Jako pedagog mateřské školy určitý čas trávíte tím, že s dětmi uklízíte místo, kde si hrají. A někdy se vám může zdát, že právě tato aktivita je pro vás černým odběrem energie. A možná také znáte dny, kdy pořád dokola dětem připomínáte, aby si uklidily rozházené maňásky v divadélku. A je vám povědomá situace, kdy děti asi právě přišly o sluch, když je vyzýváte k úklidu stolečků před svačinou. Jestli tyto a podobné momenty znáte a občas přemýšlíte o tom, jak to zkusit jinak a efektivněji, dočtěte tento článek do konce.
Ve své praxi, která se orientuje převážně na oblast rodinného poradenství, se setkávám s rodinami, které řeší více či méně závažný problém. Ať se rodinná sezení stáčí k jakémukoliv tématu, téměř vždy se dostáváme k peripetiím spojeným s úklidem dětského pokoje. Zdánlivá banalita, že? A přesně taková maličkost pak denně působí psychickou nepohodu a vypjetí nervů na straně rodičů i dětí.Přenesme se ze školní herny do dětského pokoje. Inspirujte se. Postupy zaměřené na dojednávání s dítětem pak využijte ve své mateřské škole.
Nabízím sedm bodů, jak na úklid dětského pokoje, aby nebylo mezi rodičem a dítětem vítěze ani poraženého.
Každá věc ať má svoje místo.
„Ale já nevím, mami, kam ty korálky patří, tak jsem to dala do šuplíku k punčoškám, mám tam i pexeso a tu malou panenku z poutě, ráno si je vezmu do školky. A mami, nevíš, kde mám ty postavičky šmoulů z kindervajíček?“
Veďte děti odmalička k tomu, že věci mají své místo, to platí i pro hračky v pokojíčku. Mezi základní lidské potřeby totiž patří potřeba řádu, strukturou prostředí ji dětem naplňujete. Rozdělte pokojíček na zóny – spací, hrací a místo, kde pracujeme u stolečku. Věci ukládejte do boxů, šuplíků či do košíků s označením, například všechna autíčka do přihrádky se symbolem auta, plastelínu do určené krabičky. Určete místo, kam se odkládá oblečení, pořiďte třeba němého sluhu. Pokud sourozenci pokojíček sdílí, vymezte každému z nich „nedotknutelné místo“, například poličku nad postelí, část parapetu nebo otevřenou skříňku. Tady ať si dítě ukládá své výtvory, ze kterých má zrovna radost, oblíbené časopisy či jedinečnou vystřihovánku. Nezapomeňte dětem vytvořit nástěnku, kde umístíte to, co vyrobí doma nebo ve školce. Pamatujte, že snížením vizuální zahlcenosti a zaplevelenosti dětského pokojíčku kultivujete u dětí estetické vnímání a smysl pro uspořádání věcí.
Uberte hraček.
„Syn má tolik hraček, nejvíc nám jich nosí babička. Už je nemáme ani kam dávat. Myslím, že netuší, co v těch krabicích má, a pak když si chce hrát, stejně neví, co vybrat, a dlouho mu trvá, než si s něčím zahraje.“
Nezahlcujte dítě množstvím hraček. Koluje názor, že dítěti stačí tolik hraček, kolik má let. Pokud čas od času chcete něco koupit, přemýšlejte nad významem hračky. Ne vše, co se leskne, hraje a nápadně kopíruje postavičky ze současných animovaných filmů, je pro dítě užitečné. Taková hračka vaše dítě pravděpodobně brzy omrzí. Vybírejte takové, které rozvíjí fantazii, smysly a podnítí kreativitu. Hračky jednou za čas obměňte, část z nich uschovejte třeba na půdu. Až je za nějakou dobu znovu vytáhnete, budou pro dítě znovu atraktivní. Učte děti hračky posílat dál. Pokud vašemu dítěti už plyšový medvěd není vhod, darujte ho na charitu či kamarádovi, kterému se líbí. Vaše ratolest bude mít z obdarování radost. Avšak nechte své dítě, aby samo určilo, co pro něj v danou chvíli je a není oblíbenou hračkou. Oči dospěláka totiž nemusí v ruličce od toaletního papíru vidět tu nejúžasnější garáž na autíčko!
Dítě musí prvně pochopit, proč pokojíček uklízet.
„Když chci, aby už děti začaly uklízet, opakuju to pětkrát, než zareagují. Jako by mě ani neslyšely. Až zvýším hlas, uklidí jednu hračku a stejně si hrají dál, už nevím, jak je přinutit, aby na mě slyšely dřív, než začnu křičet.“Příkazem ničeho nedocílíte, je z dlouhodobého hlediska neúčinný. Dítě musí především vědět, PROČ má danou činnost vykonávat. To mu ale autoritativní příkaz či pokyn neosvětlí. Začněte s dítětem tak, že se budete bavit o významu uklízení. Čím víc důvodů dítě objeví samo, tím lépe. Jde o to, aby se mu „v hlavě rozsvítila žárovka“, probudila se v něm vnitřní motivace a uklízení začalo dávat smysl. Je to stejné jako u nás dospěláků – v čem nevidím smysl, to se mi nechce dělat. Mluvte s dítětem třeba o tom, že uklizené hračky ho budou víc těšit, lépe se mu budou hledat, že noční našlápnutí na lego není nic příjemného a tak dál. Je dobré si uvědomit, že pod pojmem „uklizený pokojíček“ si něco jiného představíte vy a něco jiného vaše dítě. Zpočátku neklaďte na dítě vysoké požadavky, s úklidem mu pomozte a oceňte ho za malé pokroky, akcentujte to, co se povedlo, ne to, že hromady dřevěné stavebnice pod postelí zůstávají stále bez povšimnutí. Postupně nárok na uklizený pokoj můžete zvyšovat.
Přizývejte dítě k domluvě o načasování úklidu.
„Každý večer je to to samé, v pokojíku se nedá ani projít k oknu, dětem se uklízet nechce, dokola jim říkám, ať si věci srovnají, ale nereagují. A když už toho mám dost, jdu a uklidím to po nich sama, když jsou ve vaně. A pak ani nevím, jestli jsem víc naštvaná na ně, nebo na sebe, je to každovečerní boj.“
Uvědomte si, že vaše potřeba dokonale uklizeného domu před tím, než jdete spát, není totožná s potřebami vašeho dítěte. Dalším krokem, když dítě pochopí, proč je důležité pokoj uklidit, je bavit se o tom, KDY A ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ uklízet. Přizvěte dítě k participaci. Dítě, které cítí spoluúčast, nemá takovou potřebu vzdorovat. Dohodněte se s dětmi dopředu na pravidlech úklidu, klidně je nějak graficky znázorněte. Rozhovoru s dětmi věnujte dostatek času. Pokud vám na výsledku dohody opravdu záleží, neřešte ji „mezi dveřmi“ jako hromadu všedních provozních věcí, ale svolejte rodinné sezení, třeba v pokojíčku na zemi. Ale pozor! Pravidla neurčujete vy jako rodič mocensky, ale partnersky se snažíte domluvit tak, aby vám i dítěti bylo v dohodě dobře. Ptejte se dětí, jak by si úklid pokoje představovaly a zároveň vyjádřete, co chcete vy. Najděte kompromis tak, aby nebylo ani vítěze ani poraženého. Zdá se vám, že dítě smlouvá? Jen se snaží vyjednat si pro sebe lepší podmínky, a to přece děláme všichni. Nenechávejte úklid na pozdní večer, děti jsou unavené a my dospěláci toho máme také za celý den dost, večer patří k nejnáročnějším částím dne. Spíše se snažte vést děti k průběžnému úklidu. Když si s něčím dohraješ, ukliď to, pak si vezmi další hračku. Dojednejte si pravidla podle svých možností a potřeb.
Nechte dítě hru dokončit.
„Holky, volala sousedka, jde k nám s malou dcerkou na návštěvu, za chvilku tu bude, okamžitě si to tady ukliďte, ať to tady trochu vypadá. Je to tu zase jako po boji a pak taky aby ta malá nedalo něco do pusy!“
Pamatujte, že další významnou lidskou potřebou je dokončit započatou činnost. Chcete-li předejít křiku, nenařizujte dětem, aby domečky z lega hned demontovaly a stavebnici okamžitě sklidily. Pro dítě představuje hra to, co pro nás dospěláky zaměstnání. Je důležitá. Požadavek na uklizení pokojíčku „teď hned“ vyvolá v dítěti přirozeně vzdor. Jednoduchý zákon akce a reakce. Představte si, co by udělalo s vámi, kdyby v polovině vašeho oblíbeného seriálu partner televizi vypnul a chtěl po vás, abyste mu šli nachystat večeři. Byli byste naštvaní? Tak přesně to se děje ve vašem dítěti. Pokud občas situačně potřebujete, aby děti pokoj uklidily, a nelze se odkazovat na dohodu, opět to s nimi dojednejte, přestože v kratším intervalu. Naučte děti používat třeba ručičkové hodiny, které vám visí na chodbě nebo v kuchyni. Jsou pro dítě názorné a i mladší děti se poměrně rychle se naučí, „kolik je deset minut“, když jim časový interval budete demonstrovat na ciferníku. Řekněte, že vy potřebujete, aby bylo uklizeno hned, ale že se jdete domluvit. Třeba se potkáte na 10 minutách. Chce to čas. Děti za nějako dobu samy nahlásí, že „už je ručička na devítce, mami,“ hru si dokončí a pokoj stihnout jakž takž poklidit.
Netrestejte, ale nebojte se opatření.
„S naším klukem se dá někdy dohodnout hezky, ale z toho nedodrží nic, na čem se domluvíme. Pak mám chuť dát mu na zadek, zase na něho řvu, ať si to už konečně zapamatuje, a vyčítám mu, že je bordelář. Celý tatínek.“
Pokud dítě potrestáte, možná příště uklidí o něco dřív, ale motivem mu bude strach z vašeho křiku nebo z plesknutí na zadek, nikoliv vnitřní motivace pro to mít hezký a přehledný pokoj. Trest coby výchovný nástroj se jeví jako neúčinný a krátkozraký. Neznamená to ale, že dítěti nasednete na to, že pokoj uklízet nebude. Pokud dítě stanovenou dohodu z nějakého důvodu nedodrží, odkažte se na ni. Když nereaguje, vezměte ho za ruku a bez nadávek a výčitek ho přimějte dát hračkám své místo. Zůstaňte s ním. Můžete mu držet krabici na plyšáky a ono je, byť s pláčem, může do krabice uložit. Alespoň několik. Nebo naopak. Ať drží alespoň tu krabici. A kdyby se vám to opravdu nepovedlo, protože jsme prostě jenom lidi, proberte situaci, až se dítě i vy uklidníte. Nenechávejte věci vyšumět. Protože pokud dítě pochopí, že jednou ve vyžadování důslední budete a podruhé ne, velmi rychle se naučí, že se věci dají obejít a přístup zaměřený na domlouvání se s dítětem vám fungovat nebude. Brání vám v tom „být důsledný“ málo času? Zamyslete se nad tím, jestli je ve vašem rodinném životě oblast, ze které můžete „ubrat“ a jak uspořádat den tak, aby bylo na výchovné působení alespoň o malinko víc času.
Dejte tomu čas.
„Nemám na to, jsem netrpělivá, je toho tolik, co musím přes den zvládat, jsem unavená. Nemám čas ztrácet čas nad zdlouhavým dohadováním s dětmi, jak a kdy to či ono udělat.“
Dojednávání s dětmi je náročné, ano. Na čas, na energii, na dovednosti. Ale časem nese své plody. Pamatujte, že i dítě si musí na nový přístup zvyknout. Ale zareaguje na něj. A vám se uleví. A vlastně i jemu. Když je dítě do rodinného dění pravidelně přizýváno, cítí spoluzodpovědnost. Časem bude schopné pokojíček uklidit i bez vašeho vysilujícího naléhání. Protože bude vědět, proč je to potřeba. A že je to také jeho potřeba. Možná neuklidí tak krásně, jak byste si to vy přáli, ale uklidí. A možná se vám dostane i kladné odezvy, kdy si váš potomek všimne, že se při úklidu už tolik nekřičí. A že je to vlastně prima. Klid zbraním v dětských pokojích!
Pokud vnímáte vysokou míru náročnosti výchovy zaměřené na dojednávání s dítětem, zamyslete se nad tím, jak náročný je pro vás váš současný přístup a jaký efekt má. Možná vám to pomůže při rozhodování se, jestli to nezkusit ve výchově jinak. Ale pamatujte! Abyste byli rodiči, které nerozhází rozházený pokojíček, je občas potřeba zaměřit pozornost jinam, než na domácnost. A vězte, že až budou v porodnici rozdávat přesný a jednoznačný manuál „jak na dítě a neustálý nepořádek v jeho pokojíčku“, nebude ten rodinný život už tak pestrý a barevný.
P. S. A vzpomínáte si ještě na svoje království?
Zdroj: Pro časopis Speciál pro MŠ Mgr. Veronika Valová