Školní jídelny ve Španělsku

Právní rámec školních jídelen ve Španělsku je velmi komplexní, neboť jeho úprava je delegována na 17 autonomních společenství,¹⁾ s výjimkou měst Ceuta a Melilla, v nichž příslušné pravomoci vykonává ústřední vláda. Nařízení vlády ze dne 24. listopadu 1992 stanoví základní pravidla, která musejí autonomní společenství respektovat při úpravě problematiky školních jídelen. Každé autonomní společenství si tak podle svého uvážení volí některou z pěti alternativ uspořádání, které nařízení povoluje. V úvahu připadají následující možnosti:

Smlouvy uvedených druhů jsou uzavírány se správními orgány, což znamená, že musejí splňovat jisté požadavky. Ty dnes zahrnují ochranu environmentálních a společenských hodnot, jako je kvalita jídla používaného společností či cenová dostupnost, stejně jako nízká ekologická stopa. Přestože je tato norma označena jako „veřejná“, zjevně se zaměřuje na privatizaci stravování a zabezpečování veřejných služeb smluvní cestou.

Ne každé autonomní společenství povoluje všech pět možností, v některých případech mohou být využitelné jen tři nebo čtyři. Některá autonomní společenství přenášejí více pravomocí než jiná na školské rady a místní správu. Trendem je udělení povolení specializované společnosti; více než 60 % školních jídelen provozují externí firmy. Pro účely tohoto článku se podíváme blíže na případ Katalánska jako na ukázku decentralizace stravovacích služeb ve Španělsku.

Katalánsko má vlastní úpravu,²⁾která podporuje decentralizovaný model uvnitř autonomního společenství a přenáší pravomoc smluvně ošetřit služby školních jídelen na tzv. . Jedná se o lokální správní a výkonné orgány, tzv. ³⁾, a obyčejně jsou složeny z představitelů jednotlivých měst, která tvoří základ španělského územního rozdělení. V případě, že odmítne přenesení pravomocí, školy v dotčené oblasti ho mohou dosáhnout tak, že se samostatně dohodnou přímo se školským odborem katalánské vlády. Všeobecně platí, že jakmile dojde k přenesení pravomocí, katalánská vláda nezasahuje do žádné úrovně jednání o uzavření smlouvy ani do procesu poskytování služeb.

Co se týče charakteru právní úpravy, lze konstatovat, že je nepřesná a primárně se zabývá tím, které školy jsou povinny mít školní jídelnu, jak by měla být vedena a jakou ekonomickou pomoc lze garantovat znevýhodněným žákům. V souladu s tím platí, že přestože jde o nepovinnou službu, musí být poskytována na takových školách, jež navštěvují studenti z různých obcí nebo které jsou zvláštním vzdělávacím centrem. Pochopitelně i školy, jejichž studenti žijí ve stejné obci, obvykle nabízejí stravovací služby bez ohledu na toto pravidlo. Musí být vytvořen funkční plán školní jídelny, který schválí školní rada, obvykle tvořená rodiči, učiteli a zástupci obce. Jídelna se musí nacházet uvnitř školního zařízení, pokud odchylku neopodstatňují zvláštní okolnosti. Jídelníčky musejí být vhodně sestavené a být v souladu se zásadami zdravé výživy. Přestože se katalánská vláda nezapojuje do procesu najímání provozovatele jídelny, vydává zprávy o zdravé stravě, které mohou být brány v potaz při hodnocení jídelníčku, jejž společnost předkládá.

Z právního hlediska Katalánsko nabízí oproti výše uvedeným pěti všeobecně povoleným možnostem pouze tři alternativy, jak lze služby ošetřit; školy si mohou vybrat mezi první, třetí a čtvrtou. Nejčastější je uzavření koncesní smlouvy se specializovanou společností.

Přestože decentralizovaný systém poskytuje některé výhody, jako je větší přizpůsobivost místním potřebám nebo přiznání větší síly rozhodnutím rodičů zasedajících ve školních radách, má i své zápory. Zaprvé, vzhledem k tomu, že by informace měly být získávány v rámci velmi rozptýleného systému a sbírány soukromými společnostmi, jež služby samy nabízejí, chybí o nich data. Pochopitelně neexistuje žádná jednotná databanka, na jejímž základě by bylo možné činit závěry, a společnosti v daném sektoru mají nízkou motivaci, aby investovaly čas a peníze do sběru informací. Zadruhé, po ekonomické krizi jednoduše zmizelo mnoho malých a středně velkých společností a velké společnosti obsadily trh, což jim přineslo větší vyjednávací sílu. Sektor školního stravování je navíc velmi lukrativní; dítě za jeden pokrm zaplatí zhruba 5 nebo 6 eur (130 nebo 155 Kč), zatímco pro společnost náklady na něj představují 1 nebo 2 eura (26 nebo 52 Kč). Nejvíce prostředků stojí zaměstnanci a pronájem strojů, dodávky k rozvozu jídel či areál společnosti. Rodiny, které si stravování za tuto cenu nemohou dovolit, obvykle dostávají finanční podporu. Školní jídlo může být mnohdy hlavní pokrm, který dítě každý den jí.

Veřejné střední školy v Katalánsku, navazující na školy základní, nicméně obvykle jídelny nemají; pouze jedna z pěti středních škol v Katalánsku nabízí stravovací služby, což se dotýká mladistvých mezi 12 a 16 lety. To souvisí se skutečností, že model středního vzdělávání, který se uplatňuje v Katalánsku, podporuje „intenzivní“ rozvrh hodin, v němž výuka začíná v 8:00 a končí ve 14:30. Znevýhodnění mladí lidé jsou v některých případech odkázáni na zařízení, kde dostanou zdarma polévku, na nestátní neziskové organizace nebo na možnosti, jež jim nabízí personál školy, případně i na vlastní prostředky. Střední školy mívají kavárny či bistra, které spadají pod všeobecnou úpravu sektoru pohostinství, a proto nemají žádnou možnost poskytnout pomoc nebo zažádat o granty; fungují stejně jako běžná, mimoškolní bistra. V důsledku potom v mnoha případech nezletilí, kteří navštěvují veřejné střední školy, sice nárok na podporu školního stravování mají, ale nemohou ji využít. Nadace , založená společností Grifols, S. A., stejně jako Červený kříž pomáhají některým studentům středních škol přímo ve školních areálech⁴⁾ a kombinují nabídku jídel s dalšími humanitárními aktivitami, aby zabránily stigmatizaci této skupiny žáků a podpořily výpomoc ostatních spolužáků.

Poslední krize, již vyvolala pandemie, způsobila, že během měsíců lockdownu zůstali méně majetní studenti ve Španělsku téměř bez ochrany. Přestože katalánská vláda vydala potravinové lístky, mnoho rodin nebylo zkontaktováno a dosah lístků není tak velký jako dosah školních jídelen. Dále, a to i před krizí, se na dobu letních prázdnin přerušuje provoz školních jídelen, což znamená, že mnoho mladistvých se přes léto hůře stravuje. Jedná se o prozatím nevyřešený problém v Katalánsku i v mnoha dalších částech Španělska. Nicméně v současné chvíli je nejobtížněji dosažitelným cílem vytvoření uceleného řešení pro jídelny na středních školách, nikoli řešení jednotlivých případů za pomoci soukromých prostředků.

Na druhou stranu je pravda, že pružnost, kterou umožňuje katalánská úprava, má za důsledek, že některé průkopnické školy nabízejí bio stravování. Takové stravování však nelze realizovat vždy, neboť cena je přísně regulována. Jiná autonomní společenství, jako jsou Kanárské ostrovy nebo Galicie, se tímto trendem naopak řídí a na tomto poli jsou nyní předními představiteli. Někteří se dožadují, aby bylo používání bio a místních produktů zahrnuto do podmínek k získání veřejné smlouvy se školou. To je v souladu s nejnovějšími zákony španělské vlády, které usilují o oběhové hospodářství, stejně jako o veřejnou politiku udržitelnosti. Využívání bio produktů je v této chvíli pouze ideálem, Španělsko se nyní nachází v mezifázi, kdy sice mnoho rodičů prosazuje změnu a je ochotno připlatit si za zdravější alternativu, ale nejedná se o změnu systematickou, spíše o jednotlivé případy.

Vrátíme-li se zpět k případu Katalánska, nový výnos, který by zrušil ten z roku 1996 a vedl k systematické změně, čeká na schválení. Podle informací poskytnutých katalánským vzdělávacím odborem bude mít nový výnos holistický přístup. Na jídelny se bude hledět jako na další vzdělávací prostory, a proto budou muset být v souladu se vzdělávacím programem školy. Například pokud se škola snaží zavést využití angličtiny v hodinách, znalost angličtiny by mohla patřit mezi požadavky na zaměstnance jídelny, aby se jazyk alespoň trochu používal i tam. Zákon bude zahrnovat požadavek, aby byly v jídelníčku respektovány tradiční prvky středomořské stravy a aby byly využívány lokálně vyprodukované a sezónní potraviny. To, co se od stravovacího plánu dětí vyžaduje, však vyvolává debaty. Kupříkladu španělská královna Letizia si prý sama stěžovala na školní jídelnu svých dcer a nakonec se podařilo, aby byl z jídelníčku vyloučen tuk a některé pokrmy. Proti tomu naopak protestovali někteří rodiče, že mnoho tradičních španělských jídel obsahuje obalované smažené maso nebo že se jedná o fritované pokrmy, např. (krokety). Nic z toho se ve školní jídelně, kterou navštěvují princezny, již nesmí podávat.

Přestože tedy nový katalánský zákon v zásadě odráží poslední trendy související se zdravým stravováním 5) a vzděláváním o výživě, vzhledem k nedostatečnému financování způsobenému covidovou krizí ve Španělsku zůstávají pochybnosti, jak bude implementován. Zcela odlišnou záležitostí je pak zřizování jídelen na středních školách. Střední školy by se měly samostatně obracet na katalánskou vládu a prokázat, že počítají s dostatečně rozsáhlým areálem a mají dostatek studentů, kteří projevili o společné stravování zájem. „Intenzivní“ rozvrh hodin ovšem snižuje pravděpodobnost, že zájem studentů bude dostatečný. Možná to bude zjevná potřeba, která se projevila v době covidové krize, co školám umožní prosadit změnu.

Stručně řečeno: Jídelny na základních školách v současné době usilují o zlepšení kvality stravování, jež nabízejí, zatímco jídelny na středních školách téměř neexistují. Tento článek se zaměřil na případ Katalánska, ale podobné obtíže mohou vyvstat i v dalších autonomních společenstvích.