo ke komunikačním šumům mezi školou a centrem – nehledě na to, že prosté odbřemenění ředitelů škol nezajistí kvalitní pedagogické vedení školy samo o sobě (viz diskuse o posílení akontability škol, reformě vzdělávání ředitelů apod.).

Role orgánu podpory škol na úrovni středního článku by tedy měla být dvojjediná a pro svou realizaci vyžaduje komplexní přístup veřejné politiky, neboť nejméně podpora zřizovatelských obcí svým školám v provozních záležitostech nebude možná, natož účinná, pokud budování kapacit k tomuto úkolu nepodpoří v obcích stát. Zde je nutno, s ohledem na fragmentovanou municipální strukturu, apelovat na podporu meziobecní spolupráce, bez níž lze efektivního odbřemenění škol těžko dosáhnout.