Zásadní výzvu pro učitele představuje požadavek, aby fakticky zajistil takové prostředí ve třídě, ve kterém se mohou efektivně učit všichni žáci. Každé dítě ve třídě má právo na vzdělání a tohoto práva je není možné svévolně zbavovat žádným způsobem. Každé dítě skutečně znamená každé - jestliže se učitel např. významným způsobem musí zabývat delší dobu jedním problémovým žákem, je pravděpodobné, že u ostatních není naplňováno toto právo na vzdělání (učiteli uváděné ztráty vyučovacího času při hodinách jsou z různých důvodů značné). Na druhé straně nepochybně i učitel má právo na vhodné pracovní podmínky, aby mohl odpovídajícím způsobem plnit své pracovní povinnosti a současně aby bylo chráněno jeho fyzické i psychické zdraví. Neměli bychom zapomínat na to, že rovněž děti mají své povinnosti, jejichž plnění garantují rodiče.
Škola si vytváří pravidla, která dokonce mají i logiku. Pokud je dítě dobrovolně nerespektuje, z výchovného hlediska je důležité, aby následovalo nějaké opatření. Tradičně uvažujeme o trestech, jenže tato skutečnost výrazně omezuje naše možnosti koncipovat přiměřené přístupy. Už bychom konečně mohli připustit, že děti nemusíme vůbec trestat, leč samozřejmě i na ně by mělo porušení pravidel dopadnout nějakým následkem. Asi také nebude příjemný, ale podstatné je, že někdy zcela přirozeně vyplyne z přestupku, jindy ho sami vymyslíme (leckdy dopředu ve spolupráci s dětmi ve třídě stanovíme dopady pro nejznámější situace). Někdy si dítě může i vybrat mezi více variantami. Snad chceme postupně předat řízení vlastního života samotnému dítěti a naučit je odpovědnému přístupu. Když mluvíme o učení, zdůrazňujeme vnitřní motivaci. U chování by mělo platit totéž - tresty jsou výlučně vnější motivace, navíc bez sebemenšího vnitřního vztahu k přestupku.
Někdy jde pouze o to, jak chápeme a pojmenujeme opatření. Trest i následek mohou být fakticky téměř stejné, přesto mají odlišnou logiku. Vyhodit za dveře není možné (co kdyby dítě odešlo, něco se mu stalo?), postavit na hanbu taky ne. Pokládám to za správné, v našem kontextu jde o nevhodný trest. Ale nemůže být také cíl opatření zamezit činnosti, která je rušivá a kterou se nedaří přerušit verbálními pokyny? Co když tedy dítě postavíme? Co když je odešleme do záchytné místnosti nebo do ředitelny? Není v popředí právě přerušení nevhodné činnosti při rušivé činnosti? Je i to snižování důstojnosti dítěte?
Je správné, že předpisy omezují učitele v tom, jaká výchovná opatření mohou použít. Některé dříve používané prostředky stavěly na strachu, obavách, snižovaly důstojnost, omezovaly přístup ke vzdělání. Ovšem položme si otázku, co je výchovného na napomenutí třídního učitele, třídní nebo ředitelské důtce. Vyvolá možná strach, obavy, takže dítě přestane s činností, někdy je však jeho reakce zcela zanedbatelná. Tato výchovná opatření nedávají dítěti žádný návod na to, co má dělat, aby se polepšilo.
Prevence je důležitá a svým způsobem klíčová, přesto se ne vždy podaří. Učitel nevládne všemi proměnnými, které ovlivňují chování dětí. Něco se mohlo stát doma, minulou hodinu, o přestávce, dítě je výrazně v nepohodě v souvislosti se svým zdravotním stavem. Najdeme i děti, které jsou z hlediska tradičních norem nevychované, mohou mít silný odpor ke škole. Nezmiňuji, když navíc tato nevychovanost či jiné problémy "nasednou" např. na hyperaktivitu.
Co má učitel dělat, když žák narušuje vyučování? Očekáváme, že dítě přestane s nevhodnou aktivitou, když je upozorníme, napomeneme, nabídneme mu jinou, zajímavější činnost nebo chvilinku odpočinku. A co když nepřestane? A co když jsou jeho nevhodné aktivity tak výrazné, že silně narušují vyučování? Uplatníme patrně další a silnější výchovná opatření, jenže ta mají symbolickou povahu. Opravdu očekáváme, že budou nejvhodnější verbální či symbolická výchovná opatření u žáků prvního stupně, u kterých by Komenský i Piaget kladli velký důraz na názor, na konkrétní činnosti? Pokud je však dítě akceptuje a upraví své chování, je to v pořádku. Pokud ne, tak jsme ztraceni, protože žádná další opatření, která by fungovala tady a teď, zřejmě nejsou možná.
Jen na okraj tématu. Pokládám za nespravedlivé, že žák dostane např. za více pozdních příchodů napomenutí nebo důtku. Za "přepravu" do školy odpovídají rodiče. Uznávám, že samo dítě se může loudat doma i cestou, ale to je opět věc rodičů, aby potřetí či po čtvrté obstarali záležitost lépe. Totéž se může týkat např. chybějících pomůcek či domácích úkolů.
Až jako mantra se neustále opakuje, že nesmíme dítěti omezit přístup ke vzdělání. Pokud se žák zasní, kouká z okna, kreslí si, sám si tím omezuje přístup ke vzdělání. A co když vykřikuje, vulgárně nadává a odmítá pracovat? Žák se tím rozhodl odmítnout využít svého práva na vzdělání (dokonce povinnosti), leč neohrožuje zdraví své, spolužáků ani neničí majetek. Ve druhém případě ohrožuje pocit bezpečí spolužáků a integritu učitele. Otázka zní, co může učitel udělat pro žáka i pro ostatní žáky ve třídě. Napíše mu informaci pro rodiče (tedy poznámku), dá mu trestný bod, a když jich je víc, tak dostane napomenutí třídního učitele. Jenže to mu možná pomůže zítra, za týden, ale co má dělat v tuto chvíli?
Záchytná místnost mi zní sice pejorativně (mám asociace záchytný domov, záchyt, záchytka), jinak ovšem jde o zařízení, proti kterému nelze mít z psychologického hlediska žádné výhrady. Když se samo dítě rozhodne, že se nebude vzdělávat, a je přitom vulgární, ruší spolužáky, je pak úplně jedno, kde se nevzdělává, jestli ve třídě (kde navíc omezuje právo ostatních žáků na vzdělávání), v "záchytné" místnosti, ve vedlejší třídě, či dokonce v ředitelně. Jestliže se následně rozhodne, že bude opět spolupracovat a podílet se na školní práci, bez problémů se může vrátit zpět. Rovněž samostatnou práci nelze apriori odsuzovat. Vždyť ve třídě také pracují děti samostatně. Osobně jsem dokonce přesvědčený, že v budoucnosti škola bude chtít/muset výrazněji posílit samostatnou práci žáků. Kdybych tedy mohl, tak bych znovu oživil návrh dřívějšího náměstka ministra (nebo ministryně?) školství Jindřicha Kitzbergera, který navrhoval zřízení takových místností ve škole, kde by děti za asistence odborníka (učitele, speciálního pedagoga, psychologa) mohly zklidnit emoce, odpočinout si (některé děti mají občas všech spolužáků plné zuby a hrozí nebezpečí, že je drobný podnět vyprovokuje k neadekvátní reakci), probrat nespravedlnost, dopracovat úkol. Jistě by se nejednalo o běžné zařízení, kam by dítě nastupovalo každý den ráno v osm a odcházelo po skončení vyučování.
Nemohu souhlasit s tím, že žáka lze oddělit pouze v případě nebezpečného chování. Na neustálém vykřikování není nic nebezpečného. Žák se rozhodl, že bude vykřikovat, že bude nadávat a že nebude pracovat. Učitel ho nepochybně upozornil, co bude následovat, on se znovu rozhodl, že bude pokračovat, takže je legitimní, že následuje např. časově omezené vyloučení.
Ve škole jsou vždy konkrétní situace a všichni musíme hledat řešení. Pro většinu výchovných problémů postačuje skutečně adekvátní použití managementu třídy. Drobnějších přestupků je většina. Neměli bychom zveličovat počet těch opravdu výrazných.
<
Učitel může nepochybně hlásit závažný přestupek na OSPOD, jenže současně musí udělat něco teď hned. A právě v tom spatřuji problém, na který učitelé někdy reagují, podle našeho názoru zvenku, neadekvátním jednáním a v afektu i komickými poznámkami.
Je dobře, když právo nastavuje limity, jen je třeba být realista. My vnímáme některé okolnosti formalisticky a současně v duchu dávné minulosti. Nemůžeme dát žáka do třídy bez vyučování, protože by byl zbaven možnosti vzdělávat se. Když dítě bolí břicho, v krku nebo hlava a rodiče je nechají jeden den doma, není zbaveno možnosti vzdělávat se? Psychické důvody jsou přece stejně závažné jako ty ryze zdravotní. Učitel není všemocný. Ani rodiče, přestože mají mnohem větší možnosti výchovného působení, nezvládnou úplně všechny problémy účinně a hned. Někdy i oni musejí dítě nechat, až ono samo chce. Navíc jsem přesvědčený, že předpisy už dnes umožňují začlenit dítě do jiné třídy nebo i do samostatné místnosti, kde je pod dohledem pedagoga.
Zdroj: Pro prosincové vydání časopisu Řízení školy (2019) PhDr. Václav Mertin