Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Kariéra – o co jsme přišli (Otevřený článek)

Kategorie: Ostatní Autor/autoři: Řízení školy

Od posledního, od roku 1989 již pátého vážného pokusu o vytvoření systému učitelské kariéry uplynuly již více než dva roky. V červnu 2015, doslova několik dní po svém jmenování, rozhodla ministryně Kateřina Valachová o tom, že výstupy tříletého projektu Kariérní systém nebudou realizovány, rozprášila projektový tým, odepsala více než 30 milionů korun, které byly na přípravu kariérního systému v průběhu tří let vynaloženy, i nepočítaně hodin práce stovek lidí, kteří se na jeho tvorbě, připomínkování a pilotáži podíleli. Definitivní tečku za dalším kolem pak udělala Poslanecká sněmovna, když neschválila novelu zákona č. 564/2004 Sb., o pedagogických pracovních. Je to špatně? Je to dobře? Potřebují školy a učitelé vůbec něco podobného?

Pohled do zpětného zrcátka

Řízení školy onlineSnahy o vytvoření kariérního systému pro učitele sahají v polistopadové historii poměrně daleko. Souvisejí s trvalou snahou odlišit kvalitní učitele od méně dobrých a dopřát jim vyšší finanční ohodnocení. Není od věci si je připomenout; nejen proto, aby byl vidět v té době aktuální pohled na problematiku kariéry učitele, ale i proto, že stojí za to si ukázat, na čem pokusy ztroskotaly.

Nejdříve je nutné upozornit ještě na jednu podstatnou věc, kterou jsou okolnosti a společenské souvislosti s jednotlivými pokusy o formulování standardu učitele a kariérního systému. Na začátku devadesátých let vyvstala potřeba vypořádat se s kádry bývalého režimu a narovnat uvnitř škol odměňování dle kvality, a ne podle stranické knížky. I proto se shoda hledala poměrně snadno. Do doby posledního pokusu, který se uskutečnil v projektu Kariérní systém, se okolí významně změnilo. Učitelé se propadli na žebříčku prestiže a příjmy se pohybovaly na 50 % ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí. Obecná nespokojenost s produkty pedagogických fakult a nepřipravenost nových učitelů na profesi učitele též hrála zásadní roli.

Program učitel (1995–1998)

Program učitel vznikal v době odvětvového řízení, tedy ještě v době, kdy chyběl zákon o pedagogických pracovnících. Program se soustředil na tři oblasti:

  1. příprava učitelů a získání pedagogické způsobilosti,
  2. gradace profesní dráhy učitele,
  3. systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP).

Na realizaci Programu učitel byl vytvořen poradní sbor, složený ze zástupců pedagogických fakult, dvou zástupců jiných vysokých škol, dvou zástupců středisek pro další vzdělávání, účastni byli zástupci z asociace učitelů ZŠ, ředitelů gymnázií, středních průmyslových škol, učitelů anglického jazyka, dále osm zástupců VÚP, ÚVRŠ a školských úřadů. Členem poradního sboru byl rovněž zástupce ČŠI a místopředseda ČMOS.

O gradaci profesní dráhy učitele se uvažovalo ve dvou rovinách, a to:

  • v rovině kvalifikační, ve které učitel dosažením vyššího stupně kvalifikace v rámci své profese získává nárok na zvýšení platu (učitel měl kvalifikaci prokázat nepovinným absolvováním 1., popř. 2. atestace); získání 1. atestace je důležitým předpokladem pro výkon některých funkcí ve školství;
  • v rovině funkční, v jejímž rámci může učitel vykonávat ve škole určitou funkci, jež je kvalitativně odlišnou činností od běžné pedagogické práce – vykonáváním funkce měl mít učitel nárok na příslušný funkční příplatek, popř. některé zaměstnanecké výhody; podmínkou funkční gradace, kterou doprovází další finanční zvýhodnění, je potřebná délka pedagogické praxe,v některých případech i funkční školení v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a úspěšné absolvování 1. atestace; funkční rovina zahrnovala pozice uvádějícího učitele, vedoucího učitele, výchovného poradce, (okresního) metodika, ředitele a zástupce ředitele, třídního učitele a inspektora ČŠI.

Přes všeobecnou shodu pedagogické i odborné veřejnosti a dalších aktérů včetně odborů nebyl Program učitel realizován. Důvod? Nedostatek finančních prostředků.

Profil absolventa učitelství  (2000–2001)

Z iniciativy MŠMT byl před přijetím zákonaopedagogických pracovnících zpracován resortní projekt Podpora práce učitelů, který obsahoval Návrh profesního standardu. Cílem bylo formulovat základní kompetence nezbytné pro výkon učitelské profese a způsob jejich nabytí a tím zahájit proces sjednocování pregraduální přípravy učitelů. Návrh kategorizoval učitele do tří skupin:

  • učitel mateřské školy,
  • učitel 1. stupně ZŠ,
  • učitel všeobecně vzdělávacích předmětů na 2. stupni ZŠ a na SŠ a učitel odborných předmětů na SŠ.

Profil absolventa učitelství každé z kategorií byl charakterizován z hlediska:

  1. způsobilosti oborové,
  2. způsobilosti didaktické a psychodidaktické,
  3. způsobilosti pedagogické,
  4. způsobilosti diagnostické a intervenční,
  5. způsobilosti sociálně komunikativní,
  6. způsobilosti manažerské a legislativní,
  7. způsobilosti profesní sebereflexe.

Návrh byl široce konzultován nejen s Kolegiem děkanů pedagogických fakult, ale byl k připomínkám předložen ostatním fakultám vzdělávajícím učitele. Návrh ztroskotal na nedohodě fakult, zejména pedagogických. Stěžejním důvodem byla neochota profil absolventa zobecnit nad rámec „aprobace“. Nicméně závěry z diskusí nad návrhem (zejména požadavky na kvalifikační předpoklady) se staly významným inspiračním zdrojem pro ukotvení v zákoně o pedagogických pracovnících.

Zákon č.563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a změně některých zákonů

Řízení školy onlineZákon pracuje s pojmem kariérní systém učitelů. V § 29 stanovuje pro kariéru dvě možné kariérní cesty – cestu ke specializačním pozicím a cestu k funkčním pozicím. Specializační činnosti jsou následně blíže specifikovány ve vyhlášce č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. Přijetím zákona došlo k ukotvení odborné kvalifikace pedagogických pracovníků, čímž byl naplněn jeden ze záměrů Programu učitel.

Zákonem zavedený kariérní systém ředitelé škol a školských zařízení nepokládali za motivační, což dokládá rychlé šetření Ústavu pro informace ve vzdělávání (UIV) z roku 2006, v němž kariérní systém hodnotilo 46 % škol jako průměrný, tj. stupněm 3 v pětistupňové škále, a 40 % škol jako nemotivující, tj. stupněm 4 a 5 v pětistupňové škále. Výhrady ředitelů spočívaly v tom, že jeho aplikace se ve škole dotkla jen velmi úzkého okruhu učitelů a nebylo ho možné reálně využít jako motivační nástroj. Dalším jeho nedostatkem bylo, že vůbec neřešil kvalitu práce učitelů.

Pokus o vytvoření standardu profese učitele (2008–2009)

Z iniciativy MŠMT byla vytvořena pracovní skupina, jejímž úkolem bylo vytvoření jednoúrovňového standardu, který by popisoval kvalitu práce učitele, a to zejména v oblasti:

  • profesních znalostí,
  • profesních dovedností, didaktické zdatnosti,
  • profesní ctnosti (oddanost profesi, zaujetí),
  • osobnostních kvalit.

Výstupem práce skupiny byl standard profesní způsobilosti a výkonu profesní činnosti učitele, který byl následně podroben veřejné diskusi. Ta ukázala, že pojmenovat a popsat kvalitu učitelské práce tak, aby odpovídala pohledu učitelů, ředitelů a pracovníků fakult vzdělávajících učitele, je velký problém. I to bylo důvodem, proč byla z rozhodnutí tehdejší ministryně Kopicové práce na standardu k 31. 7. 2009 předčasně ukončena. Současně bylo stanoveno zadání připravit koncepčně pojatý projekt, který stávající kariérní systém,  postavený na cestě specializačních pozic a funkčních pozic, obohatí o další kariérní cestu, která bude postavena na hodnocení kvality a výsledků práce učitele.   

Individuální projekt národní – IPn Kariéra (15. 3. 2012 – 31. 3. 2015)

Na projekt bylo vyčleněno 30 milionů korun a koordinoval jej NIDV. Projekt si stanovil tři klíčové aktivity:

  1. Kariérní systém (KA1),
  2. Systém vzdělávání (KA2),
  3. Profesní portfolio (KA3).

Základní výstupy vyšly z KA1 – Kariérní systém. Byly jimi zejména standard učitele (dle projektového zadání čtyřstupňový) a dále podrobné nastavení atestačního řízení. Výstupy byly následně provázány s výstupy dalších klíčových aktivit, tedy systémem vzdělávání, včetně metodik a kompletních materiálů souvisejících s profesním portfoliem.

Výstupy z projektu jsou stále zveřejněné na stránkách NIDV. S maximální snahou o objektivitu musím konstatovat, že projektové výstupy jsou i s jistým časovým odstupem velmi kvalitním, komplexním a logicky provázaným souborem dokumentů, které byly připraveny tak, aby učitelům i ředitelům pomohly kariérní systém smysluplně realizovat. Projekt doplnil existující dvě kariérní cesty, tedy cestu k funkčním pozicím a cestu ke specializovaným pozicím, o třetí cestu – cestu rozvoje profesních kompetencí. V rámci projektu byl zpracován standard učitele, který byl koncipován jako východisko pro všechny tři kariérní cesty.

Nemá smysl zde popisovat celou genezi projektových prací. Zaměřím se hlavně na důležité momenty a rozcestníky, které práci na projektu provázely a které pokládám za důležité. Krizových momentů nebylo málo – od střetu s akademiky z pedagogických fakult o pojetí standardu učitele přes diskuse o hodnocení kvality učitelské práce, obhajování práce před novými ministry, střety se zástupci fakult nad pojetím prvního kariérního stupně, který ve standardu definoval očekávané profesní kompetence nastupujícího učitele a tím se dotkl i otázky profilu absolventa pedagogických oborů vysokých škol, až po zapracování výsledků pilotáží a ohlasů a připomínek z desítek veřejných diskusí, které členové projektového týmu absolvovali po celé republice. Další fází byla konzultace s ministerskými právníky k legislativnímu ukotvení výstupů projektu a přípravě argumentace pro představitele ministerstva při projednání dopadů změny zákona o pedagogických pracovních do české legislativy s dalšími ministerstvy, zejména s Ministerstvem práce a sociálních věcí, či příprava ekonomických rozborů pro jednání zástupců MŠMT s vedením Ministerstva financí. To je však spíše materiál na román nebo memoáry.

Jak jsme vnímali pojem kariéra a kariérní postup a jak jsme viděli vztah kvality, profesního růstu a kariérního postupu

Co vlastně znamená, když se o někom řekne, že „udělal kariéru“? Proč nám právě kariéra ve školství dělá takový problém? Podívejme se na fiktivní pomaturitní sraz spolužáků z gymnázia, třeba pochopíme. Jak by to mohlo vypadat? Co takto?

Sraz po sedmi letech:

Karel: Přátelé, mám za sebou státnice. Nastoupil jsem v advokátní kanceláři. Makám od rána do noci. Ale nestěžuji si, učím se po nocích, připravuji podklady kolegům k jejich případům, chodím s nimi za klienty, poslouchám, ptám se. Zjistil jsem, že na vejšce jsme toho spoustu neměli, a tak to musím dohánět… Šéfovi předkládám každý týden raport o tom, co jsem udělal, a procházíme, co dál. Vysvětluje mi, co a jak, naviguje mě. Mám tak jasno v tom, jestli to dělám dobře a co bych měl zlepšit. Je jasné, že kancelář potřebuje co nejdříve celého kolegu, aby mi nemuseli stát za zadkem.

Jana: Dodělala jsem medinu, teď jsem rok na klinice a dělám kolečko. Pak se teprve uvidí, do čeho se pustím. Stínuju kolegy a šprtám. Do atestace je ještě sice čas, ale od toho, co jsme se učili ve škole, se toho dost změnilo a stále se mění. Je to honička. Ještě si tak rok počkám, než budu moct sama držet noční služby. Sice mě zatím moc k ničemu nepouštějí, ale mám kliku na šéfa i kolegy. Navíc můžu využívat fakultního vzdělávacího programu pro mladé doktory, takže o spoustě toho, co mě v praxi zaskočí, mám možnost mluvit bez obav s kolegy, kteří jsou na tom úplně stejně.

Jirka: No, já se přiznám, že jsem sotva prošel u státnic, ale konec dobrý, všechno dobré. Makám zatím u jedné stavební firmy a kreslím, to mě vždycky bavilo. Zjistil jsem, že v praxi je to všechno jinak než ve škole, ale zvládám to. Specializují se na silnice, mě spíš vždycky bavily mosty, ale funguju a neřeším. Dost podkladů je v angličtině, firma má zahraničního vlastníka. Na jazyky jsem sice nikdy nebyl, ale co zbývá, že? Dohánim to po nocích. Je klika, že je nade mnou šéf oddělení, zkušenej projektant. Už dvakrát jsem málem odevzdal týmu chybný produkt. Sice jsem to musel hned předělat, což mě stálo víkend, ale chybama se člověk učí, že… Hlavně že to nakonec nespadlo!

Zuzana: Matfyz byl zabíračka. Hned po fakultě jsem začala učit. Strašně mě to baví! Učím matiku a fyziku na gymplu. To byl můj sen. Teď zrovna bereme diskriminant. Netuším, proč jsme se na fakultě učili křivkový integrály a obecnou teorii relativity! Hned první rok jsem taky dostala dokonce třídnictví! A udělali ze mě správce sbírky matiky, protože kolegyně, za kterou zatím zastupuji, šla na mateřskou. V kabinetě jsem tak sama, ale neva, stejně nemám moc času na vybavování, připravit si pořádně hodinu, opravit písemky… Navíc jsme malá škola, a tak kromě mne tam jiný fyzikář není a druhej matikář je pěkný čuně, od toho se radši držím dál. Ale co, jsem ráda, že mi ředitel věří – říkal třeba, když jsem se ho šla zeptat, jak vyřešit konflikt ve třídě, že od toho mám pajďák a že to určitě zvládnu.

Sraz po 10 letech:

Karel: Přátelé, první runda na mne – mám za sebou advokátní zkoušky! Mohl bych se trhnout, ale nebylo by to rozumné, ještě je tam co se učit. Navíc jsme přibrali do portfolia jednu ruskou obchodní firmu a dostal jsem ji na starost. Nevím sice, jestli za odměnu, nebo za trest, ale aspoň se mám možnost ukázat. Už jsem byl párkrát v Petrohradu a zatím dobrý. Jenom ty bukvice mi dělají problém, ale naštěstí je většina jednání stejně v angličtině. Jo a taky jsem se oženil. Co? No jo, musel jsem, mladýmu už budou tři. Naštěstí jsem si díky těm Rusákům dost finančně pomohl.

Jana: Tak druhá runda na mne! Já mám také co slavit. Mám za sebou atestaci a už jsem plnotučná doktorka. Takže pánové, pokud vám něco bude chybět, tak se s důvěrou obraťte. Dala jsem se na urologii! Díky podpoře primáře s ním navíc objíždím kongresy a je radost vidět, jak jde ta medicína dopředu. Máme teď na oddělení jednu studii, jsem v projektovém týmu. Sice jsem musela oprášit francouzštinu, abych zvládla všechny manuály k tomu SW, co jsme na to dostali, ale dobrý! Asi se ale budu muset podívat po nějakém chlapovi, za chvíli mi bude třicet… Koupila jsem si aspoň byteček. Přece jen bydlet na svobodárce se mi už nechtělo.

Jirka: U mě vše při starém. Vlastně ne, firma se rozdělila na dvě části a mám teď daleko víc starostí. To, co pro nás dřív dělala matka, to teď musíme řešit sami. Ale aspoň jsem si udělal zkoušky a mám kulaté razítko, a můžu tedy dělat i jako samostatný projektant. Máme prcka, tak se to hodí, občas někdo potřebuje vypomoct, a tak si bokem něco přivydělám. Taky u nás máme nového šéfa a ten tlačí projektové řízení, spolupráci, sdílení… Budujeme novou obchodní strategii, a tak jsem oprášil ty svoje mosty. Uvidíme…

Zuzana: Jani, já ti rozumím. Taky jsem se zahrabala v práci po uši a chlapi jdou tak nějak kolem. No nic, času je dost. A co já? No, mám za sebou první dvě maturitní třídy. Skoro všichni to udělali, takže v podstatě asi dobrý. Dostala jsem od nich nakonec i velkou kytku, tak mě asi měli rádi. Už u mě byl konečně na hospitaci i ředitel. No, jak už to bývá, nic mi v hodině nevycházelo, děcka byla jak přejetá! Naštěstí mu asi po půl hoďce zazvonil mobil a někam zmizel. Na rozbor asi zapomněl. No, připomínat se nebudu, že…  Byla jsem taky letos na jednom zajímavým školení v Praze. Bylo to o diskriminantu. Dost jsme se tam bavili o tom, jak ho správně děcka naučit, aby ho pak uměly i použít. Vyzkouším to. Zase mám novou třídu jako třídní. Sice už to není tak jako s tou první třídou, ale pětistovka k platu se hodí. I když za ty starosti… Ale když já splácím ten mobil!

Sraz po 15 letech:

Karel: To je Míťa. Vlastně Dmitryj. Založili jsme tu společně česko-ruskou advokátní kancelář, nikoho tu ještě nezná, tak jsem ho vzal s sebou. O klientelu nemáme nouzi. Takže vás, lidičky, dneska zveme! Život je boží! Makám od rána do večera, lítám mezi Prahou a Pítrem tak často, že si tykám s letuškama, a fakt si to užívám. Co budu povídat, někdy je to dost na hraně, ale znáte mě – život se musí žít. Připravujeme pobočku v Moskvě a v Brně, tak se máme co ohánět. Vybírat lidi, školit je a, přátelé, hlavně kontrolovat! Ještě že jsou ty skajpy a že můžu dělat za letu na  noťasu…

Jana: No, přátelé, u mě je to teď tak – primář umřel na rakovinu prostaty a já jsem se přihlásila do výběrového řízení. Sice jsem nevyhrála, byl tam jeden skutečně lepší frajer, ale po konkurzu jsem dala řeč s jedním kmetem, který seděl v komisi. Nakonec z něj vypadlo, že shání partnera do své kliniky a že bych se mu líbila. Prý to umím s lidmi a odborně jsem si už taky trochu udělala jméno. Tak jsme si plácli. Klinika je v mezinárodní síti podobných pracovišť, děláme hodně zajímavé věci – plastiky, náhrady, penilní protézy… Operace si sama řídím a dohlížím na mladé, kteří nám na sále koukají pod ruce. Díky telemostu mne můžou sledovat při práci i kolegové ze zámoří. Svět je krásnej! … Co? Hele, nevotravuj. Chlapa nemám, ale co jsem jich už držela v ruce!

Jirka: Já jsem tady jen náhodou. Podařilo se mi sehnat na poslední chvilku letenku. Jsem na ročním zaškolení v  Edinburghu. Podařilo se mi dotáhnout tu svoji myšlenku s mostama a fúzovali jsme s jednou skotskou firmou, která se na mosty specializuje. Když se rozhodovalo, kdo tam pojede, vytáhl jsem své práce, výkresy, doklady o účasti na výstavách… a bylo rozhodnuto! Jedu já. Řeknu vám, ti Skoti, to jsou frajeři! To bych vám přál vidět. Co ty toho mají za sebou a jak jsou vybavení! Jsme tam s celou rodinou. Synátor chodí do anglické školy, hezky v uniformě, to je vám sranda! Zvládá, co by nezvládal!? Přemýšlím, že bychom ho tam nechali i dál. Na střední školu – a pak se uvidí.

Zuzana: Já jsem se stala předsedkyní předmětové komise matiky a fyziky. Kolega, který to dělal, šel do důchodu. Na osobním hodnocení se mi to sice neodrazilo, ale snad to hodí alespoň pár stovek odměny. Teda jestli to nedopadne jako vloni, kdy na ně nezbylo… Jinak standard. Děcka jsou furt stejný, někdo chytrej, někdo míň. Vlastně přeci. Běží teď něco, čemu se říká inkluze, a ve třídě mám jednoho autistu a pár děcek s ADHD. Musela jsem si kvůli tomu dodělat pár kurzů, ale teď už bezpečně zvládám postupy, kterými i tyto žáky snad naučím diskriminant. Hodně mě to posunulo. I lektor to říkal. Jo a taky mám ve třídě novou interaktivní tabuli. Sice jsem o ni moc nestála, ale primány to s ní ještě docela baví. Zkoušela jsem se to s ní naučit, ale nejde mi to, tak ji používám spíš jako promítací plátno. Naštěstí to po mně ani nikdo nechce. Netuším, proč za to škola ty peníze vyhazovala. Stejně je pouštíme jen na dnech otevřených dveří… Jo a máme ve třídě na katedře počítače, a tak nemusím do třídnice psát propiskou.

Sraz po 20 letech:

Karel: Přátelé, krize. Žena mi zdrhla s tím zmetkem Dmitryjem. Nechali mi tady dluhy, pár případů, které nejdou vyhrát, a syna. Firmu jsem poslal do insolvence a teď jen čekám, že odněkud zpoza rohu vyskočí nějakej mafián, aby si to se mnou vyřídil. Ještě štěstí, že mám za těch pár let dost přátel, a tak už zase zařezávám v jedný advokátní kanceláři. Snad se z toho oklepu. Jediný, co je jistý, je, že znalosti a zkušenosti mi nikdo nevezme, stejně jako kontakty. Když jsem hledal novou práci a jednal o platu, tak jsem vytáhl z počítače záznamy o tom, co jsem kde dělal, co jsem kam napsal, kde mi co otiskli, no a šlo to!

Jana: OK, dneska to zatáhnu já. Klinice se daří, převzala jsem celý medicínský úsek, partner se zaměřil spíš na komunikaci s klienty. Přeci jenom už je starší a chvějí se mu ruce. A co si budem namlouvat, pánové, v takové urologii když se šmikne vedle… Ale jeho zkušenosti jsou k nezaplacení! Konzultuji s ním obtížnější zákroky, i když, pravda, již o té nové technice toho tolik neví. Leží teď všechno v podstatě na mně. Od výběru pracovníků po rozhodování o léčbě. Odpovědnost je to veliká…

Jirka: Tak jsme nakonec ve Skotsku zůstali. Zjistil jsem, že firmu můžu řídit i odtud. Přesunuli jsme tam hlavní sídlo. Stejně stavíme po celém světě. A hlavně, přátelé, jsem už partner! Odkoupil jsem podíl od svého bývalého šéfa. Už byl v letech a jeho děti se vydaly jiným směrem. Sice se teď místo svých milovaných mostů věnuji spíš byznysu kolem, ale oproti těm rychlokvaškám, se kterými se při jednáních setkávám, jsem díky své praxi o míle vpředu a v podstatě si s nima vytřu, kdy chci. Vyhráváme tak zakázky a firma má pořad co dělat. Dá to ale čím dál větší práci. Konkurence je veliká a těch sto lidí, kteří závisí na tom, jestli se mi podaří sjednat kšeft, nebo ne… Někdy se mi usíná hodně špatně. Už rozumím tomu, proč nás šéf před lety tak proháněl!

Zuzana: Já jsem se vdala a byla čtyři roky na mateřské. Teď jsem zase od září ve škole. A to vám povídám, samé změny! Co se za ty čtyři roky událo! To je teď samý projekt, přišly mladé kolegyně, a hned samý Khan, Google Classroom, Desmos… Asi si myslí, že tím ten diskriminant naučí rychleji a líp. Ještě že ředitel má pochopení a nechává mě na pokoji. Oprášila jsem přípravy z doby před mateřskou a jedu! Kvadratická rovnice se naštěstí řeší stále stejně.

 

Asi si dovedete představit pokračování. Ano, souhlasím, nedá se generalizovat a příklady byly formulovány hodně černobíle. Ale jistá plochost učitelské kariéry je myslím jasná a nezpochybnitelná. A je dobré si uvědomit, že „kariéra“ má své atributy. Kariérní krok je podmíněn kvalitou a zkušenostmi, je s ním spojena vyšší odpovědnost, zpravidla větší záběr činností a také jistá nemalá rizika. A adekvátní posun ve finančním odměňování, samozřejmě. Na rozdíl od jiných profesí, k jejichž výkonu je potřebné vysokoškolské vzdělání, se právě ve školství ekvivalent kariérního postupu dle těchto kritérií hledá dost těžko a je zřejmé, že ho nejde spojit jen a pouze s prací učitele v jeho třídě.

Podívejme se na to, jaké možnosti má standardní učitel a jak ho systém podporuje. Vezměme mírně nadstandardního učitele a předpokládejme, že během jeho praxe se zvyšuje kvalita jeho práce a rostou jeho zkušenosti – tzn. že jsou splněny nutné podmínky pro možný další kariérní krok. Po pravdě řečeno moc možností nemá. Buď se může vydat cestou ke specializačním pozicím, nebo cestou k funkčním pozicím (za pozornost jistě stojí, že v souvislosti s tím, aby tyto pozice mohl vykonávat, se kvalita jeho pedagogické práce nijak neřeší). Ano, máte pravdu, jsou tu i další možnosti – předseda předmětové komise, třídní učitel, vedoucí metodického sdružení… Ale ruku na srdce – málokdo by měl odvahu právě toto označit za kariérní postup.

Jaký je tedy vztah profesního růstu a kariérního postupu? Právě to byl jeden ze základních problémů, který projektový tým řešil. Než se pustíme do rekapitulace více než ročních diskusí, jež nakonec vedly k rozpadu projektového týmu, který opustili nominovaní zástupci pedagogických fakult reprezentující pohled konsorcia děkanů všech pedagogických fakult, dovolím si ještě jeden příklad.

Prodavač v jednotě.

Na hodně malé vesnici je hodně malá jednota. V září do ní nastoupil nový mladý prodavač. Je tam sám, a tak je současně sám sobě vedoucím, prodavačem i uklízečem. Jdete si k němu koupit Májku a tři rohlíky na svačinu. Májku musí v regálech hledat, ale nakonec ji najde. Neví, kolik stojí, a tak si to musí vyhledat v papírech, které tam má naštěstí od předchůdce. Rohlíky ale zapomněl objednat, a tak berete čtvrtku chleba. Chvilku pak trvá, než spočítá celkovou cenu, zkasíruje a vrátí drobné. V krámku je fronta, lidi brblají, každý je rád, že je už pryč. Výloha je ušpiněná, v koutech u stropu pavučiny, to už prostě nestíhá.

Nicméně praxe a zkušenosti rostou. Když k němu přijdete teď, obchůdek je načinčaný, všechno voní, za pultem už není ten uštvaný človíček. Berete si jako každý pátek Májku a tři rohlíky. Při obsluhování vám stačí říct, jestli nechcete vyzkoušet ještě jednu novou paštiku, kterou Hamé právě pustilo na trh, je prý v ní o trochu míň soli, což by se na ten váš tlak mohlo hodit, a navíc se dělá kromě konzerv i v ekologickém balení, což by vám prý také mohlo vyhovovat. Před placením se vás zeptá, jestli jste nezapomněl, že je první pátek v měsíci, a to k vám vždycky přijíždějí mladí s vnoučaty. Tak berete ještě jeden chleba, paštiky radši tři… 

V čem je rozdíl, určitě vidíme: Z prodavače se stal výrazně lepší prodavač. Pravděpodobně se zvýšily i jeho tržby, má méně vratek, kniha přání a stížností se plní pochvalami. Milý prodavač profesně roste, ale žádný kariérní krok se nekoná. Je stále prodavačem v jednotě. A proč ne? Je spokojený, lidé ho mají rádi, daří se mu, a protože má i pohyblivou složku platu, tak si díky vyšším tržbám i trochu polepšil finančně.

Řízení školy onlineCo s tím ve školství a jaké řešení navrhl projekt? Díky složení projektového týmu a zkušenostem jeho členů byla zpracována a popsána třetí kariérní cesta, pracovně nazvaná cesta rozvoje profesních kompetencí, která se zaměřovala na učitele, jejichž cílem nebylo stát se zástupcem či ředitelem, ba ani výchovným poradcem či koordinátorem ICT. Tato cesta akcentovala postupně rostoucí kvalitu a zkušenosti učitele a brala v úvahu i potřeby školy jakožto organizace usilující o trvalý růst kvality a zlepšování výsledků žáků. Hodně si brala z principů řízení neškolských subjektů, což bylo následně terčem kritiky ze strany akademiků. Princip této kariérní cesty byl jednoduchý. Hodně zjednodušeně: Dobří učitelé mají dobré výsledky. Jejich dovednosti a zkušenosti je třeba sdílet, předat dále, aby měly dopad na ostatní učitele ve škole, resp. na další učitele i v jiných školách. Od dob projektu se doba posunula a nyní bychom popsaný princip uměli i pojmenovat – škola by měla být „učící se školou“, mělo by jí být vlastní sdílení, vzájemné hospitace, tandemová výuka, mentoring… tedy vše, co se dnes řeší dost nešťastně tzv. šablonami. Právě kariérní postup po této cestě byl postaven na onom „přetékání“ za dveře třídy, resp. za dveře své školy. Jaksi z podstaty tohoto pojetí je zřejmé, že učitel, který má co předat ostatním, musí mít trochu jiné kompetence než standardní učitel. Musí být ve sboru respektovaný, musí za ním být výsledky a osobnostně musí jít o člověka, od kterého si nechám poradit a pomoct. Zatímco komerční firmy s tímto umějí zacházet, ve školství tomu tak není. K tomu, aby se učitel mohl angažovat, potřebuje čas a očekává i vyšší odměnu. Výstup projektu pracoval proto s odpočtem hodin a nezanedbatelným atestačním příplatkem, obojím v nárokové formě, tedy ekvivalent např. koordinátora ICT.

V projektu byla tedy kvalita práce učitele nutnou, ale ne postačující podmínkou pro kariérní postup po cestě rozvoje profesních kompetencí. Projekt řešil i takové „drobnosti“ jako mechanismus dosažení stavu, kdy na třetím kariérním stupni bude v každém okamžiku zhruba třetina aktivních učitelů, přenositelnost kariérního stupně na jinou školu při změně pracoviště apod.

První kariérní stupeň, adaptační období a atestační řízení do druhého kariérního stupně

Handrkování s fakultami na začátku projektu hodně zdrželo postup prací. Práce na standardu učitele (SU) začaly i proto přípravou ne prvního, ale druhého kariérního stupně. Ten byl pracovně pojmenován jako popis „učitele, kterého bych si jako ředitel ve škole rád nechal“. Zde je potřeba zmínit další zásadní problém, který projektový tým řešil, tedy to, zda popis kompetencí v SU popisuje stav očekávaný v momentě atestačního řízení do vyššího kariérního stupně, nebo se jedná o metu, k níž učitel míří. Právě u hledání formulací pro kariérní stupeň 2 jsme se dohodli, že půjde o popis cílové mety, tedy stavu, o který bude učitel během profesního života usilovat, s nímž se bude sám poměřovat a který bude využitelný i k monitorování aktuálního „zde jsem“. Důležité je to zejména proto, že vzhledem ke kotrmelcům za ministrování Kateřiny Valachové byl tento pohled opuštěn a popis druhého kariérního stupně byl nastaven jako kritérium, které je třeba beze zbytku splnit při postupu z prvního do druhého kariérního stupně při atestačním řízení po ukončení tzv. adaptačního období, tedy po dvou letech praxe učitele. Již tím nové pojetí ztratilo pro naprostou většinu učitelů smysl – po dvou letech opět nebylo kam postupovat.

Ale zpět k problematice prvního kariérního stupně. Stále ještě během stávky fakult a jejich dočasného a následně k definitivnímu odchodu z projektového týmu byly po zpracování charakteristiky druhého kariérního stupně zahájeny práce na charakteristice prvního kariérního stupně, který byl pracovně nazván „ideální absolvent oboru učitelství“. Naformulování kompetencí takového uchazeče o přijetí do prvního zaměstnání bylo jednodušší, než jsme si původně mysleli. Napomohl tomu hodně dobře nastavený a kriticky zhodnocený druhý kariérní stupeň. Myšlenka byla jasná: stanovit, jak musí vypadat absolvent pedagogického oboru VŠ, abychom po dvou letech praxe a využití všech nástrojů dostupných v adaptačním období mohli s klidným svědomím u atestačního řízení pro přechod z prvního do druhého kariérního stupně prohlásit, že učitel je na dobré cestě k tomu, aby v budoucnu dosáhl kompetencí popsaných v SU pro učitele pro druhý kariérní stupeň.

Problém, jak se ukázalo, byl v tom, že takto pojatý kariérní první stupeň se přímo dotýká profilu absolventa oboru učitelství, který je doménou vysokých škol. V průběhu práce na projektu bylo jednáno s akreditační komisí, ale bez výsledného efektu. Jsou věci, kterým nerozumím a asi ani nikdy neporozumím. V praxi se ve školách běžně setkáváme s tím, že diskutujeme s potenciálními zaměstnavateli svých absolventů o tom, co by od nás potřebovali, ladíme obsah výuky tak, aby maturanti co nejlépe zvládli přechod do zaměstnání nebo další studium na VŠ. Proč byl v podstatě stejný postup směrem k „dodavatelům našich zaměstnanců“ vnímán tak negativně, nechápu. Hodil jsem to za hlavu. Za hlavu by to ale rozhodně neměl hodit stát. Situace, kdy stát financuje pedagogické fakulty a následně dává prostředky na platy jejich absolventů, kteří nastoupí do školy jako učitelé, ale není schopen si u fakult objednat právě např. formou požadavků na závazný výstup, co by měl učitel zvládat před nástupem do praxe, je skutečně nepochopitelná.

Adaptační období, tedy období, kdy je učitel na prvním kariérním stupni, hrálo v kariérním systému hodně důležitou roli. Jednak proto, že jsme vnímali ve srovnání s komerčními subjekty leckdy hodně formální podporu, kterou dnes školy nastupujícím učitelům poskytují, jednak i proto, že z šetření ČŠI vyplývá, že právě první dva roky jsou kritickým obdobím, kdy ze škol odchází nejvíce učitelů. Současně bylo záměrem eliminovat onen zlomek absolventů, kteří na VŠ sice získali formální kvalifikaci, ale pro profesi učitele se prostě a jednoduše nehodí. Známe je asi všichni. Tříměsíční zkušební doba v těchto případech nic neřeší a v kombinaci s povinností zaměstnat absolventa na dobu neurčitou je z pohledu školství, kde se výpovědní důvody hledají hodně špatně, jedním slovem vražedná.

Portfolio? Portfolio!

To, co se hodně často připravovanému systému vyčítalo, byla neúměrně vysoká administrativa zatěžující učitele. Učitel prý má hlavně učit, a ne se zdržovat zbytečným papírováním. Proti tomu se samozřejmě nedá nic namítat. Tedy pokud by šlo o papírování a pokud by bylo zbytečné… A pokud by nešlo jak o profesní rozvoj, tak o peníze. Pojďme se na to podívat. Ne, nebojte se, nezačnu otřepaným vtipem: „Šéfe, chtěl bych přidat!“ „No a co ti brání? Tak přidej!“. Ale přece jen – už se vám někdy stalo, že by si k vám přišel učitel říct o zvýšení platu? Asi ne. Jsme tak nějak zvyklí na větu v platovém výměru „Váš další platový postup nastane v případě splnění všech podmínek dne xx. xx. xxxx“ a také okřídlené rčení, které jsem si vyslechl od svého kolegy ve škole, kde jsem začínal. Když jsem nevěřícně zíral na svou výplatní pásku, řekl mi: „Ve školství se dá k trochu rozumnýmu platu jen prostárnout.“ Od té doby pokládám věkový automat za škodlivý princip, ale o tom to dnes není. Zkusme zase jeden modelový příběh z mimoškolního prostředí.

V redakci

Já: Dobrý den, šéfe! Měl byste chvilku? Rád bych se s vámi pobavil o svém platu. Myslím, že bych si zasloužil přidat!

Šéf: (Nevěřícně vytřeští oči a začne se smát.)

Já: No fakt, myslím to vážně!

Šéf: No to je dobrý! Jak tě to napadlo? Děláš u nás teprve dva roky, mladej! Nepřeháníš to?

Já: Omlouvám se, ale fakt je to pro mě důležité. A myslím, že by to bylo i správné. Podívejte, co jsem si přinesl – mám zde všechny věci, co jsem pro Zpravodaj napsal a co bylo nakonec otištěno. Vidíte, jak se počet mých otištěných článků zvýšil? Taky jsem si všiml, že se vám líběj moje věci o menšinách a že mě posíláte za reportážemi právě k těmto tématům. Mám tu svůj projekt, jak bychom to ve Zpravodaji mohli rozvinout, kdybyste se chtěl mrknout. Rád bych se toho ujal… Jo a tady mám pár věcí, co jsem dělal, samozřejmě s vašim vědomím, pro časopisy. Docela si mě žádaj. Jo, ještě něco, neříkám, že za to můžu jenom já, ale od té doby, co jsem tu, se zvýšil náklad o 10 % – mám to z obchodního. A příjmy z inzerce asi taky, ale to mi nechtěli říct…

 

Jak to dopadlo? To není důležité. Podstatné je, že je běžné shromažďovat doklady mapující osobní profesní dráhu a výsledky práce. Běžné tedy všude jinde, jen ne u učitelů. To, že kariérní systém stanovoval povinnost učiteli předložit tzv. dokladové portfolio v atestačním procesu, by jinde nevzbudilo takové emoce, o tom jsem přesvědčen. A jestli si myslíte, že jde o něco nového, nemylte se. V zimě o vánočních svátcích běžel v televizi Občanský průkaz. Miluju ten film Ondřeje Trojana nejen proto, že se odehrává v době, kdy jsem sám přecházel ze základní školy na střední a mířil k maturitě. Je v něm spousta moudra. Vybavujete si tu scénu, kdy celníci filcují Petrovu rodinu a vracejí je od hranic, a Petrův komentář? „Našli tátův diplom, doklady o jeho patentech, doporučení v angličtině od profesora Wichterleho…“

Nesplněná očekávání

Po třech letech práce na projektu odmítla Kateřina Valachová do slova a do písmene pár dní po svém nástupu projektové výstupy, aniž se s nimi seznámila. Ustavila pracovní skupinu, v níž byli ti zástupci pedagogických fakult, kteří z projektu v jeho průběhu odešli, a čelní představitelé CZESHA a Asociace ředitelů ZŠ. Dostali za úkol v termínu několika měsíců vytvořit nový kariérní systém včetně standardu učitele. Na rozdíl od projektových výstupů neprošly výsledky činnosti této nově ustavené skupiny žádnou odbornou diskusí, pilotáží ani připomínkovým řízením. Návrh zákona neprovázela nová EJA. Standard učitele včetně návrhu paragrafového znění novely zákona a prováděcích předpisů dostali k dispozici jen senátoři a poslanci, nikdo jiný ho neviděl… Od výsledné podoby kariérního systému se nakonec, pokud vím, distancovali i akademici z pracovní skupiny, kterou si ministryně na jeho přípravu sestavila. Jedni z mála, kteří výslednou podobu kariérního systému podporovali, byli odboráři. Tedy přesněji řečeno vrcholné vedení ČMOS. Řadoví odboráři neměli o jeho podobě ani ponětí… V průběhu projednávání v Parlamentu byly přijaty desítky pozměňovacích návrhů, ale novela zákona o pedagogických pracovnících nakonec nebyla přijata.

Skoro by se sem hodilo napsat: „A zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ Vím, že dlužím odpovědi na otázky, které jsem položil v úvodu, ale odpovězme si sami. Názory budou evidentně různé a je to pochopitelné. Co bych ale určitě doporučil? Podívejte se na web NIDV, najděte si výstupy z projektu a prostudujte si je. Určitě mezi nimi najdete použitelné náměty pro nastavení svých školních autoevaluačních procesů. Je asi vhodné též zmínit, že něco z projektu se rozhodlo zachránit i MŠMT. V současné době pracuje NIDV na resortním úkolu, jehož cílem je připravit standard ředitele školy, nastavit blíže podmínky pro konkurzní řízení a upravit přípravu učitelů, kteří se rozhodli vydat se po kariérní cestě k funkčním pozicím.

Zdroj: Pro Letní speciál časopisu Řízení školy RNDr. Jiří Kuhn, ředitel Gymnázia Bohumila Hrabala v Nymburce


Diskuse - Počet příspěvků: 0