David Čáp: Základem dobré komunikace s rodiči jsou srozumitelná pravidla

Vydáno: 8 minut čtení

Přinášíme rozhovor s Davidem Čápem, lektorem semináře Škola otevřená rodičům, rodiče otevření škole, který EDUin organizuje pro zájemce z řad učitelů. Rozhovor i seminář jsou o tom, jak komunikaci mezi rodiči a školou, často problematickou, lépe zvládat. Do semináře je stále možné se přihlásit ZDE.

"Postoje rodičů ke škole se mění, ale ne k horšímu. Rodiče si daleko více stojí za svým názorem a chtějí odpovědi na své otázky,“ říká David Čáp, lektor komunikace mezi rodiči a školou o tom, jak se tento vztah změnil. Otázky rodičů by neměly být odmítány, škola se s nimi musí umět vyrovnat. Jak? Srozumitelná pravidla, týmová spolupráce a loajalita vůči škole. Tak vidí základní principy úspěchu při komunikaci učitelů (profesionálů v oblasti komunikace) s rodiči.

Kde jsou kořeny problémů v komunikaci mezi rodiči a školou? Jak to vnímají školy a jak rodiče?

Kořeny vidím zejména v drobných nedorozuměních, která následně přerůstají ve větší problémy a konflikty. Nedorozumění vycházejí z odlišných očekávání a potřeb obou stran. Také si rodiče a učitelé občas zapomenou říct, že mají společný cíl – rozvoj a bezpečí dítěte/žáka. Školy mají někdy dojem, že jim rodiče trochu komplikují život, chodí si stěžovat, stále se na něco ptají a nebo se ptát přestanou a tím pádem i chodit na třídní schůzky atd. Naopak rodiče někdy získávají přesvědčení, že je škola neochotná, že je nebere vážně nebo že je pouze kritizuje.

Mění se nějak postoj rodičů ke škole? Jak na to školy reagují?

Mění. Některé školy by možná řekly, že k horšímu, ale to není pravda. Rodiče si daleko více stojí za svým názorem a chtějí znát odpovědi na své otázky. To samozřejmě někdy vede k tomu, že jejich aktivita může být vnímána jako kontrola nebo vměšování se do chodu školy. Někteří rodiče při nespokojenosti přistupují k podávání stížností. Toho se školy obávají. Já naopak takové jednání rodičů podporuji. Vždyť jde o jejich dítě a mají o něj starost. Na druhou stranu, pokud je škola transparentní, dodržuje pravidla, chová se eticky a adekvátně vede dokumentaci, tak by se neměla stížností obávat.

Existují nějaké obecné principy, jak komunikaci škola – rodič vést?

Ano existují. Základem všeho jsou srozumitelná pravidla, týmová spolupráce a loajalita ke škole. Na konkrétnější úrovni lze uvést následující doporučení. Rodič by neměl být odmítnut s tím, že na něj vyučující nemá čas. Vždy by měl dostat nabídku vhodného termínu pro řešení dané situace. Rodiče bychom měli ocenit za to, že do školy přišel a věnovat jeho sdělení pozornost. Nikdy bychom neměli sdělení bagatelizovat tím, že se nic hrozného nestalo nebo že toto se u nás neděje. V tom okamžiku se škola stává pro rodiče neochotnou a nekompetentní. Naopak poděkovat za danou informaci a požádat o čas na zjištění podrobností je kompetentní a partnerský přístup. Asi bych toho mohl uvést více, ale tuto otázku uzavřu tím, že je třeba si uvědomit, že v komunikaci učitel – rodič je profesionálem učitel. Ten nese větší zodpovědnost za to, jak se komunikace bude vyvíjet.

Existují hranice, kam až by škola měla v komunikaci jít a na co už by neměla přistoupit?

Řekl bych, měly by a musí existovat. To vychází i z legislativy. Například by škola neměla rodiči sdělovat informace o jiných žácích. Vypadá to jako banalita, ale stále se to děje. Stejně tak by škola neměla přistoupit na to, že se věci řeší mimo školu. Typickým příkladem je nakupující učitel v supermarketu, kde ho potká rodič jeho žáka. Rodič se ptá na známky a i na jeho chování. A učitel odpovídá. Představte si, jestli byste takto v supermarketu oslovil svého zubaře, jestli by se Vám podíval na šestku vlevo nahoře. Pravděpodobně ne. A kdyby ano, tak by Vám zubař doporučil zavolat sestřičce a objednat se. Toto je ale důležité. Hranice se totiž týkají i duševní hygieny. Odpoledne v supermarketu už nemusíte být učitelem.

Radíte učitelům také, jak komunikovat s rozvášněným rodičem?

Ano, právě tato situace je velmi zajímá. Opět i zde bychom mohli pojmenovat nějaké prvky, na které nesmíme zapomenout nebo ty, kterým je nutné se vyhnout. Nejtěžší je pro učitele „nenaskočit“ na kritickou, devalvující nebo vulgární vlnu. Odpověď „Co si to ke mně dovolujete!“ je spíše katalyzátorem konfliktu než zklidňujícím prvkem. V této situaci je nutné vnímat rodiče jako někoho, kdo se rozhodl bránit své dítě a hlavně, kdo chce situaci řešit, i když asi ne úplně vhodným způsobem. V seminářích s učiteli tyto situace i nacvičujeme.

Čemu by se učitelé měli při komunikaci s rodiči vyhnout?

Jak už jsem říkal zejména bagatelizaci problémů, přehnané kritice, popírání a odmítání a na druhé straně také přehnané obraně, ústupnosti atd. Také by se měli vyhnout příliš obecným informacím, nejasným informacím a kritickému hodnocení výchovných metod rodičů. Zde na sebe často narážejí. Je výhodnější zaměřit se na určitou nevýhodnost daného postupu pro dítě než na kritiku výchovy jako takové. Školy si často samy zkomplikují spolupráci s rodiči tím, že zapomenou o daném žákovi předávat jiné informace než ty kritické. Já jako rodič do školy chodit nebudu, pokud budou učitelé mé dítě pouze kritizovat. Tím totiž kritizují i mne.

Jakou roli v této komunikaci hraje – mělo by hrát – dítě?

Významnou. Jsem zastáncem modelu učitel + rodič +žák. Žák totiž může sám navrhovat, co by se v dané situaci mohlo změnit, co by potřeboval atd. A navíc odpadá naprosto běžná situace, kdy rodič po rozhovoru s učitelem doma hovoří s dítětem, které tvrdí, že jemu učitel řekl něco jiného. A pak začíná dohadování, kdo co jak myslel.

Pořadáte semináře pro učitele. Co učitele nejčastěji trápí, s čím na semináře přicházejí?

Asi nejčastěji je to nezájem ze strany rodičů, konflikty s rodiči, již zmiňovaný rozvášněný rodič a nedodržování dohod rodiči. Toto všechno je obsahem semináře.

Jednou z nejčastějších forem komunikace jsou třídní schůzky. Dostanete se na semináři i na ně?

K třídním schůzkám se dostaneme na každém semináři. Věnujeme se zejména úskalím a přednostem různých forem, jak třídní schůzku realizovat. Já osobně vidím ideál v kombinaci klasické třídní schůzky zaměřené na organizační věci a to na začátku školního roku a konzultační třídní schůzky učitel-rodič-žák v následujících měsících.

O jakých dalších formách komunikace se učitelé na semináři dozvědí?

Věnujeme se jak ústní, tak písemné formě komunikace s rodiči. Pokouším se poukázat na nevýhodnost klasických poznámek o vyrušování. Těmito poznámkami se stejně nikam neposuneme a jen rodiče rozčilujeme. Stejně tak se snažím otevřít diskusi o komunikaci uvnitř sboru. Tam mají školy často rezervy. Nedostatky v této oblasti se velmi rychle projeví i v komunikaci s rodiči. Nejhorší příklad je ten, když vyučující zneváží svého kolegu před rodiči, nebo toto udělá vedení školy.

Řada škol si po zkušenosti jejich učitelů z otevřeného semináře objednává kurz pro celou sborovnu. Liší se nějak tento seminář od toho individuálního?

Liší i neliší. Obsah je do vysoké míry stejný, ale vzniká zde prostor pro konkrétní problémy a situace dané školy. Také můžeme některé postupy daleko více individualizovat pro danou školu. Na některé škole můžeme využít školního psychologa, jiná škola má potenciál ve větším prostoru a může zařídit nějakou speciální místnost, kde je s rodiči možné jednat v soukromí atd.


PhDr. David Čáp

Vystudoval speciální pedagogiku se zaměřením na etopedii (výchovu a vzdělávání dětí s poruchami chování) na PedF UK v Praze a dále psychologii na FF UK v Praze. Absolvoval pětiletý systematický výcvik v Gestalt terapii (Dialog – CZGPTI, Brno). Téměř sedm let pracoval s dětmi a dospívajícími s problémovým chováním a jejich rodinami ve Středisku výchovné péče. Nyní přednáší na katedře psychologie na FF UK v Praze​, v soukromé praxi poskytuje individuální a párovou psychoterapii a také se věnuje podpoře zaměstnanců v oblasti sociálních služeb a školství.