V Řízení školy č. 11/2019 uveřejnil článek Ondřej Neumajer jako reakci na kulatý stůl týkající se nedostatku učitelů. 1) Dovolím si na tento článek a zmíněný kulatý stůl SKAV + EDUin také reagovat.
Ondřej Neumajer v článku píše:
„S problémem nedostatku učitelů jsme došli do kritické situace, která již nemá rychlé a dostatečně jednoduché řešení.“
Zcela souhlasím. EDUin na toto riziko upozorňoval již při předchozí novele, kdy se uzavírala učitelská profese se záměrem pozvednout kvalifikační předpoklady.Vycházelo se ze dvou hypotéz
- Nekvalifikované učitele nahradí kvalifikovaní.
- Odborná pedagogická kvalifikace zajistí nejlépe (a tak nějak automaticky) kvalitní výuku.
Bohužel se jasně ukazuje, že ani jedno nebyla zrovna trefa do černého.
Abychom si rozuměli, apriori bych proti zpřísnění a povinnému vysokoškolskému pedagogickému vzdělání všech učitelů nebyl ani tehdy. Kdyby byla zajištěna dostatečná kapacita kvalifikovaných učitelů. Což nebyla, není a hned tak nebude.
Ale nesdílím ani víru, že odborná pedagogická kvalifikace zajistí automaticky kvalitu učitelské práce a je zárukou profesionálního výkonu. A už vůbec ne při způsobu a v modelu, jak jsou dosud učitelé na svoji profesi připravováni.
Pojďme společně do kina, dávají film Obecná škola. Jaká je hlavní dějová linka?
Paní učitelka Maxová, jistě zapálená a kvalifikovaná odbornice, nezvládá třídu a jednoho dne se odebere uprostřed hodiny navždy do polí. Nastupuje pan učitel Hnízdo, který třídu rychle srovná a dokáže žáky utáhnout na vařené nudli, takže mu za chvíli i darebák Rosenheim (který chtěl původně do Vršovic) zobe z ruky.
Igor Hnízdo je všechno – veterán východní i západní fronty, partyzán, bojovník v Africe, jenom nikde není řeč o učitelské kvalifikaci a divákovi je jasné, že namísto diplomu z pedagogické fakulty mu z kapsy kouká revolver. Dnešním žargonem řečeno, nesplňuje odbornou kvalifikaci a učí na výjimku. Vadí to?
Vůbec ne, naopak, kdo by tam taky jinak děti učil, když promovaná učitelka odkráčela za město. Jaká to roztomilá paralela s dneškem, že?
S panem učitelem Hnízdem můžeme v mnohém nesouhlasit – ve způsobu motivace žáků, manipulativnosti, s tělesnými tresty. Ale ruku na srdce, vychází jeho jednání z faktu, že není studovaný učitel? Zaručil by diplom menší ego a krutost? Nebo že by se například nesnažil být vůči mladým slečnám Igor Bezbolestný? Samozřejmě že ne.
Fascinuje mne, jak jsme dokázali tak komplexní předpoklady pro zdárný výkon učitelské práce zredukovat na jediný požadavek – pedagogickou kvalifikaci. Dokonce ani aprobovanost zákon o pedagogických pracovnících neřeší. Opravdu věříme, že vystudovaný češtinář odvede hodinu biologie kvalitněji než třeba absolvent neučitelského oboru přírodovědecké fakulty, například botanik? Odučit lépe ji může a nemusí, situace je totiž mnohem složitější a dělítko vede přinejmenším ještě jinudy.
To je bohužel jen jedna (a ukazuje se, že menší) část problému. Jaké předpoklady musí dnes splnit uchazeč o studium učitelství? Ověřoval jsem si to na Pedagogické fakultě UK:
Kromě specifických oborů jako TV není třeba žádné lékařské potvrzení!
My jsme museli dokládat stanovisko praktického lékaře, dnes už nic takového neplatí a uplatňujeme prý rovný přístup, do čehož se údajně vkládala i ombudsmanka. Ještě štěstí, že toto netuší rodiče. A na kom je, aby riziko rozklíčoval? No kdopak ručí ve škole za kvalitu pedagogického procesu?Vědí dnes ředitelé, že žádný filtr před nimi není a proti nim může stát s diplomem v ruce deviant, závislý člověk nebo pacient s psychiatrickou diagnózou?
Jediným filtrem je
vstupní lékařská prohlídka
. Smluvní lékař školy si sice vyžádá výpis ze zdravotní dokumentace praktického lékaře, ale víme, že tento systém může mít mezery. Například ne každý soukromý specialista, který nepracuje přes zdravotní pojišťovny, reportuje automaticky praktickému lékaři. Pokud se nepletu, neexistuje centrální registr závislých apod. Vědí všichni ředitelé, že je třeba se míti takto na pozoru?Z pohledu mé dosavadní praxe jsou pro výběr kvalitního učitele potřeba tato kritéria
- Odborné hledisko, zahrnující pedagogickou i odborně-didaktickou stránku. Stávající zákon o pedagogických pracovnících přitom řeší pouze první část a o to více ji povyšuje nad všechny ostatní.
- Osobnostní hledisko. Je uchazeč vyrovnaný, hodí se na učitelství, má dar předávat mladým tzv. od Boha? Sledovatelné by to bylo skrze psychodiagnostiku . Není žádným tajemstvím, že mnozí absolventi učitelství si nikdy před tabuli jít stoupnout nemohou, i kdyby do školy nastoupit chtěli. Nemají na to osobnost a kolikrát je to jasné již v průběhu studia, často spíše okolí než jim samotným. Pokud by fakulta mohla, vyřadit by se tito lidé dali již na začátku. Nemluvě o psychopatologických rysech nebo psychiatrických diagnózách.
- Motivace. Důležité je pochopitelně sledovat pohnutky a cíle, které dotyčného vedou k zájmu o uplatnění ve školství. Pro mnohé je pedagogická fakulta až několikátou v pořadí priorit a přichází ke slovu jako krizový scénář. Pro jiné je to třeba nejlehčí cesta k vysněnému magisterskému titulu. Takovéto absolventy však reálně nepotkáme ve škole při ucházení se o práci. O to větší „tutovka“ bývá zmínka v životopise, že uchazeč o zaměstnání dělal například vedoucího dětského oddílu. Tady můžeme sázet nejen na zkušenosti z praxe, které hravě překonají těch pár odučených hodin v rámci povinné praxe na fakultě, ale především na mnohem reálnější zvážení pro a proti s hlubší znalostí věci a srovnané priority, co od svého pracovního uplatnění adept očekává.
Ondřej Neumajer v článku popisoval nadějnou zásobárnu potenciálních zájemců o učení ve školách, které odhalil výzkum mezi ostatními vysokoškoláky nepedagogy. Naznačil i velmi perspektivní východisko spočívající v konsekutivním modelu učitelské přípravy. Řešení se nabízejí a je dobře, že MŠMT v návrhu novely doporučuje jako cestu ze stávající krize profesi otevřít.
Tím hlavním zájmem by měla být co nejkvalitnější výuka dětí a tu, jak jsem se snažil nastínit výše, samotná pedagogická kvalifikace zdaleka nezaručí. Tak přestaňme předstírat, že je lékem. Není ani jediným, ba ani tím hlavním. Proto kombinujme léčbu flexibilně a umožněme ředitelům škol míchat léčebné koktejly dle situace. Hledejme co nejvíce cestiček, kterými se lze před tabuli dostat. Život sám je velmi spletitý a každá nová cesta si najde své poutníky. Učiňme tak, aspoň než krize odezní a budeme si moci dovolit profesi zase přivírat a přebírat se tisíci životopisů kvalitních a kvalifikovaných zájemců.
Shrnuto, podtrženo – dobře bude, až:
- nabídka volných učitelů převýší poptávku;
- si přestaneme myslet, že kvalifikovaný pedagog „hudebkář“ je na výuku fyziky automaticky lepší než vystudovaný jaderný fyzik, který chce jít učit děti;
- se bude moci rozhodovat především ředitel, který je zodpovědný za kvalitu pedagogického procesu na své škole a za tu i nadále ponese plnou zodpovědnost;
- uchazeči o učitelství budou muset tak jako kdysi dokládat již na vstupu lékařské dobrozdání a navíc projdou psychodiagnostickými testy, které posoudí vhodnost a odolnost pro toto náročné povolání;
- vedle osobnostních a odborných předpokladů budeme brát v potaz především otázku motivace a ta nebude deaktivována umělými legislativními omezeními či stávající podobou učitelské přípravy.
Učitelskou profesi otevřme všem vysokoškolsky vzdělaným zájemcům, kteří učit chtějí a předvedou, že to dokážou. Poté jim poskytněme flexibilní, prakticky orientované a smysluplné doplňkové pedagogické studium. A až personální krizi ve školství zvládneme, pak začněme vymýšlet, jak požadavky můžeme zpřísňovat.
Že by bylo lepší, kdyby všichni učitelé byli odborně kvalifikovaní rovnou? Bylo, ale zázraky se nedějí (zatím). Tak si to konečně přiznejme…
1) Poznámka redakce: NEUMAJER, O. K učitelství vede více cest, jen je nevyužíváme. Řízení školy. 2019, č. 11, s. 18–19.
Zdroj: Pro prosincové vydání Řízení školy, Mgr. Miroslav Hřebecký