Necelé dva týdny poté, co se 11. března uzavřely školy, se začaly objevovat první zprávy o možném průběhu maturit. Pracovalo se s jejich posunem i s myšlenkou, že se nebudou konat vůbec a nahradí je výsledky z předchozích ročníků. Pojďme se na konec školního roku podívat očima těch, kterých se situace dotkla nejvíce – studentů a učitelů.
Jana Ševelová učí češtinu na GJŠ Zlín již 40 let. Jako učitelka však nezažila, aby se maturity posunuly. V červnu zkoušela u maturity také Natálii Vodákovou, která nyní studuje Lékařskou fakultu Univerzity Palackého a ráda by se v budoucnu věnovala neurologii. Zhruba o kilometr dále maturoval na místní „průmyslovce“ Ondřej Kovařík, nyní student oborů politologie a mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě. Každého z nich krize zasáhla jinak a každý se s ní jinak vypořádal.Speciál pro střední školy
Jaké to bylo, když vám na jaře zavřeli školu?
Natálie:
Šok. Nejhorší bylo narušení režimu. Normálně jsem vstávala o půl šesté a před školou se ještě učila. Když zavřeli školu, vstávala jsem v devět a doma mě vše rozptylovalo. Navíc mám malého brášku a to se ukázalo jako problém. Zhruba po týdnu učení doma jsem začala hledat jiný prostor. Nakonec jsem skončila v kanceláři máminy známé, která byla na home office. Přespávala jsem na gauči, nic moc tam naštěstí nebylo, takže mě nic nerozptylovalo. Buď jsem se šla učit, anebo projít.Ondřej:
Extrémní pohoda, trochu až mrhání časem. Všechno bylo zavřené, nic moc produktivního se nedalo dělat. Tak jsem hodně jezdil na kole.Jana:
Prve jsem věřila, že se školy za tři týdny otevřou, dokud nebylo jasné, že bude všechno jinak. Z domu jsem se studenty komunikovala každý den, tehdy skrze e-mail. Microsoft Teams jsem ještě nezvládala.
(smích)
Ale tam proběhla dobrá koordinace, oni měli třídní e-mail, ke kterému měli všichni přístup. Takže jsem vše posílala tam, ne každému zvlášť. I když jsem na ten e-mail byla povinna odkázat žáky i na Bakalářích.Jak jste reagovali na eventualitu, že by mohla být maturita zrušena?
Natálie:
Více jsem hrotila přijímačky, i když se to s maturitním učivem částečně doplňovalo. Každopádně jsem si říkala, proč maturitu rušit, vždyť kvůli tomu tam od primy jsem. Všichni byli v nejistotě. Když má člověk v hlavě, že ta velká zkouška možná nebude, má tendenci od ní utíkat. Tak jsem se snažila přesvědčit sebe samu, že bude.Ondřej:
Zpočátku vysvobození. Vsadil jsem
all-in
na to, že matura nebude, a pak jsem to musel měsíc předtím dohánět. No, a tak to i dopadlo. Odmaturoval jsem až v říjnu, na jaře mi utekl jeden předmět.Jana:
Říkala jsem studentům, ať na to nespoléhají. Když ta informace kolovala, ztráceli motivaci. Někteří říkali, že je to nespravedlivé. Maturita není závislá na předchozím prospěchu, za skvělý výkon může i trojkař odmaturovat za jedna. Ale nakonec se to, myslím, nepovedlo špatně. Tím, že nebyl sloh, se proces urychlil a zjednodušil.Co atmosféra průběhu maturit?
Natálie:
Přijímačky jsem měla den předtím, a jak jsem říkala, ty byly prioritou. Takže třeba botaniku, kterou jsem na ně nepotřebovala, jsem si opakovala až v den maturity. Naštěstí jsem si ji nevytáhla.
(smích)
Učitelé nás provedli instrukcemi ohledně maturity i covidu. Třídní nás dokonce přišel utěšit. Ale to je obecně známé, že u maturity jsou učitelé hodní, nechtějí vám podseknout nohy. Nepřišlo mi, že bych kvůli covidu měla nějaké velké úlevy.Ondřej:
U nás to bylo pořád nastejno. Učitelé se s námi nemazlili, byli jsme jim docela jedno. Lidi hodně vypadli na ústních.Jana:
Úžasná! Měla jsem intenzivní pocit, že jsme se studenty na jedné straně barikády. Ne študáci a kantoři proti sobě, ale študáci a kantoři proti koronaviru! I když nebyly obrovské emoce jako výskání a objímání, bylo to pěkné. Nikdo nechtěl, aby tou situací byly poškozeny děti. Úkolem bylo dát jim maximální prostor. Zaměřit se na to, co se žáci naučili, a nevyzvídat, když něco náhodou neuměli.Jaká byla u maturit opatření?
Natálie:
Na chodbách byly roušky povinné, ve třídě ne.Ondřej:
Ve třídě neměl roušky nikdo, jen na chodbě. Má praktická zkouška, rýsování, probíhala asi čtyři až šest hodin, bylo nás ve třídě asi patnáct, každý ve vlastní lavici.Jana:
Vymýšleli jsme, jak to technicky zvládnout. Nakonec se zrušilo pondělní zahájení maturit a studenty jsme zvali jednotlivě na potítko i na dobu zkoušky, aby se ve škole nezdržovali. Maturitní třídy nebyly vedle sebe jako tradičně, ale každá v jiném patře. Ve třídách jsme roušky zrušili, nešlo skrz ně rozumět a přes štíty se nedalo číst. Tak jsme posunuli lavice přes dva metry od sebe a vše dezinfikovali. Dokonce při vstupu žáků řekla třídní: „Nastavte ruce!“ a osobně aplikovala dezinfekci na jejich dlaně.Nebáli jste se kvůli covidu maturity zúčastnit?
Natálie:
Asi jsem to řešila, ale určitě ne tak jako teď, kdy se bojím, abych mohla chodit vůbec do školy. Jako studentka medicíny mám některé hodiny stále prezenční. Nebála jsem se, byla jsem ráda, že ostatní uvidím. Trávila jsem s nimi téměř každý den po osm let a najednou jsem se s nimi nestýkala vůbec, to bylo zvláštní.Ondra:
Ne, vždyť v té době už se chodilo i ven a moc se to neřešilo.Jana:
Ve sboru jsou lidé z rizikové skupiny, kteří třeba prošli vážnou nemocí. Nosili respirátory a teď učí z domu. Nikdo to ale neudělal tak, že by maturanty odmítl zkoušet. Prostě si nasadil respirátor, rukavice, aplikoval více dezinfekce. Věřili jsme, že opatření fungují. A nikdo se nenakazil, alespoň ne jmenovitě u maturit.Nevýhody maturit za covidu jsou jasné. Přinesla s sebou situace i něco dobrého?
Natálie:
Teoreticky snad jen to, že jsem se mohla soustředit na předměty, na které jsem chtěla, a učení si rozvrhnout zcela podle sebe.Ondřej:
Když jsem zjistil, že maturity nakonec budou, vyhecovalo mě to. Jiné výhody nevidím.Jana:
Díky tomu, že studenti měli strašně času a nebylo co dělat, opravdu četli povinnou četbu.
(smích)
Shodneme se, že maturita není jen formální zkouška, ale také nějaký ukončovací rituál. Patří k ní stírání hranic mezi studenty a učiteli na stužkovacím večírku, „potykání si“ na maturitním plese… Jak jste nesli roztříštění této její funkce?
Natálie:
Po osmi letech jsem měla ukončovat gympl, mít poslední zvonění a stužkáč. A nic. Neměli jsme příležitost se s ostatními rozloučit, nejen se spolužáky, ale ani s učiteli. Spousta z nich ani neví, jak jsem dopadla, a to mě mrzí.Ondra:
Nebylo to ono, ale příští maturanti nebudou mít ani stužkáč. Navíc zameškali mnohem víc a studenti, kteří mají technicky zaměřenou školu s praktickými hodinami, se to podle mě nemají šanci naučit.Jana:
Mně to bylo líto vzhledem k žákům. Ta oficiální atmosféra předávání maturitního vysvědčení, kluci v oblecích, holky v šatech, zní jejich jména a rodina je pyšná, rodiče pláčou. Pak jdou na večeři do restaurace a holky dostanou kytku… Rituály jsou v životě potřeba, na to se vzpomíná. Třída musí napětí, strach a uvolnění z maturit prožít spolu. Ale já vždycky říkám, že maturita v červnu byla jako rizikové těhotenství – konec dobrý, všechno dobré.Zdroj: Pro Speciál pro střední školy časopisu Řízení školy Dominik Lipovský