Otevřený článek: Daniel Stach, moderátor a popularizátor vědy

Vydáno: 26 minut čtení

Diváci ho znají jako toho sympaťáka z ČT24, který se snaží lidem ukázat, že věda je všude kolem nás. Popularizuje vědu fakticky a vědecky správně, ale zároveň tak, aby ji diváci pochopili. Moderátor České televize Daniel Stach: o školních létech, Vědě ČT24 i geniální sestře.

Jak těžké je popularizovat vědu?
Nejtěžší je nalézt tu hranici popularizace. Tak, aby byly informace fakticky správné, ale naprosto jednoznačné a srozumitelné pro širokou veřejnost. U každého je ta hranice zjednodušení jiná. Řekněme třeba DNA, pro část lidí je naprosto jasné, o co jde. Další člověk bude ale potřebovat vysvětlit, že to je kód, na základě kterého nějakým způsobem vypadáme, myslíme, chováme se a podobně. Každý má tu hranici toho, co už nemusíme vysvětlovat, jinde. Pro mě je nejtěžší najít tu hranici - co musím ještě vysvětlovat a co už ne. Druhá složitá věc na popularizaci je najít připodobnění, přirovnání nebo vysvětlení, které bude fakticky správné a na první dobrou, ale vysloveně na první dobrou srozumitelné. Při sledování televize se divák nemůže hned vrátit zpátky a přečíst si to, čemu nerozuměl, znovu jako třeba v novinách nebo časopise. Tam se stačí podívat o tři řádky zpátky. V televizi už mi to prostě uteklo, a pokud to nebylo dostatečně jednoznačné, abych to hned pochopil, tak se v tom nejspíš ztratím.
Neustále sršíte optimismem, čím to, že jste stále nabitý takovou dobrou náladou?Řízení školy online
Já jsem defaultní optimista. Ráno vstanu a mám dobrou náladu. Jen tak. Myslím, že je důležité, aby si člověk nelámal hlavu s věcmi, které nemůže změnit. Ráno vstanu a prší - tak dobře, prší. Vezmu si nepromokavou bundu a jdu, nebudu si tím kazit den. Také mám štěstí, že dělám práci, která mě baví a vidím v ní nějaký smysl. Dělám ji s lidmi, se kterými mě to baví. To je strašně důležitá kombinace. Zároveň člověk nesmí žít jenom prací, kdyby žil jenom prací, tak mu život stojí pouze na jednom pilíři. A to je podle mě špatně. Já mám tři takové pilíře - práci, která je tím třetím, druhým je sport a kamarádi a prvním, nejdůležitějším, je rodina.
Jak jste se vlastně dostal k práci v České televizi? Co je pravdy na historce, že jste se do ČT dostal jako fanoušek na exkurzi?
To je konstatování faktů. To ani není žádná "urban legend", to je skutečně pravda. Zrovna jsem se učil rozdíl mezi factoringem a forfaitingem tady nedaleko v parku, studoval jsem na VŠE. Můj tatík mi poslal mail, že se zrovna uvolnilo místo na exkurzi do zákulisí Hyde Parku ČT24, který tehdy moderovala Pavlína Kvapilová. Jestli by mě to nezajímalo. Mě to zajímalo, takže jsem se hned přihlásil a za hodinu jsem byl tady na Kavčích horách. Během té exkurze natáčela Marcela Augustová, jak Česká televize dává možnost divákům zapojit se do vysílání, a já se do toho vysílání zapojil. Po exkurzi se šlo na drink, kde se mě Veronika Linková s Pavlínou Kvapilovou zeptaly, jestli už mám nějakou
mediální
zkušenost, protože je zaujalo, jak jsem během natáčení reagoval. Řekl jsem, že ano, že pracuji pro Český rozhlas, rádio Wave, kde mám pořad Sports Take o sportech, které nejsou na titulních stranách. Zeptaly se mě také, jestli bych neměl zájem o práci v televizi. Já ho měl, tak jsem tady zůstal.
Takže jste skončil na rádiu Wave a šel do České televize?
Chvíli jsem vysílal v rádiu a zároveň pracoval v televizi, ale když jsem v roce 2012 začal dělat Hyde Park Civilizaci, tak jsem v rádiu skončil. Hrozně nerad dělám věci polovičatě. Neměl jsem kapacitu na to zvládat vědecká témata, politická témata a ještě sledovat svět sportu. V televizi jsem tehdy zároveň dělal na nově vznikající pozici člověka, který ráno přijde a pokrývá živými vstupy hlavní velké téma. Tedy vstupaře, který jezdí na vládu nebo do parlamentu a pokrývá to od rána do večera. Cítil jsem, že to nestíhám, že už to není ono. A proto jsem v rádiu musel skončit.
Máte obrovský přehled, ale v pořadu Hyde Park Civilizace mnohdy hovoříte s nejvýznamnějšími lidmi této planety, jak tenhle tlak zvládáte psychicky?
Já jsem byl nervózní při vysílání Hyde Parku Civilizace jenom dvakrát.
Jenom dvakrát?
Ano. U prvního vysílání s Danou Drábovou a potom v díle o češtině, protože já jsem gramatický ignorant. Já jsem třeba úplně v klidu napsal "v Izraely" a vůbec mi to nepřišlo divné. Vždycky říkám, že to je tím, že to přečtu stejně, takže to nevadí. Já skoro vůbec nepoužívám čtecí zařízení. Používám ho jenom u Vědy 24, kde se jedná o zpravodajský souhrn. Při všech speciálech jedu komplet bez čtecího zařízení, protože u nás v redakci máme nastavené, že se používat nesmí. Navíc si myslím, že se člověk stává otrokem čtecího zařízení a to je špatně. Tím pádem když napíšu třeba špatně tvrdé y, tak to nikomu nevadí, protože to vidím jenom já a kolegové, kteří si ze mě potom dělají legraci. Jinak nervozitou netrpím. Jdu na natáčení s respektem a s očekáváním. Myslím si, že je strašně špatné mít strach, ale horší je nemít ten respekt. To platí v životě obecně.
Jak dlouho se na takové vysílání připravujete?
Kdykoli, kdy je čas. Jezdím do práce městskou hromadnou dopravou, čtu v metru, čtu mimo metro, čtu večer. Ale HPC je jen jeden z bodů, co dělám v rámci vědecké reakce. Civilizace je nejvíc vidět, ale my každý týden dodáváme dvě stě témat připravených na klíč. Z těch dvou set jsou čtyři Hyde Parky Civilizace v měsíci. A já se podílím i na řadě dalších. Zdaleka ne na všech, to vůbec ne, ale na řadě dalších témat, která se teď primárně týkají pandemie. Civilizace je tedy jen malinká část práce, ale je nejvíc vidět. Věnuji tomu ten čas, který můžu, ale není to o tom, že bych od pondělí do pátku mohl dělat jenom Hyde Park Civilizace. Jednoznačně jsou to ale desítky hodin. Obrovskou práci tam odvádí Pavla Sedlářová, která dělá základní rešerši. Rešerše je vytvořená ze stovek stránek, z nichž vznikne dokument, kde jsou v bodech zachyceny klíčové věci, pojmy, citace, data a údaje.
To já si potom přečtu a dohledám si k tomu věci, které mě zajímají. Podívám se na rozhovory, abych viděl, jak ten člověk mluví, jak gestikuluje, jak reaguje na uzavřené a otevřené otázky.
U zahraničního hosta se učím, jaká používá slovíčka - mě ve škole neučili čtyři různé druhy gravitace apod. Zároveň se je člověk musí naučit i vyslovovat. Měl jsem třeba jako hosta šéfa největšího výzkumného centra na planetě Zemi, Bernarda Bigota, šéfa Iperu, který během vysílání říkal: "We must eat plazma". Kolegové, kteří to poslouchali, mi říkali: "Hele, proč máme jíst plazmu? Vždyť to není úplně dobrý nápad. Ale ty ses tvářil, že víš, o co jde, tak jsme nic neříkali." Bernard Bigot je Francouz, takže nevyslovuje h - nechtěl říct eat, ale heat, a protože jsem věděl, že tohle dělá, tak mě to nepřekvapilo. To patří do té přípravy. Do vysílání nechodím s osmdesátistránkovým dokumentem, to mám snad uložené v hlavě. Mám ale kratší dokument, kde je podrobně udělaná struktura: odkud a kam jdu a jak ten rozhovor chci vést. Mívám minimum připravených otázek, ale mám strukturu, odkud kam chci jít a co tam chci dostat. Všechno ostatní vzniká až ve vysílání.
Nepřipravujete si "záchranné" otázky?
Nemám seznam otázek, které chci položit. Mám třeba otázku, která mi navazuje na nějakou citaci. Rád používám citace, myslím si, že to je přesně to, co máme dělat: že si uděláme rešerši a najdeme něco zajímavého, co ten člověk řekl. Já se ho samozřejmě mohu zeptat tak, že mi odpoví stejně, jako už odpověděl v jiných rozhovorech, ale to mi připadá jako strašná ztráta času toho člověka. To by bylo hrozně neefektivní. Takže já radši odcituji to, co řekl, a zeptám se, kam se to za těch deset let posunulo. "Myslíte si to pořád? Proč si to myslíte pořád?", nebo "Proč jste se tehdy mýlil?", nebo naopak "Díky čemu jste se tehdy trefil?". Myslím, že to je ten posun. Takže mám připravenou maximálně otázku k otevření tématu, spjatou s tématem, ale pak ty moje přípravy vypadají tak, že mám připravených spoustu citací, dat a údajů.
Mohu tedy odcitovat vás: "Hlava řídí tělo." Platí to vždy? I ve sportu?
Hlava řídí tělo, ne naopak. Ano, je to tak, psychika je strašně důležitá a ovlivňuje nás ve všem, co děláme. Tělo pracuje jako dobře namazaný stroj. Pokud je dobře vytrénované, tak tam funguje svalová paměť, člověk potom třeba ve sportu reaguje, aniž by se nad tím zamyslel. Když byli na olympiádě naši střelci zlatí a stříbrní, volal jsem si s neurofyziologem a bavili jsme se o tom, jak fungují ty dráhy. Co způsobuje to, že tělo zareaguje rychleji, než si uvědomíme, že vůbec reagujeme. Vyplynulo z toho, že vlastně nejlepší by bylo, kdyby se nestřílelo prstem, ale zuby, protože ta dráha od mozku by byla kratší, a proto bychom dokázali zareagovat rychleji. Ten profesor říkal, to jsem si ale už neověřoval, že japonští stíhači za druhé světové války mačkali knoflík pro střelbu ve svých stíhačkách zuby, ne prsty, aby měli rychlejší reakci. Jestli to fungovalo, nedokážu posoudit. Ale myslím, že hlava řídí tělo a psychika se strašně podceňuje. Ve všech možných oborech. Taky na to dojíždíme.
Ve sportu je spousta lidí, kteří dokáží trénovat tisíce hodin, obrovští dříči. Ale pak tam může chybět ta troška. A ono je to ve všem. Pokud má člověk špatnou náladu, pokud se necítí dobře psychicky, tak se v důsledku nebude cítit dobře ani fyzicky.
Každý týden se z vás stává odborník na jiné odvětví. Jaká témata jsou vám blízká?
Nemám žádný obor, kterému bych se bránil, nebo který by mě přitahoval víc než jiný. Hodně mě zajímá vesmír. Vesmírný výzkum, což ale není apriori dáno tím vesmírem, ale spíš tím, že jsme tam opravdu na hraně současných možností technologií, na hraně toho, co umíme. Tam se učíme a naučili jsme se spoustu věcí, které používáme tady na Zemi. Jenom tenhle mobil - pravděpodobnost, že by tu teď takový mobil byl, kdyby nebyly mise Apollo, je výrazně menší, protože velká část miniaturizací byla tlačena právě vesmírným výzkumem. To nás posouvá. Takže to mě baví. Mám třeba hodně rád medicínská témata. Baví mě mozek - dneska jsem zrovna řešil jedno téma, které se týká mozku. Protože my o těch necelých dvou kilech, která máme mezi ušima, nevíme skoro nic. Mimochodem, je to nejsložitější hmota ve známém vesmíru, nevíme o ničem složitějším, než je náš mozek. A v tom je ten problém - že se ho snažíme poznat zase jenom naším mozkem.
A co podmořský svět? Není to vlastně takový druhý vesmír?
O dnu a oblastech oceánu víme méně, než víme o povrchu Marsu. Vědci to berou tak, že tam je vlastně dlouhé nic a celkem nuda. Zajímají je ta místa, kde jsou třeba podmořské sopky, kde se ten život rychle stáhne a dokáže úžasné, naprosto fantastické věci. Ostatně stejně jako živočichové, co žijí ve věčných hlubinách a temnotách... Tam se také učíme mnohé, to bezesporu. Ale aktuálně se toho určitě učíme víc o tom nad naší planetou než o tom pod vodou naší planety.
Na první pohled je vidět, že vás život baví a umíte se z něho radovat. Kde berete energii? Co děláte pro to, abyste byl psychicky i fyzicky v pohodě?
V tomto státě máme spoustu problémů. Na tomto světě máme také spoustu problémů, ale myslím, že ten život je pořád dost dobrý, že je pořád dost dobré žít. Člověk si musí uvědomit, že to někdy jde hůř a někdy to jde fakt špatně. Když je váš blízký nemocný, rozpadají se rodiny nebo vám někdo blízký umře - to jsou strašně náročné situace. Ale já "zaklepávám": snad jsem zdravý a moje rodina a kamarádi také. Nebudu neskromný, vždyť to je přece super. Člověk si musí uvědomit jaké má štěstí, že on i jeho blízcí jsou zdraví. K tomu dělám práci, která mě baví, mám tedy to štěstí, že se mám dobře. Určitě jsou věci, které bych chtěl změnit, ale dokonalost za a) neexistuje a podle mě ani nikdy existovat nebude a za b) nemusím mít přece úplně všechno, abych byl šťastný. Důležitý je pro mě také spánek. Snažím se chodit v devět do postele. Čtu si knížku - sci-fi a fantasy v angličtině, kterou si koupím za pár dolarů. Tím se mi mozek zpomalí, přestanu myslet na práci a jdu spát. Vstávám relativně brzo. Tedy podle toho, jak mě syn vzbudí, to obvykle záleží na něm. A pak fičím do práce. Snažím se hodně sportovat. Čtyřikrát týdně potřebuji něco dělat, abych si vyčistil hlavu. Dneska třeba poběžím z práce domů. Chtěl bych na jaře běžet nějaký rychlý půlmaraton, tak snad na něj natrénuji. Naposled jsem běžel maraton na podzim 2019 a nebyl jsem spokojený se svým výsledkem, tak jsem chtěl na jaře běžet znovu, ale přišla pandemie. Já ale věřím, že se za chviličku dostaneme za ten poslední vrchol, který nás teď aktuálně čeká. Tak se to snažím znovu rozběhnout.
Jste týmový hráč? Jak funguje redakce vědy, umíte k sobě být i kritičtí?
Jasně, všichni k sobě musíme být kritičtí, jinak bychom se nemohli posouvat dál. Kritičnost neznamená, že jsme na sebe zlí. Naopak si myslím, že i hodný člověk by měl umět být kritický. Správnou kritikou totiž tomu druhému pomáhá. Konstruktivní zpětná vazba je důležitá a je skvělé, když máte někoho, kdo vám ji poskytuje. Třeba můj tatík, to je můj nejlepší kritik. Od začátku. Ten se mnou viděl a slyšel snad všechno. Všechno na mě pozná. Je to jeden z mála lidí, kteří poznali, že jsem měl nepříjemného hosta v Civilizaci. Za celou dobu jsem měl jen tři hosty, kteří byli nepříjemní. A jediný, kdo to poznal, byl můj tatík. Nikdo další ne, za což jsem rád, protože to ani nikdo poznat nemá. V redakci vědy je třeba populární to, že sledujeme něčí živý vstup beze slov, pouze neverbální komunikaci. Je to někdy děsivé, ale strašně důležité. Snažím se dávat zpětnou vazbu i sám sobě. Drtivou většinu dílů Hyde Parku Civilizace jsem si poslechl znovu, pouštím si je jako podcast při běhání. Nedělám si iluzi, že by se někdo díval na HPC s poznámkovým blokem a pečlivě si dohledával vše, čemu nerozuměl. Takhle to není. Člověk je prostě doma s rodinou, běhá tam pes, v lepším případě kočka. Občas si dojde pro kafe, občas pro něco k jídlu nebo na něj někdo zavolá, takže prostě vždycky něco mine. Proto to poslouchám při běhu. Přitom také musím dělat občas něco jiného - uhnout se nějaké větvi, nějakému člověku, dávat pozor na kořeny, protože rád běhám po lese. Jestliže tomu při tom běhu neporozumím, tak jsem evidentně udělal něco špatně. Pokud u popularizace vědy člověk dává pozor a stejně tématu neporozumí, tak to není apriori chyba diváka, ale chyba toho, kdo vědu popularizuje. To neplatí jen u popularizace vědy, ale i u vysvětlování protiepidemických kritérií a pravidel nebo čehokoli dalšího.
Jak často si říkáte, že jste něco udělal špatně?
To si říkám u každého rozhovoru. Ještě jsem neudělal rozhovor, se kterým bych byl úplně spokojený. Myslím, že ho ani nikdy neudělám. Vždycky tam něco bude. Dokonalost prostě neexistuje a mně to nevadí. Zároveň z toho rozhovoru mám i radost, nepředstavujme si to jako sebemrskačství. Vždycky je tam ale něco, co se dalo udělat líp, a to něco je důležité najít. Člověk se nemá snažit ponaučit se jenom ze svých chyb, to je málo. Když se mi něco v životě povede, tak v tom stejně zkusím najít něco, co bych mohl příště udělat lépe. Podle mě to tak má být, neponaučovat se jen z chyb, ale i z úspěchů
.
Jaký je Dan Stach, když skončí vysílání a jde domů? Umíte od práce úplně vypnout a odpočinout si?
Takhle hned ne, cestou domů mi to v té hlavě ještě všechno běží. Když vysíláme do večera, tak mi to potom ještě nějakou chvíli v hlavě šrotuje a nemůžu jít hned spát. To je právě ta doba, kdy začínám hledat chyby. Na začátcích Hyde Park Civilizace jsme dokonce zůstávali v práci na půlnoční reprízu a celé si to vyhodnocovali. Gábi Cihlářová mi ze začátku psala šest až osm stránek, bodové konstruktivní kritiky na každé vysílání. Vypadalo to asi takhle: "0:37 zeptal ses proč místo jak; 0:42 otočil ses moc do kamery". Hrozně mi to pomáhalo najít chyby a co nejrychleji se z nich ponaučit. U člověka, který začíná, je strašně důležité, aby mu někdo dával velmi konkrétní a velmi detailní zpětnou vazbu. Platí to podle mě, i když třeba člověk začíná učit. Ta zpětná vazba musí být opravdu extrémně konkrétní. Když něco řešíme s kolegy, tak se společně díváme na video a říkáme si: "1:45 tady máš tohle, proč ne tohle." A ideální zpětná vazba od diváka podle mě vypadá nějak takto: "Včera jsem se díval na rozhovor o kvantové fyzice a po šestnácti minutách jsem se ztratil. Vy jste se na něco ptal a já vůbec nevěděl, na co se ptáte."
Posílají vám diváci podobné zpětné vazby?
Vlastně minimálně. Doufám, i díky ostatním reakcím od diváků, že proto, že se neztrácejí. Dost často se stává, že někdo něco pouze přeslechne, ale v rozhovoru to zaznělo. A nebo - a to se stává u popularizace vědy nejčastěji - že má člověk v hlavě defaultně nastaveno, že tomu tématu nebude rozumět. "Částicová fyzika - tak tomu já nebudu rozumět." Tohle je blok, který je potřeba odstranit. Protože hlava řídí tělo. Je potřeba dát tomu šanci, pootevřít dveře. Ne každý jimi projde natolik, aby si třeba dohledával, jak se laserem chytají atomy, což je, mimochodem, mega cool, ale každému to nabídne pohled dovnitř a rozšíří mu to obzory.
Strašnou radost mi dělají vzkazy od učitelů, kteří používají některý díl Hyde Parku Civilizace ve výuce. Jeden z nejpoužívanějších dílů - a to jsem nečekal - je Cédric Villani. Matematik, který získal Fieldsovu medaili za výzkum, který je opravdu extrémně těžký na pochopení. Jde o rovnici, kterou studoval deset let. Obléká se jako člověk z 19. století a má pavouka na klopě. S ohromným zápalem, vášní a nadšením vysvětluje, proč je matematika důležitá. Učitelé to pouští žákům hlavně proto, aby věděli, že by jim matematika mohla k něčemu být. Jsem rád, když studenti vidí díly o holocaustu. Díly s přeživšími holocaustu jsou podle mě jedny z nejdůležitějších, které děláme. Taky mě potěšili studenti, kteří mi po rozhovoru s Johnem Searlem napsali, že konečně pochopili, co to ten Searle vlastně říká, a díky tomu udělali zkoušku.
Bavila vás na gymnáziu fyzika a biologie?
Fyzika mě bavila už od základky. Z biologie jsem měl trojku, protože mi nevyhovoval styl výuky. Psali jsme testy, kde byla polovina bodů za překlad z češtiny do latiny a naopak. S tím jsem nesouhlasil a snažil jsem se to řešit s učitelem, ale k ničemu to nevedlo. Tak mi jako nejčestnější přišlo to bojkotovat. Z testů jsem měl pětku, ze zkoušení jedničku a odešel jsem s trojkou. To byla ale výjimka. Chodil jsem na excelentní gympl, na Jírovcovku v Českých Budějovicích. Ta mi dala vynikající základ. Šel jsem tam třeba s tím, že nemám rád dějepis, ale po dvou letech s Kamilem Dřevikovským (mj. kronikářem Českých Budějovic) jsem uvažoval, že z dějepisu budu maturovat. Dokázal mi to popsat v souvislostech. On mi vysvětlil, proč se to mám učit a k čemu mi to bude. To mě na tom strašně bavilo.
Napadlo vás tenkrát, že byste jednou mohl popularizovat vědu?
To ne, že bych mohl popularizovat vědu mě opravdu nenapadlo. Šel jsem do médií, protože mě baví informace. Baví mě se něco učit a dozvídat. Studoval jsem ekonomii, mezinárodní obchod a mezinárodní vztahy, proto, že jsem chtěl, ne proto, že bych nevěděl, co chci dělat. Mě to bavilo. Baví mě to propojení světa, jak na sebe věci navazují, jak uvolnění devizových rezerv Čínské národní banky ovlivní pracovní trh v Mexiku. Navíc mám rád čísla. To je snad i teď, nejen během pandemie, na mé práci docela vidět. Myslím si totiž, že když má člověk dobrá, správně interpretovaná čísla a přidá k nim lidi, kteří jsou důležitější než ta čísla, tak má docela dobrý obrázek o tom, co se děje kolem něj.
Jaký jste byl jako student? Měl jste nějaké dětské vysněné povolání?
Velmi průměrný. Jako malý jsem chtěl být popelář. Pak mě bavila psychologie, ale věděl jsem, že bych nechtěl dělat psychoterapeuta. Říkal jsem si, že bych ji mohl studovat, protože by se mi to hodilo do byznysu. Potom jsem se ale dostal naplno k informacím, začal jsem komentovat a dostal se k tomu, co dělám dnes. Nebyl jsem pilný student, ale moje sestra, která je geniální - moje sestra je vážně hrozně chytrá, ta je opravdu studijní typ. Tu bavilo se učit. Já takový úplně nebyl. Pamatuji si třeba, že jsem si v 7. třídě přál snowboard, ale abych ho dostal, musel jsem si konečně začít odnášet tašku z předsíně až do pokoje. Protože já jsem vždycky šel ze školy hned ven - za kamarády, pádlovat, nebo prostě někam něco dělat. Zajímalo mě, jak věci fungují, ale nebyl jsem vyloženě studijní typ. Byl jsem vždycky na hraně vyznamenání.
Působíte jako disciplinovaný člověk, je to výchovou rodičů?
Myslím, že to je dané tím, že jsem chtěl dělat věci, které mě bavily, a bez toho, že bych si je poskládal, se nedaly stihnout. Třeba nemám rád kolonky. Tady v televizi se pořád vyplňují nějaké kolonky a to nemám rád. Možná proto, že do kolonek nezapadám, to už jsem pochopil ve škole. Ta moje disciplína je spíš organizace, kterou jsem se musel naučit. Měl jsem tu výhodu, že mi povinnosti přibývaly postupně, takže jsem se naučil organizovat si věci tak, abych je stíhal. Nemůžu si dovolit být prokrastinátor. Na mou práci navazuje spousta dalších a já navazuji na tu jejich. Byl jsem vychovaný k tomu, abych byl zodpovědný a samostatný. Rodiče mě vychovávali stylem "Něco chceš? Tak si to zařiď. A nes si za to odpovědnost."
Komentují rodiče vaši práci v Hyde Parku Civilizace? Kriticky?
Jasně. A jsem za to strašně rád. Tatík ten hlavně kriticky a moje muttinka, ta mi spíš vždycky napíše, že je ráda, že mě viděla, a že ji třeba něco zaujalo nebo naopak vyděsilo (editace genů). S tatínkem to rozebíráme dopodrobna, což je pro mě strašně cenné, protože on zná moje možnosti. Takže pozná, že něco mohlo být lepší, ale nebylo. Potom hledáme ten důvod proč.
Žijeme tak trochu v době dezinformací a fake news, máte nějakou radu, jak co nejefektivněji pracovat s informacemi?
Na to mám pro studenty dokonce celou přednášku. Základem je věnovat šedesát sekund přemýšlení, než začnu dělat něco jiného. Podívat se, jak je formulovaný nadpis a jestli je pod textem někdo podepsaný. Podívat se, jestli se nadpis shoduje s tím, co je v perexu. Zamyslet se nad tím, že jsou v perexu použita emotivně zabarvená slova, nebo že je tam hodně vykřičníků. Podobných snadných kroků je asi deset. Důležité je zkontrolovat si zdroj nebo odkaz tu studii, na kterou se odkazuje. Na fake news jsou ale mnohem větší experti než já. Další důležitá věc je nenechat se zahltit informacemi. Spousta lidí dělá tu chybu, že se snaží přečíst všechno, aby měli přehled. Podle mě je nejlepší si na začátek vybrat tři zdroje a věnovat jim patnáct minut intenzivního čtení denně. Pak se v tom člověk začne orientovat a může to rozšiřovat. Určitě je dobré dát si tam jeden zdroj, který člověka baví, třeba z jeho specializace. Strašně nebezpečné je projíždění sociálních sítí, protože pak v hlavě zůstane "někde jsem to četl". Pokud si nepamatuji, kde jsem to četl, tak se nemohu spolehnout na to, že jsem si to zapamatoval správně. Mozek nepotřebuje všechno, stačí mu kousíčky a on si to poskládá - výsledek ale může být jiný, než si myslíme. A ještě jedna věc je velmi důležitá: dané médium vám musí dávat kontext, pokud vám dává jen kousíček reality, je to špatně.
Je nějaký host, kterého byste si nejvíc přál mít v HPC, ale zatím se to nepodařilo?
David Attenborough, toho bych si hrozně přál. Zatím poslal pouze hezký mail, že děkuje, ale že ne. To je jeden ze dvou, kteří nás odmítli. Druhým byl Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN, který napsal, že nemá čas. Nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu, protože jsme ho chtěli ke rwandské genocidě, kde OSN, v době, kdy on ji vedl, sehrála přinejmenším velmi kontroverzní roli. Určitě bych si přál Elona Muska, ale zatím jsme se k němu ještě nedostali. A celou řadu dalších jmen. Třeba jednoho čínského gymnastu - člověka, který prošel čínským systémem výchovy, dostal se docela vysoko, závodil, pak se zranil a spadnul na úplné dno. Kradl jídlo, aby se uživil. Potom ho jako kejklíře poznal nějaký turista, dostalo se to do médií a on nastartoval svůj život znovu díky tomu, že se jeho příběh dostal k široké veřejnosti.
Kdybyste mohl něco vzkázat nebo poradit dnešním studentům, co by to bylo?
Učte se, ale nejenom tady. Myslím, že je strašně důležité, aby mladí lidé odjeli do zahraničí. Máme tu ohromné možnosti. Ve srovnání s tím, jak se žije v některých jiných částech světa, se tu máme fakt dobře, ale jeďte pryč a pak se vraťte zpátky. Během cestování se člověk naučí věci, které by se jinak nenaučil. Přitom si třeba ani neuvědomuje, že se je učí. A hlavně je strašně důležité učit se cizí jazyky.
 
Zdroj: Pro Letní speciál vedla rozhovor Nikola Findová.