Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Dvě školy při střídavé péči (otevřený článek)

Kategorie: Mateřské školy Autor/autoři: Školní poradenství v praxi

Od roku 2012 je možné, aby dítě v Česku navštěvovalo střídavě dvě základní školy. Toto opatření se týká situace, kdy bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů. Při patrně nejběžnější frekvenci střídání jednou za týden je dítě každý týden v jiné škole. Kladl jsem si otázku, kdo z činitelů s touto možností přišel.

Nalezl jsem verzi, že ke změně došlo novelou školského zákona, kdy byl zapracován a schválen poslanecký návrh při druhém čtení novely. Nešlo by tedy o prvotní návrh ministerstva školství, ale o poslaneckou tvořivost. Stejně věrohodné je druhé vysvětlení, že občanský zákoník neurčuje explicitně povinnosti rodičů (soudů) ohledně stanovení školy, do které má dítě docházet, když bylo rozhodnuto o střídavé péči, takže nebylo možné připustit možnost, že se rodičenedohodnou a soud včas nerozhodne a dítě zůstane bez vzdělání. Školský zákon v § 49 odst. 4 uvádí: Pokud žák, který byl rozhodnutím soudu svěřen do střídavé výchovy rodičů, plní povinnou školní docházku střídavě ve dvou základních školách, vydává mu vysvědčení základní škola, v které zahájil vzdělávání dříve, pokud k tomu nebyla dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu určena druhá škola. Při hodnocení výsledků vzdělávání žáka za pololetí školního roku zohlední škola, která bude vydávat vysvědčení, hodnocení výsledků vzdělávání žáka druhou školou. Ředitelé škol, v nichž se žák podle věty první vzdělává, mezi sebou dohodnou pravidla spolupráce škol při vzdělávání žáka.

Řízení školy onlineTouto problematikou se zabýval i Ústavní soud. V roce 2014 například řešil situaci šestileté holčičky, která měla jednoho z rodičů v Olomouci a druhého v České Lípě.Nakonec ve svém rozhodnutí konstatoval, že není problém, aby dítě navštěvovalo zároveň obě školy, a to podle toho, u kterého z rodičů zrovna tráví čas: „Nezletilá již od tří let pobývá určitou část v měsíci u každého z rodičů, přičemž Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by k upuštění od tohoto modelu mělo dojít,“ uvedla tehdy soudkyně Kateřina Šimáčková pro tisk.[1] Ve stejném případu najdeme i výrok: „Ústavní soud (…) nemá předem za vyloučené, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy [např. možnost individuálního vzdělávání (…), plnění základní školní docházky ve dvou základních školách (…)]“ (ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014).[2]

Na druhé straně se ve vyjádření krajského soudu můžeme setkat i s tímto výrokem: „Střídavá péče je v případě nezletilého vyloučena nejen pro odmítavý postoj obou rodičů, ale též pro nepřiměřenou zátěž, kterou by pro nezletilého představovala nutnost střídat dvě vzdálená místa bydliště, jakož i dvě školy, navíc velmi odlišné svým uspořádáním“ (cit dle ÚS 2376/16 ze dne 11. 04. 2017). Velmi zdrženlivý názor zastává právník Konečný (2017, s. 28): „střídání dvou základních škol by mělo být výjimkou, a to vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte.“[3]

Rozhodnutí práva je třeba respektovat, nicméně poslanci ani školští právníci, ba dokonce ani ti krajští či ústavní nejsou dětští psychologové a nemusejí při svých rozhodnutích umět začlenit všechny relevantní psychologické aspekty uspokojování vývojových potřeb dítěte. Nejlepší zájem dítěte mohou tedy hájit z úzkého pohledu práva, ne z hlediska uspokojování jeho komplexních psychických potřeb. Je pravda, že se vždy mohou zaštítit individuálním posouzením každého případu, ze kterého lze vyvodit, že jednou jsou dvě školy přijatelné, zatímco podruhé nikoli, nicméně každá disciplína by měla směřovat k určitému zobecnění svých pohledů. Svým způsobem je záštita individuálním přístupem alibistická a vlastně nicneříkající, protože každé naše rozhodování je individuální. Nicméně vychází z obecného názoru. Takže v našem případě je možné vycházet z obecného názoru, že dvě školy jsou obvykle v pořádku a v individuálním případě nikoli nebo naopak že dvě školy nejsou v pořádku, leč v ojedinělém, individuálním případě jsou přípustné.

Z hlediska dětské psychologie pokládám pravděpodobně každé rozhodnutí o dvou školách za špatné. Proč?

Při podobných rozhodováních je třeba vždy klást na misky vah všechny podstatné zájmy, které jsou ve hře. Na prvním místě pochopitelně hájím zájmy dítěte. V tomto případě spatřuji jako podstatné dva, které, jak se ukazuje v reálném životě, nemusejí jít stejným směrem. Jeden spočívá v tom, že při střídavé péči je uplatňován zájem dítěte mít vcelku vyrovnaný kontakt s oběma rodiči, čímž je naplňováno jeho právo (totéž platí pro rodiče, i když jejich zájem je méně důležitý). Tuto skutečnost je třeba jednoznačně podpořit.

Na druhé straně je v tomto období pro dítě klíčové kvalitní vzdělávání. Jde o jeden ze zásadních vývojových úkolů socializace. V dnešní době se navíc dramaticky snižují šance jedince bez vzdělání na pracovní uplatnění. Pro budoucnost to platí ještě mnohem víc. Má-li dítě dosahovat odpovídajících vzdělávacích výsledků, je žádoucí, aby mělo vhodné podmínky doma i ve škole. Již samotný rozvod rodičů zpravidla výrazně komplikuje situaci dítěte. Dojde ke snížení životní jistoty a aktuálního smyslu života. Dvě souběžné školy představují další jednoznačně výrazně zvýšené nároky na edukaci dítěte, zhoršují podmínky pro vzdělávání a navíc mu výrazně ztěžují některé další aspekty socializace.

První komplikace souběžné návštěvy dvou škol je tedy úzce vzdělávací. Je nepravděpodobné, že by obě školy byly ve výuce vždy na identické úrovni a že by se v nich probírala totožná látka zcela stejným způsobem. Nevadilo by to asi tolik, kdybychom pojímali školu jako místo, kde dochází výlučně k mechanickému předávání encyklopedických dat. Jenže tak tomu zdaleka není, přestože českou školu stále za přemrštěný akcent v tomto směru kritizujeme. Existuje tzv. skryté kurikulum, které může být stejně významné jako učení explicitním poznatkům. Jenže dítě je nemůže plně vstřebávat, když do školy chodí málo a vlastně má v každé škole zameškanou nejméně polovinu času. Podobně se mohou lišit zvyklosti a požadavky učitelů v obou třídách. Dítě občas snadněji unikne některým méně příjemným úkolům, protože ve třídě nebylo, když se zadávaly, na druhé straně se nemůže zúčastnit řady příjemných akcí. Rovněž na ně mohou až nespravedlivě dopadnout nezaviněné neznalosti.

Řízení školy onlinePokud je dítě výborné, patrně zejména v nejnižších ročnících nenastane problém, že by obě látky nezvládalo, a na odlišnosti ve způsobech obou učitelů si snad po několika střídáních zvykne. Argument, který se v té souvislosti vyskytuje, že dítě má v první nebo ve druhé třídě samé jedničky, je lichý. Podstatná část dětí v první třídě a velká ve druhé třídě má samé jedničky. Neumím si však představit vyšší ročníky, případně dítě, které má i jen mírně snížené kognitivní předpoklady a vzdělávací problémy. Může dojít k tomu, že dítě zvýšené nároky zvládne, ale za cenu zvýšeného vypětí, případně omezení zájmových aktivit. Podobně dítě živé a hůře se soustřeďující, vyžadující systematickou důslednost bude mít ve dvou školách patrně více problémů. Dítě, které je sociálně méně zdatné, např. je poněkud rigidnější, může mít problém přizpůsobit se lišícím se přístupům učitelů i zvyklostem ve třídě. Sice si postupně zvyká na odlišnosti v přístupech různých lidí, problém ve škole však spočívá v tom, že důraz se klade na výkon.

Vzhledem k tomu, že vzdělání představuje zásadní úkol pro vývojové období dětství, je třeba pro jeho optimální naplnění vytvářet vhodné podmínky. Budou oba učitelé těsně spolupracovat a pravidelně konzultovat? Budou na sebe v probírané látce navazovat? Budou oba pociťovat za žáka stejnou odpovědnost? Budou ho mít oba stejně rádi, když není „jejich“? Podobně by ke vzdělávání měli přistupovat i oba rodiče – když jsou spolu, jeden může kompenzovat případné méně vhodné působení druhého. Jenže v případě rozchodu každý posílí svůj osobitý přístup.

Podstatné je i zajištění volnočasových aktivit. Bez pravidelných návštěv a tréninků nelze očekávat výraznější pokroky. Některé aktivity jsou prakticky nepřenositelné (dramatický kroužek, pěvecký sbor), takže pak je dítě fakticky omezováno v uspokojování svých potřeb.

Druhý aspekt je neméně závažný. Děti si obvykle vytvářejí emocionální vazbu na třídu, do které docházejí, během času se s ní identifikují („to jsou béčáci, já jsem z céčka“), totéž platí i pro vztah s paní učitelkou (pokud se nevystřídají tři v jednom školním roce), navazují kontakty se spolužáky, vytvářejí kamarádské vztahy, učí se komunikovat bližším způsobem než s cizími dětmi. Jenže třída, která už je spolu nějaký měsíc, nebo dokonce rok, může být citlivější na rušivý element „přivandrovalce“ nebo dítěte, které je často nemocné, zkrátka se ve škole objeví jen někdy. Navíc toto dítě má jen část společných zážitků se spolužáky. Řadě dětí trvá nějakou dobu, než si zvyknou na novou paní učitelku nebo na více učitelů na druhém stupni. Pochopitelně i tato dovednost patří k životu, nicméně neměla by zabírat příliš energie, která pak může scházet pro jiné stejně důležité vzdělávací aktivity.

Vyjádřil jsem jednoznačně negativní postoj ke střídání dvou základních škol (je snad myšlena i střední škola, tedy např. víceleté gymnázium?). V případě mateřské školy jsem o něco tolerantnější. I zde bych preferoval jednu školku, na druhé straně mateřská škola není výkonově orientovaná, neočekáváme ještě tak pevné a trvalé vztahy s vrstevníky. Ze zkušenosti vím, že jsou rodiče, kteří programově kombinují např. běžnou a lesní školku nebo vodí dítě jeden dva dny do mateřského centra.

Neočekávám, že by došlo ke snižování rozvodů/rozchodů ani k omezování střídavé péče. Pozvolna se zvyšuje mobilita občanů. Je na nás, abychom na nepříznivé dopady dvou škol upozorňovali rodiče hned ve chvíli, kdy se rozcházejí. Velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů by měla být v případě školních dětí pokládána za kontraindikaci střídavé péče.

 Školní poradenství v praxiPodobně bychom měli upozorňovat na to, že pokud se rodič odstěhuje do větší vzdálenosti, riskuje, že hlavní pečovatel o děti bude rodič, který setrvává v původním místě bydliště, aby dítě mohlo navštěvovat dosavadní školu, rozvíjet zahájené zájmové činnosti, udržovat přátelské vztahy. Tento princip pochopitelně nelze uplatňovat mechanicky, vždy je však třeba důkladně zkoumat důvody odstěhování se do větší vzdálenosti. Existují situace, kdy jeden rodič nemá jinou možnost než se odstěhovat např. ke svým rodičům.

Obrátil jsem se v této záležitosti postupně na ministry školství a spravedlnosti (viz přiložený dopis) se žádostí o úpravu tohoto stavu. Uvědomuji si, že patrně nebude stačit pouhé zrušení možnosti dvou škol a bude zapotřebí zavázat rodiče a soudy, aby tuto problematiku řešili včas a pozitivně, to už je však mimo rámec schopností a možností psychologa.  

 

Zdroj: Pro časopis Školní poradenství v praxi PhDr. Václav Mertin, psycholog



[1] Dostupné z: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/453434/jedno-dite-navstevuje-dve-skoly-spory-rodicu-o-vzdelani-konci-az-u-soudu.html. 2. 3. 2017, staženo 5. 3. 2018.

[2] V judikátu je zmíněno doporučení znaleckého posudku psycholožky, která rovněž doporučuje střídání dvou škol.

[3] Citovaný článek nabízíme také v tomto čísle Školního poradenství v praxi – pozn. red.


Diskuse - Počet příspěvků: 0