Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

O děti se nebojím, ty jsou v pořádku

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Redakce Řízení školy

Dnes už je asi zbytečné připomínat, co všechno jsme v době celosvětové pandemie nemohli v předcházejícím období v ZUŠkách dělat, co nám chybělo a po čem se nám stýskalo. Jedna věc nás ale (a teď nemyslím přímo ZUŠ) ani v této době neopustila.

Před pár lety jsem se procházel po centrálním náměstí v belgickém Bruselu a narazil na obchůdek, který byl plný suvenýrů s tematikou Evropské unie. Od klíčenek, otvíráků na pivo až po zástěry do kuchyně. Mě zaujal velký plakát hned na dveřích, na kterém byly znázorněny legrační figurky v lidových krojích s vlaječkami všech států unie. U každé postavičky pak byla ve francouzštině připsána (jako vtípek) krátká charakteristická vlastnost daného národa. To víte, že jsem si ihned nalezl Českou republiku, abych si ta francouzská slova poznamenal – „Ils se plaignent et pleurent constamment“.
Nejrůznější epidemie provázejí lidstvo od nepaměti a je „dospělé“ si připustit, že tomu tak bude i nadále. Covid-19 s námi už zůstane a stane se nedílnou součástí lidské civilizace, jako byl a je nedávný AIDS nebo dříve neštovice, žloutenka nebo černý kašel. Zkrátka se pouze rozšíří náš současný hygienický standard a přibude další ampulka, se kterou se budou muset vyrovnat prdelky novorozenců. Očkování je totiž nedílnou součástí lidské civilizace, a i nadále bude. Proto nemělo a nemá cenu pasivně čekat, „až to celé konečně přejde“ a my budeme moci dělat všechny ty koncerty, představení a výstavy. Nemělo a nemá cenu si stěžovat, co všechno dětem chybělo, jak byly vylekané a bez nás neschopné se učit, nadávat na distanční výuku nebo prorokovat, že přichází nějaká „ztracená“ covidová generace. Upřímně, myslím, že vyděšení, civilizačně zpohodlnělí, neschopní přistupovat k věcem proaktivně a pohlédnout za horizont „momentálností“ jsme byli my dospělí. 
Děti byly a jsou v pořádku.
Velmi rychle se zorientovaly, naučily se samostatně pracovat, plánovat si čas a být s ostatními v kontaktu, třeba jen digitálně. Ovšem pouze potud, pokud jsme je my dospělí nezahltili svými strachy, obavami, učitelé testy, úkoly a mnohahodinovými výklady učiva s jedinou změnou – přes obrazovku. Současný korejsko-něměcký filozof Byung-Chul Han popisuje dnešní svět jako místo, kde veškerý volný prostor a volný čas musí být efektivně využit.
 Děti jsou nesmlouvavě posuzovány podle podávaných výkonů a hodnota člověka se odvíjí od viditelných a měřitelných výsledků. Možná nebylo tak špatné, že se v této covidové době dětem na chvilku umožnilo jen tak obyčejně „lelkovat“. Že mohly na chvilku přestat „co nejrychleji myslet“, začít více „přemýšlet“ a být u toho dokonce samy se sebou. Být sám se sebou totiž není jenom tak i u nás dospělých, ač si to mnohdy neuvědomujeme. Vždy je po ruce nějaký ten mobil, internet, televize nebo jiné médium, které nás „ochrání“ před osamoceným zauvažováním nad smyslem vlastních životů.
O děti se já prostě nebojím, ty jsou a budou určitě v pořádku. Jisté obavy jsem ale měl o společenství nás dospělých. V předcházejícím období se k nám vláda se svými zákazy a příkazy (bez jakéhokoliv vysvětlení) chovala jako k malým dětem. My jsme to pak opláceli tak, že jsme se jako malé děti chovali. Demonstrovali na Staromáku, že nenošení roušek je „demokracie“ a že pravá „svoboda“ je navštěvovat hospody a sjezdovky v Krkonoších bez omezení. Zdravý rozum prostě dostával, a mnohdy i dnes dostává, pěkně zabrat. S námi dospělými je to stejné jako s dětmi. Pokud se s námi zachází jako s malými, navždy malí zůstaneme. Závislí na odměnách za poslušnost a vystrašení z trestů. Závislí na vlastních rodičích, svých učitelích, později na nadřízených, partnerech, politicích, 
na těch, kteří odměny i tresty rozdělují. Vzorec chování z dětství se do dospělosti přenáší a pro nás učitele by to mohla být dobrá inspirace k přemýšlení o té nejzásadnější pedagogické disciplíně – hodnocení žáků. První knoflíček u košile, který musí být ve společnosti zapnut správně (jinak bude v budoucnu celé zapínání špatné), je přestat ve škole s dětmi jednat jako s „malými“, nesvéprávnými osobami, prázdnými nádobami, které je třeba naplnit našimi znalostmi, zkušenostmi, ponaučeními a pak je odměňovat nebo trestat za to, jak dobře tyto dovednosti po nás zopakují. To k dospělosti člověka nepřivede.
Pokud se dítě ve škole učí, že věc, kterou dělá, mu zároveň nese nějakou výhodu nebo pochvalu (známku), velmi rychle se přeorientuje na získávání těchto „odměn“ bez ohledu na to, jakou činnost ve skutečnosti dělá a zda ho těší, zajímá nebo mu dává smysl. Stejně tak rychle se naučí vyhýbat jednání, u kterého předpokládá nepříjemnosti, a to ne proto, že rozumí tomu, proč je takové jednání nežádoucí, ale proto, že mu hrozí sankce. Takové děti, v budoucnu dospělé lidi (voliče) zažívající pandemie, je třeba donekonečna hlídat, odměňovat nebo jim hrozit, protože nedisponují prakticky žádnou sebeúctou nebo vlastní vnitřní motivací.
Pandemickou dobu šlo pojmout jako něco, co je třeba přečkat, až se přežene, nebo ji uchopit jako příležitost k osobnímu i společenskému růstu. Ona totiž nějaká další epidemie nebo klimatická krize zcela nevyhnutelně opět dorazí (když pominu fakt, že tato s námi už navždy zůstane). Je proto rozumné, a především dospělé si to přiznat a místo stěžování si a fňukání, co všechno nejde, se na to připravovat. A přijde mi, že děti v této věci obstály daleko lépe než my dospělí.
Nevím, zda po těch letech, co uběhly od mé návštěvy obchůdku s evropskými suvenýry, se atmosféra našeho civilizačního prostoru neposunula od obyčejného smyslu pro humor k přemrštěné korektnosti a ten vtipný plakát se ještě vůbec prodává. V každém případě, ta francouzská slova u postavičky s českou vlajkou v překladu znamenají „neustále si stěžují a pláčou“ th.
 
Zdroj: Pro časopis Speciál pro ZUŠ Bc Jiří Stárek

Diskuse - Počet příspěvků: 0

Archiv článků