Když si žáci ubližují online

Vydáno: 6 minut čtení

S přesunem výuky do online prostředí se na Lince pro rodinu a školu 116 000 opět zvyšuje počet hovorů, ve kterých řešíme ubližování mezi žáky v online světě. Volající si často stěžují, že „škola to neřeší“, a dožadují se informací a postupů, jak školu „donutit, aby s tím konečně něco udělala“. V tomto článku nikoho k ničemu nutit nebudeme, ale nabídneme některé informace a postupy, které jsou podle našich zkušeností v těchto případech funkční a mohou vaší škole pomoci.

Nejprve pár dat:

Svět žáků

  • 60 % dětí mladších 13 let má svůj účet na Facebooku (FB) a 12 % dětí se přiznává k vlastnictví falešného FB účtu;
  • více než 34 % dětí je vystaveno průnikům na účet (prolomení hesla do účtu), stejný počet též verbálním útokům (34 %) a další děti (12 %) např. zastrašování;
  • 30 % dětí se setkalo se sdílením ponižující fotografie, 15 % se sdílením ponižujícího videa;
  • opakované útoky v kyberprostoru potvrzuje přes 48 % dětí, kyberšikana také často probíhá prostřednictvím SMS zpráv (26 %) a veřejného a neveřejného (shodně 22 %) chatu;
  • sexting provozuje 15 % dětí, z nichž více než 7 % bylo k tomuto jednání donuceno jinou osobou;
  • děti uvádějí, že 60 % z nich nemá ze strany rodičů omezen přístup k internetu a celých 80 % dětí nemá omezen přístup k jakýmkoliv obsahům internetu.

Svět učitelů

  • pouze 12 % učitelů považuje svoje znalosti v oblasti kyberšikany za velmi dobré, v případě závislosti na internetu, hrách a mobilech své znalosti za velmi dobré považuje pouze 14 % učitelů;
  • třídní učitelé řešili kyberšikanu v posledním roce více jak v 31 % případů, závislost na internetu, hrách a mobilech neřešilo za poslední rok pouze 41 % učitelů.

Přibližně třetina dětí uvádí, že nekontaktují v případě kyberšikany ani učitele ani rodiče. Jak to vypadá, když se žáci či rodiče na učitele obrátí, mohou ilustrovat následující příběhy z Linky pro rodinu a školu 116 000:

  • Matka chlapce z 5. třídy zjistila, že na Tik Toku kolují videa, na kterých se mu spolužáci po cestě ze školy vysmívají (že nosí brýle, že má nemoderní batoh) a také mu radí, aby šel hned žalovat, že to je to jediné, co umí. Když se s tím matka obrátila na školu, tak se jí dostalo odpovědi, že se to přece neděje ve škole, tj. škola s tím nebude nic dělat. A matce bylo též doporučeno, aby to nechala být, protože žádné video přece jejího syna nemůže ohrozit.
  • Matka dívky z 3. třídy se dozvěděla od matky dceřiny spolužačky, že někteří spolužáci předstírají, že dívky smrdí a zacpávají si nos, když dívky promluví (byť jsou všichni na online výuce).
  • Otec dívky z 1. stupně zjistil, že její spolužačka založila skupinu, jejímž jediným cílem je vymyslet co nejlepší vtip o jeho dceři. Tato spolužačka už v době docházky do školy nabádala ostatní spolužáky, aby si s jeho dcerou nehráli (mj. ani ve školní družině), to se ovšem tehdy nijak neřešilo.

Říkám si, jak by tito pedagogové reagovali, kdyby věděli, že kolem 70 % kyberšikany má svůj odraz v reálném světě, tj. oběti kyberšikany jsou oběťmi i tzv. běžné školní šikany. Tedy že existuje velká pravděpodobnost, že to, co se děje online, se v trochu jiné podobě odehrávalo ve škole, případně se to odehrávat ve škole bude, jen co se do ní žáci vrátí.

Samozřejmě platí, že škola ani školní družina nenesou odpovědnost za žáky mimo dobu vyučování, a nelze žáky sankcionovat za jejich chování mimo školu. Co však školní družina udělat může (a z naší zkušenosti by i měla), je toto:

  • poděkovat oznamovateli, že za ní s těmito informacemi přišel; není to samozřejmé a zejm. pro žáka, který má mluvit o svém ponížení, to není komfortní situace;
  • nasměrovat oznamovatele na třídního učitele, školního metodika prevence, popř. výchovného poradce nebo vedení dle vnitřních pravidel školy.

Z naší zkušenosti víme, že jen málokdy se pracovník školní družiny dostane i k následujícím krokům:

  • převzít od oznamovatele důkazní videa, popř. zjistit, zda / jak se k nim lze dostat;
  • v případě, kdy k dispozici jsou, je nutno zjistit, zda náhodou nebyly pořízeny v prostorách školy, popř. upravovány přímo na školních počítačích
  • pokud ano, tak se jedná o záležitost školy a je nutno se tím zabývat jako jakýmkoliv jiným podezřením na šikanu;
  • pokud ne, se svolením rodiče je bezpečně uschovejte, možná se jednou budou hodit;
  • pokud oznamovatel o videích jenom slyšel, zapojte do pátrání školního ICT specialistu, popř. společně zapátrejte, kteří z žáků mají do skupiny přístup (při pozdějším šetření možná některý z nich s vámi bude spolupracovat);
  • oznamovatel by od vás měl dostat informaci, že pokud toto chování probíhá „jen“ mimo školu, nejste kompetentní do toho jakkoliv zasahovat, ale že se může obrátit na OSPOD, popř. PČR (zejm. jedná-li se o výhrůžky dospívajících);
  • předejte oznamovateli informace, jak se může ochránit sám, pokud vám tyto informace nejsou k dispozici, požádejte o ně učitele ICT;
  • domluvte se s oznamovatelem, že zůstanete v kontaktu, když on nebo vy zjistíte něco podstatného pro druhou stranu;
  • informujte vedení, školního metodika prevence, výchovného poradce, školního psychologa – není třeba být na to sám.

A ještě jedna informace na závěr – nebojte se, že budete muset složitě pátrat po tom, kdo je autorem ponižujícího online materiálu. Výzkumy ukazují, že cca 70 % žáků ví, kdo je „jejich agresorem“, protože se znají z reálného světa.

Ačkoliv je téma tohoto článku neveselé, věřím, že drtivá většina z vás si s online ubližováním mezi žáky umí poradit a výše zmíněné pro vás bylo spíše opakováním. Pokud však v budoucnu vyvstane nějaká otázka, rádi vám poradíme.

ZDROJE

CSSP, odd. PCPP. Výstupy z dotazníkového šetření mapujícího rizikové chování v pražských školách z pohledu pedagogů. Praha, 2017.

KOPECKÝ, K. České děti a Facebook. Výzkumná zpráva, Olomouc: UPOL, 2015.

KOPECKÝ, K. a kol. Rizikové formy chování českých a slovenských dětí v prostředí internetu. Olomouc: UPOL, 2015.

KOPECKÝ, K. Sexting a rizikové seznamování českých dětí v kyberprostoru. Výzkumná zpráva. Olomouc: UPOL, 2017.

ČERNÁ, A. (ed.). Kyberšikana, průvodce novým fenoménem. Praha: Grada, 2013.

Zdroj: Pro časopis Speciál pro školní družiny Mgr. Jarmila Kubáňková, Ph.D., ředitelka ústavu Cesta z krize, z. ú.