Každý učitel při své výuce spoluvytváří se svými žáky třídní klima. Toto klima je pro každou třídu v každém předmětu jedinečné a velmi záleží na tom, jak kvalitní prací se pedagog prezentuje. On sám má totiž k dispozici ty nejúčinnější nástroje, jak klima utvářet a posilovat v něm ty aspekty, které žákům a jemu samotnému pomáhají.
Výuka učitele by měla vytvářet prostředí, ve kterém se cítí dobře ti nejvíce i nejméně talentovaní žáci, introverti i extroverti, verbálně zdatní i komunikačně zdrženliví, tlustí i tencí, zkrátka všichni. Dokonce může pedagog považovat za hlavní cíl svého konání takové klima vytvořit, protože práce žáka je v něm nejefektivnější. Konkrétně řečeno, učitel klima ovlivňuje tím, jak ve třídě učí (tedy jaké metody a aktivity používá), jak hodnotí (to se týká nejen klasifikace), jak ve třídě komunikuje a jakým způsobem umožňuje komunikovat žákům, jakým způsobem se na činnostech ve třídě žáci podílejí, jaká pravidla učitel podporuje a vymáhá – a to jsou jen ty nejdůležitější aspekty učitelovy práce.
Dobře vím, jak nepotřebné a neužitečné si je hrát se slovy a s jejich pomocí budovat nějaké teoretické chiméry. Učitel by však měl pracovat s jasnou filozofií, která vede jeho každodenní praktické kroky ve třídě. Pokud je jeho cílem vytvořit podporující klima, znamená to konat ve třídě v tomto smyslu. Chceme, aby ve třídě mohl klidně a s veřejně projevovanou podporou spolužáků prezentovat svou práci žák s koktavostí, nebo se ho budeme bát oslovit, aby se nedočkal ve třídě výsměchu? Budou nejlepší žáci ve třídě pomáhat spolužákům, nebo budou s ostatními soupeřit ve stylu „tvoje minus – moje plus“? Chceme jako učitelé ve třídě atmosféru nucených prací, nebo nám záleží na tom, aby žáci pracovali s radostí? Odpovědi na tyto a podobné otázky vedou i k volbě naší činnosti ve třídě. A učitelé jsou povinni řešit tyto otázky ve prospěch všech žáků, které ve třídě učí. Pěstovat si elitu nejlepších je snadné, poskytnout smysluplné úkoly a podporu těm nejméně talentovaným žákům, to už je znak kvalitní výuky.
Když jsem se jako mladý a začínající učitel snažil dobré klima vytvářet a sbíral si k tomu různé podklady, zdálo se mi zpočátku, že vše se vlastně točí jen kolem výukových metod. Ale záhy jsem si uvědomil, že nevhodné hodnocení, špatně komunikovaná aktivita nebo od rozhodování o své práci odstrčení žáci mohou i dobrou metodu úplně potopit. Snažil jsem se tedy zformulovat strategii, kterou jsem nazval Líný učitel. Jejím základem je myšlenka, že žáci se nejlépe učí vlastní činností, a nejefektivnější je tedy ten učitel, který je „líný“. Ale k tomu, aby mohl být líný, musí být i didakticky nápaditý. Nesmíme také zapomenout na slova Carla Rogerse, že učení musí být doprovázeno pozitivní emocí. Učitel tedy, pokud ve třídě chce líný zůstat a činnost přenechat žákům, musí svůj předmět prezentovat v činnosti, která je zajímavá, zábavná, motivující, kreativní, přístupná objevům a experimentům. Tím se pedagog může opřít o radost ze hry, objevování a zkoušení, které jsou dětem vlastní a které by neměly ztratit ani s věkem a zvyšující se náročností práce, kterou jim předkládáme. Dokáže učitel tyto úkoly zvládnout pomocí frontální výuky a zjišťování vědomostí pomocí testů? Jistěže ne!
Být dobrým pedagogem ovšem neznamená jen znát metody, ale věnovat se i dalším aspektům své činnosti. Učitel používá mnoha dobrým vlivům otevřenou didaktiku, podporující hodnocení, symetrickou komunikaci, férová pravidla a je přístupný významnému podílu žáků na dění ve třídě. Všem těmto kategoriím se budu postupně v miniseriálu „Líný učitel“ věnovat.
Zdroj: Učitelský měsíčník 1/2020, autor: Robert Čapek