Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Jako učitelé jsme se naučili žít ze dne na den, ale nyní, po roce pandemie, už to nestačí

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Rozhovor s Petrou Mazancovou

Jaké to je být učitelkou po roce téměř nepřetržité online výuky?
Řízení školy onlineNení to jednoduché. Cítím velkou zodpovědnost za studenty, ale je pro mě zároveň těžké se smířit s tím, že pro svoje studenty tu nemůžu být tak, jak jsem zvyklá. Podle mě už jsem si jistá v technické stránce online výuky, ale nevím, jak děti dál motivovat. Je to těžké kvůli vzdálenosti, ale také kvůli psychické náročnosti.

To ale podle toho, jak se bavím s dalšími učiteli, platí pro mnoho z nás, jelikož po roce online výuky už je naše energie na nízkém bodu. Máme vybité baterky, které se nemají kde obnovit. A z prázdného džbánku člověk nemůže nalívat ostatním. Učitelé proto nyní přemýšlí, jak sami sebe ošetřit. Tuhle potřebnou péči jsme ale podle mě systémově už prošvihli, měli jsme se jí věnovat daleko dřív. Nějaké nabídky psychologické a supervizní pomoci pro učitele sice existují, ale nevím, jestli je učitel, který už v krizi je, vůbec najde. Jako učitelé jsme se kvůli zavírání a otevírání škol naučili žít ze dne na den, ale nyní, po roce pandemie, už to nestačí. Už bychom potřebovali vědět, co bude dál.

Petra Mazancová je gymnaziální učitelkou a také zakladatelkou a předsedkyní Učitelské platformy, profesní organizace učitelů a ředitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, jež vznikla se cílem společně hájit zájmy a názory pedagogické veřejnosti. Aktuálně má organizace 1 000 členů po celé republice a na její působení je navázaná i facebooková skupina Učitelé+ s 16 000 členy. Petra Mazancová pravidelně vystupuje v médiích a usiluje o zlepšení prestiže učitelského povolání.

Z jakých stran by měla pomoc ideálně přijít?

Napadají mě školní psychologové, ale to se přiznám, že nevím, jestli jsou zvyklí pracovat jen se žáky nebo i s pedagogickým sborem. Přijde mi důležité, aby ta pomoc přicházela a byla nabízena aktivně. Zaštiťovat by ji mohli ředitelé, zřizovatelé škol nebo MAPy (Místní akční plány – pozn. red.) a to celé by mělo zastřešovat ministerstvo. Připadá mi důležité, aby se systémově začala řešit supervize do škol. 

Učitelská profese se v posledním roce stala nejpřetřásanějším povoláním. A je to pochopitelné, protože děti se najednou učí doma a rodiče mohli nahlédnout do toho, co se ve „škole“ děje. To vede k veřejné hodnotící diskuzi tohoto povolání, což na učitele vynakládá ještě další tlak. Učitelé by ale spíš potřebovali podporu a té bohužel není tolik, kolik by potřebovali.


Potřebujeme také dobré ředitele. Stejně jako v každé krizi se na povrchu ukážou věci, které jsou dobře a které jsou špatně, tak i v této krizi se ukázalo, který učitel má to štěstí a má dobrého ředitele a který ne. Pedagogický leadership je potřeba a v této situaci obzvláště.

V roce 2017 vznikla vaší zásluhou (spolu s dalšími lidmi) Učitelská platforma, profesní organizace sdružující české učitele. V tomto roce jste jako hybný prvek pro vznik spolku označovala mimo jiné toto: „Rádi bychom, aby učitelé měli podporu, například právní, aby také měli místo na sdílení. Nic takového doposud neexistovalo. Pokud jste tedy zrovna neměli osvíceného ředitele, tak jste neměli kde svůj problém řešit. Chybí dostatečné znalosti ohledně strategického vedení třídy, o práci se studenty ve skupinách, motivaci, hodnocení, didaktických postupech.“ Podařilo se tuto situaci do nějaké míry proměnit, zlepšit?

Podle mě se podařilo zlepšit sdílení mezi učiteli. Díky facebookové skupině Učitelé+ se pro tisíce českých učitelů vytvořil prostor, ve kterém mohou sdílet. A také si opravdu sdílejí a pomáhají si. Napomohla tomu určitě i pandemie, protože díky ní si učitelé na sdílení více navykli. Objevili různé weby, ke kterým by se jinak nedostali. Spoustu svých aktivit, které využívali, začali najednou sdílet i se svými kolegy. Začali také svou práci více reflektovat, občas se chtějí něčím svým kolegům pochlubit, naučili se také ptát ostatních, požádat o radu.

S učiteli bychom rádi pracovali i trochu šířeji. Ty, kteří se stali členy Učitelské platformy, chceme přizvat do bližší spolupráce ve spolku, nabídnout jim mediální výstupy apod. Učitelská platforma má na to stát se největším profesním sdružením v republice, aktuálně je nás přes tisíc. Roste i naše facebooková učitelská skupina Učitelé+, kde je kolem 16 000 učitelů a studentů pedagogických fakult, ale nečekám, že tímto tempem budeme růst do nekonečna. Trochu si slibuji, že tato kultura sdílení, se kterou se učitelé setkávají právě na Facebooku, se poté přenese i přímo do jejich školních kabinetů. Že pro ně bude přirozenější sdílet si i se svými kolegy.

Jako velký problém jste tehdy také označovala velkou propast mezi Ministerstvem školství a učitelskou veřejností, jak se daří toto řešit? Má Ministerstvo větší zájem naslouchat učitelské veřejnosti?

Přijde mi, že Učitelská platforma, a nemá na tom zásluhu sama, u nás zvedá učitelský hlas. Nechceme být jen půdou, na kterou dopadají jen nějaké metodiky, u kterých se potom uvidí, jestli se ujmou, nebo neujmou. Chceme být relevantní partner ve vzdělávání a chceme se podílet na vytváření procesů, které ovlivňují, jak poté pracujeme. To se podle mě děje, ale je to do jisté míry dané i tlakem pandemie. Celá věc se ale o něco zlepšila. Například vydávané metodiky od Ministerstva jsou nyní mnohem lepší – ve smyslu kvalitnější, jednodušší, přehlednější. Doufám, že tenhle stav si udržíme i do časů pokoronavirových. Pořád si ale myslím, že Ministerstvo neumí moc komunikovat dovnitř do terénu třeba v případě, kdy jde o připomínkování nebo projednávání některých důležitých dokumentů. Tahle komunikace často není transparentní a ani dodatečně zjistitelná. Rádi bychom usilovali o to, aby se stala transparentnější.

Jaké další záměry s Učitelskou platformou máte?

Co je podle nás potřeba, je rehabilitovat pověst naší profese. Chtěli bychom veřejnosti ukázat učitele jako profesionála, jako odborníka na vzdělávání, přitom ale třeba ukázat, že někdy je v pořádku určité chování označit za neprofesionální. Chceme učitele reprezentovat tak, aby se naše povolání stalo v očích veřejnosti dostatečně váženým a respektovaným. Patří k tomu ale i práce s učiteli samotnými, aby si dokázali odargumentovat, proč zrovna učí tak, jak učí, a aby věděli, jak podobné věci komunikovat s rodiči. Bylo by skvělé, kdybychom se v tomhle jako učitelé posouvali dále. Myslím si totiž, že si to naši učitelé zaslouží.

Zdroj: Pro redakci Řízení školy rozhovor vedla Markéta Popelářová

 

Vyzkoušejte Řízení školy online včetně všech archivů časopisů na 30 dní zdarma. Stačí se zaregistrovat.


Diskuse - Počet příspěvků: 0