Do první třídy v době (post)covidové

Nebylo by jim nic platné, kdyby začaly nacházet viníky nedostatků. Přestože v konkrétních případech jednoznačně existují – jsou to rodiče, kteří se svým dětem moc nevěnují a nezměnili své přístupy ani v období karantény, když děti nechodily do školky.

Pro první třídu základní školy je pro všechny děti z ročníku jediné skutečně rozhodující kritérium kalendářní věk, nedá se nic dělat, právo nastoupit mají všechny. Zvyšovat počty odkladů není systémově žádoucí, byť je určitá pravděpodobnost, že mnozí rodiče a možná i odborníci budou pokládat tuto variantu za nejvhodnější a nejjistější způsob řešení pro zatím nejistou budoucnost. Přece jen míra povinností ani výkonové nároky mateřské školy nejsou tak striktní jako v základce. Takže odklad může v jejich očích leccos řešit. Možná je podpoří i samotní učitelé hned po začátku školního roku a připomenou jim institut dodatečného odkladu. Nemají však pravdu ti odborníci, kteří mluví o tom, že dítě, jež je zralé pro vstup do první třídy a v zásadě i zdravé, by nemělo získat doporučení poradny nebo pediatra. Vytrhávají totiž dítě a jeho osud ze širších souvislostí a vracejí se do šedesátých let minulého století, kdy docent Jaroslav Jirásek přišel u nás s konceptem školní zralosti a postupně zavedl testy na její stanovení. Stanovení míry zralosti dítěte a z ní vyplývající pedagogická opatření měly zmírnit neúspěšnost žáků. To platí i dnes. Jenže na rozdíl od minulosti dnes vnímáme školní úspěch jako výslednici řady okolností na straně dítěte, jeho rodiny i školy, kam nastoupí. Bez jejich znalosti se nemůžeme dobrat rozumných závěrů. Rodiče se snaží minimalizovat zátěž pro dítě i pravděpodobnost selhání. Totéž je i v zájmu učitelů. A nejistota z budoucnosti je jedna podstatná okolnost – nebyl by dobrý argument, že všechny děti jsou ve stejné situaci, protože to není pravda. Některé děti se s častými změnami vyrovnávají velmi dobře, pro jiné jde o enormní a vlastně zcela nefunkční zátěž. Podobně existují výrazné rozdíly v jednotlivých rodinách i školách. Dokonalé děti neexistují – a nikdo není s to předpovědět, která drobnost může v konkrétní konstelaci první třídy dítěti výrazně zkomplikovat vzdělávací výsledky. Za požadavkem odkladu může stát myšlenka, že dítě bude za rok vyspělejší, a tedy i odolnější, což je jednoznačně pravda.

Značný časový prostor budou muset učitelky věnovat vytváření pravidel třídní koexistence a slušného chování. A zejména intenzívně vymáhat jejich naplňování. Neočekávám, že by situace měla být dramaticky odlišná od předcházejících let, musíme však počítat s tím, že děti mnohem méně navštěvovaly mateřskou školu, kde se nácviku určitých forem vhodného jednání věnují docela intenzívně a systematicky. Ať chceme, nebo ne, doma přece jen probíhají veškeré interakce obvykle trochu uvolněněji. Navíc požadavky na vstřícnou komunikaci, kooperaci, slušné chování a jednání jsou po ročních zkušenostech s distanční výukou zase ještě výraznější. Jenže vytváření těchto důležitých dovedností vyžaduje nemalou časovou dotaci a výsledky neumíme měřit testem.

Mnohem víc budou muset vyučující rozmýšlet, co je při výuce nejdůležitější, a na to by se pak měla výrazně soustředit pozornost jejich i rodičů. Co je méně důležité, to stačí řešit s ohledem na složení třídy a možnosti jednotlivých žáků. Až umanutě pokládám za klíčovou dovednost primárního vzdělávání kvalitní čtení a současně povzbuzení zájmu o čtení. Určitě je následují počítání a psaní. Když dítěti budou scházet některé specifické znalosti, snad se nic tak hrozného s ohledem na další vzdělávání nestane. Chybějící dovednosti trivia komplikují celou další vzdělávací cestu. Věnoval bych velkou pozornost povoleným výchovám, byť to na první pohled může vypadat jako méně důležitý čas ve srovnání s výcvikem vyjmenovaných slov. Já jsem naopak přesvědčený, že mnohem lépe přispívají ke zvyšování psychické odolnosti dětí než běžné naukové předměty.

Vyučující budou muset od prvních dnů školního roku velmi intenzívně, někdy poměrně naléhavě a současně specificky spolupracovat s rodiči. Jednak proto, že po uplynulém roce nebude mít nikdo absolutní jistotu, jak bude probíhat další rok, takže je třeba být připravený na opětovnou složitou, tedy distanční variantu výuky. A při ní sehrávají rodiče rozhodující roli. Vedle toho bude třeba zvládat značné rozdíly mezi dětmi – sama učitelka bez pomoci rodičů (případně podpůrných organizací) na jejich překonání nemusí stačit. K tomu je ovšem zapotřebí přátelsky a v dobrém rodičům připomínat, že se jedná o jejich děti a právě oni mají nejlepší zájem na jejich rozvoji, tedy i na vzdělávání. Po zkušenostech i z jiných oblastí je žádoucí, aby intenzívní spolupráce začala od prvního září: dříve než rodiče dojdou k závěru, že to nějak funguje. První třída je skutečně významnější pro formování základních školních dovedností i učebních návyků než vyšší ročníky. Nikomu by nepomohlo to, kdyby se učitelky tvářily, že ony stejně nic moc neovlivní anebo že všechno bude jako dřív. Ani dřív nebylo všechno v pořádku. Ve větší míře by měly zákonným zástupcům dětí posílat i metodické materiály, aby případná rodičovská pomoc byla co nejefektivnější.

Důležité je hodně myslet na radost z učení a pozitivní výsledky učení.

 

Zdroj: Pro Učitelský měsíčník PhDr. Václav Mertin; https://www.rizeniskoly.cz/cz/casopis/ucitelsky-mesicnik/do-prvni-tridy-v-dobe-post-covidove.m-8094.html