Odkud a proč se vzala myšlenka středního článku

Vydáno: 9 minut čtení

Tvorba Strategie 2030+ nastolila myšlenku na doplnění vzdělávacího systému o nový koordinační prvek – tzv. „střední článek“. Jak to fungovalo v minulosti a jak to řeší v zahraničí? Jak se debata u nás aktuálně vyvíjí?

Řízení školy onlineNení jistě pro čtenáře žádnou novinkou, že dnes nesou takřka všechnu zodpovědnost za kvalitu vzdělávání ředitelky a ředitelé škol. Je to důsledkem velké decentralizace českého vzdělávacího systému (včetně srovnání se zahraničím1)). V roce 2000 v souvislosti s reformou státní správya územní samosprávy došlo k výraznému přenesení zodpovědnosti za pedagogický proces i chod organizace na ředitele škol , včetně povinné právní subjektivity. Byly  zrušeny školské úřady  coby prvek státní správy organizovaný v okresní struktuře. Na úrovni systému dnes není explicitně stanovena zodpovědnost za vzdělávací výsledky žáků, ani za zajištění stejných příležitostí ve vzdělávání  a odstraňování zaznamenaných nerovností. Obousměrná komunikace mezi státem a školami drhne. Podpora škol ze strany krajů je značně rozdílná – od proaktivní a rychlé reakce po pasivní odkazování na MŠMT. Chybějící podporu a koordinaci ze strany krajů někdy suplují místní akční plány  (MAP). Výsledky a kvalita jejich práce jsou opět navzájem značně odlišné. Jednou z cest nápravy by mohlo být (znovu)zavedení středního článku podpory škol. Jednalo by se o systémovou podporu v území, která je jedním z hlavních cílů v přijaté Strategii vzdělávací politiky ČR do 2030+. Příklad z kanadské provincie Ontario2), území podobné velikosti jako je ČR, ukazuje, že nejvhodnějším článkem pro řízení vzdělávání je regionální úroveň.

Když současný systém nestačí

Po dvacetileté existenci stávajícího decentralizovaného modelu můžeme konstatovat, že stát není schopen efektivně realizovat vzdělávací politiku až na úroveň konkrétní školy. Kromě paralýzy současné uspořádání vykazuje další rezervy a negativa:

  • Nejasné vymezení kompetencí, odpovědností a pravomocí jednotlivých aktérů, kterých je velký počet (zřizovateli je i mnoho velmi malých obcí)
  • odborný deficit zřizovatelů v oblasti řízení školství (především v pedagogické oblasti), který nemá kdo a jak suplovat,
  • ředitelé škol reálně neplní funkci pedagogických lídrůa řízení pedagogického procesu často delegují, mnohdy výsledky vzdělávání a dopady učení žáků ani systematicky nevyhodnocují,
  • velký a setrvalý nárůst administrativní agendy spojený s povinnou právní subjektivitou škol, duplicity v reportingu a výkaznictví pro různé resorty, chybějící jednotný informační systém,
  • školy se mnohde nemohou opřít o odbornou podporu zřizovatele nejen v pedagogické, ale často ani administrativní, legislativní nebo technické oblasti, mnoho činností a služeb jsou nuceny si zajišťovat decentralizovaně samy, což je neefektivní z hlediska kapacit, kvality i finančních nákladů,
  • další vzdělávání pedagogických pracovníků není koordinováno a metodicky vyhodnocováno, školám se nedostává podpory ve formě mentoringu, koučinku a supervize.
Nerovnosti, přesněji reprodukce a násobení rozdílů mezi vzdělávacími výsledky žáků v závislosti na socioekonomické situaci rodičů , jsou komplexní problém, jehož řešení lze těžko chtít jen po samotných školách. Nevyhnutelné řešení musí přijít v rámci širšího spádového území na nějaké vyšší úrovni hierarchie, která dokáže procesy odborně a zároveň multidisciplinárně propojovat. Ve stávajícím rozložení kompetencí mezi aktéry vzdělávacího systému nejsou za pedagogickou kvalitu škol explicitně zodpovědní zřizovatelé. Nemusí se tak povinně starat ani o vzdělávací výsledky žáků na svém území, ani o odstraňování nerovností a zajištění stejných příležitostí ve vzdělávání pro všechny žáky.
Na čem panuje shoda a v čem jsou největší rozpory?
Z hlediska funkčnosti, propojení s regionem, ale i z pohledu finanční a personální náročnosti, bude klíčové určit strukturu zamýšleného středního článku . Nabízí se členění v úrovních ORP, okresů, či krajů. Nejčastěji zní argumenty pro okresní strukturu, tedy velikost území zhruba mezi 50 až 200 tisíci obyvatel. Bude nutné flexibilně přizpůsobovat počet pracovníků a posilovat kapacity v územích se zvýšenou koncentrací sociálních problémů  a podobně.
Pro lepší přijetí veřejností i lokálními aktéry a kvůli lepší znalosti místních specifik se nabízí určitá míra samosprávnosti, podobně jako u prvorepublikových okresních školních rad. Při jejich případném zavádění je třeba citlivě zvážiti trend patrný ve stávajících místních akčních plánech, kde se často v rámci ORP pozornost soustředí především na školy přímo v sídle dané obce s rozšířenou působností a na okolní přidružené menší školy se někdy zapomíná.
V návrhu možných úkolů, rolí a agend zamýšleného středního článku se objevují:
  • metodické vedení pedagogické obce v duchu učící se komunity 3),
  • propojování a sdílení mezi aktéry v atmosféře důvěrya vzájemného respektu,
  • sdílená podpora škol (výkaznictví, IT služby, BOZP atd.),
  • obousměrný informační prostředník mezi MŠMT a školami,
  • podpora pedagogické činnosti školy,
  • koordinace metodických orgánů pro učitele,
  • odstraňování nerovností a zajištění rovných příležitostí ve vzdělávání,
  • podpora a koordinace poradenství (pedagogického, psychologického, kariérního),
  • participace na výběru ředitelů škol a průběžná práce s nimi.
Obecně rezervovaný postoj mají ke střednímu článku samosprávy, především kraje. Školy by uvítaly hlavně „odbřemenění“ od administrativy ale i metodickou podporu, nicméně obávají se dalšího růstu byrokracie.
Shoda nepanuje na tom, zda má jít spíše o střední článek podpory, nebo řízení. Modely přítomné v debatě mají podobu od jednoznačně centralistického řešení s ministerstvem řízenými detašovanými pracovišti, přes posílení koordinačních kapacit coby středního článku v krajích, okresní uspořádání ve více variantách či institucionalizování stávajících místních akčních plánů ve struktuře ORP. Strategie 2030+, i implementační model středního článku z dílny MŠMT určený k pilotáži4), konzistentně mluví pouze o podpoře škol, mnozí další experti upozorňují, že takové zúžení bude nefunkční pro řešení některých systémových problémů, například nerovností ve vzdělávání.
Z hlediska územního členění zní nejčastější hlasy pro okresní uspořádání, jak tomu ostatně bylo i v éře školských úřadů. Organizační zajištění takovéhoto zcela nového prvku pokrývajícího dohromady území celého státu pochopitelně rámují i otázky finančních nákladů a nezbytných změn legislativy. Tím nejdůležitějším aspektem v tomto směru bude, kde pro tuto činnost sehnat dostatek zkušených a kvalitních lidí , kteří by mohli být skrze svou expertnost opravdovým přínosem a oporou školám v regionech. Typově je možné usilovat o angažování nejúspěšnějších ředitelů z regionů. 
Podobně se předběžně uvažuje o využití potenciálu pracovníků místních akčních plánů, které budou tou dobou utlumovat svoji činnost.

Kam se posune debata o středním článku?

Paralelně s budováním středního článku je nezbytné proměňovat a zkvalitňovat podpůrné kapacity a nástroje na celostátní úrovni. Žádoucí je změna role Národního pedagogického institutu v centrum dlouhodobé metodické podpory, rozvoj centrálního portálu edu.cz, zřízení centrální právní podpory školám a podobně. Nejkomplexnějším expertním fórem pro myšlenku středního článku je nyní nejspíše pracovní skupina v rámci programu Partnerství pro vzdělávání 2030+ při Stálé konferenci asociací ve vzdělávání (SKAV). Tato pracovní skupina plánuje předložit svůj návrh modelu v prvním pololetí roku 2021. Zatím lze poodhalit, že se rýsuje varianta školského okresu se zákonnou spoluzodpovědností za výsledky vzdělávání a povinností pomáhat kompenzovat nerovnosti. První praktické výsledky z terénu bude možné postupně sledovat v realizaci modelu regionální podpory Eduzměna  na Kutnohorsku i z náběhu pilotního ověřování ministerského modelu středního článku podpory.
Teprve výsledná podoba na základě implementace a zapracování všech poznatků pilotního ověřování různých modelů rozhodne, zda případný střední článek bude spíše jen užitečným „odbřemeňovačem“ od administrativy, aby se ředitelé mohli více soustředit na pedagogický leadership, či půjde ještě dál a stane se motorem změn a inovací v celém území a efektivním kompenzátorem nerovností. Zahraniční zkušenosti ukazují, že jít touto cestou se rozhodně vyplácía vydělá na tom celá společnost.
Úplnou verzi tohoto textu najdete v letošním Auditu vzdělávacího systému 2020 na: https://audit.eduin.cz.
1) Viz OECD. How decentralised are education systems, and what does it mean for schools? 2019. Dostupné z: http://bit.ly/37180Yo.
2) Veselý, A.: Vzdělávací reforma v Ontariu: kritické shrnutí a inspirace pro vzdělávací politiku v ČR. Dostupné z: https://doi.org/10.14712/23363177.2015.23. Další zahraniční příklady lze hledat ve Finsku, Estonsku, Singapuru, na Novém Zélandu, v některých státech USA, částečně ve Velké Británii.
3) Dostupné z: https://uspechzaka.cz/wp/wp-content/uploads/2020/12/UPKZ_Vedeni-ke-spolupracujici-profesionalite_listopad2020_A4_final.pdf.
4) Ministerstvo školství od ledna 2021 spustilo svůj pilot středního článku podpory, který chce ověřit na území dvou okresů (Semily a Svitavy) a jednoho vybraného kraje v rámci implementace Strategie 2030+. Jde o pojetí podpůrné role v území, minimálně v pilotní fázi bez ambicí na jakoukoliv řídící funkci.

Zdroj: Pro časopis Řízení školy Mgr. Miroslav Hřebecký