50x opiš větu...

Vydáno: 6 minut čtení

Ještě stále se ve školní praxi setkáváme s tím, že učitel po nějakém opakujícím se nebo výraznějším prohřešku nechá dítě (případně skupinu dětí i celou třídu) napsat desetkrát, padesátkrát, či dokonce stokrát větu, která obsahuje vyjádření, co (ne)má dělat. Byl jsem přesvědčený, že jde o víceméně nepoužívaný relikt minulosti, leč ve skupině 50 budoucích výchovných poradců se 10 % s tímto jevem setkalo v letošním školním roce nebo vloni u svého dítěte! A to ještě nemalá část vlastní děti nemá nebo jsou už naopak mimo dosah základní školy. Takže procento by patrně bylo výrazně vyšší.

Řízení školy onlineUrčitě nás napadne, že dítě dělalo něco špatně, nezabraly domluvy ani přátelská napomenutí, proto musí následovat o něco citelnější trest. Učitel nechce křičet, psát poznámky, tak volí jinou formu trestu. Možná si přitom položí otázku: Co mohu dnes dělat jiného? Je nepochybné, že sezení nad stonásobným psaním jedné věty připraví dítě o kus osobního volna, takže dopad přestupku pocítí, což je jistě v pořádku. Na druhé straně si rovněž říkáme, že dítěti to neublíží, aspoň si procvičí psaní. A bude si toto poučení pamatovat, takže příště si dá větší pozor. A to je přesně ono. Pokud se dítě takovým trestem něco učí, tak zejména to, že si musí dát příště větší pozor, aby prohřešek dospělí neviděli, aby na něj nepřišli. I my mu někdy tuto radu poskytneme: Když už se pereš, tak ať tě nikdo nechytne. Takže v činnosti bude pokračovat dál, jen třeba na vhodnějším místě a v příhodnějším čase. Což také není úplně marný efekt. Jenže pokud si opravdu bude dávat pozor, tak ne z nějakého vnitřního přesvědčení, ale z obav, že bude znovu přistiženo a potrestáno. K podpoře uvědomělého zvnitřnění potřebného chování má tento postup hodně daleko. Bezesmyslné přepisování věty nemá žádný vztah k cestě ke zlepšení.
Samotné psaní trestu přinese skutečně nepatrné posílení potřebné dovednosti, protože i psaní je záležitostí cviku – jenže to patrně může platit ještě ve druhé, třetí třídě, pak už ne. Možná si řekneme, že se tím i zvyšuje rychlost psaní, což je ve vyšších ročnících velmi potřebné. Malé dítě však ještě nebývá dostatečně nad věcí, takže se snaží psát i trest přijatelně, a tedy stejně píše pomalu. Ve vyšších ročnících už se snaží mít trest rychle splněný, takže se s krasopisem příliš nemaže a opravdu text píše co nejrychleji. Jenže jakou cenu za toto zcela nepatrné procvičení učitel zaplatí? Neposílí se tím spíš nechuť k psaní? Prohloubí se tím pozitivní vztah k učiteli, ke škole, ke vzdělávání? Doufám, že někdo nepoloží otázku, zda je vůbec takový vztah pro učení zapotřebí!
Učitel tímto opatřením demonstruje nepříliš vhodným způsobem svou moc. A když už je přesvědčený, že by dítě mělo cvičit psaní a něco napsat, nebylo by lepší, aby sepisovalo příběhy, povídky, detektivky, kreslilo komiksy, vytvářelo třídní časopis, a ne takové hlouposti, které fakticky musí psát? Nebo nemohli by žáci raději napsat stručný, pětiřádkový popis a reflexi události, někdy i s předpokládanými dopady na učitele, další děti? Jak se asi cítí ostatní děti, když ty pořád vykřikuješ, když nadáváš a vyhrožuješ? Jak je asi učiteli v takových situacích? Kdybys náhodou neměl ani tušení a chtěl napsat, že nevíš, poraď se s rodiči. Jedna paní učitelka nechá žáky napsat čtyři věty rozvahy. Učitel tímto přístupem dokládá, že je zralý a nad věcí. Když se to jen trochu hodí, je žádoucí vrátit se k tématu prohřešku včetně reflexe na chvíli v třídnické hodině. Pokud se některý prohřešek vyskytuje častěji, je třeba zvážit, jestli by nemělo dojít ke změně (doplnění) třídních pravidel.
Problém je i v tom, když stejný trest dostane celá třída. Do lumpárny se většinou nezapojily všechny děti, takže jednak mají pocit nespravedlnosti a současně se tím může posílit nevraživost vůči dětem, které trest skutečně zavinily. Zejména když se jejich zavinění opakuje častěji. Děti viníka učiteli neprozradí, ale samy ho velmi dobře znají. Může to pak přispět k ostrakizaci viníků. Takové opatření určitě neposiluje pozitivní vztahy k učiteli ani v samotné třídě mezi spolužáky.
Učitel by měl uvažovat v širších souvislostech, a nejen v prvním plánu. Teď dá najevo, že nenechal bez odezvy přestupek, s trochou naivity si může myslet, že předchází jeho opakování. Jenže současně si svou reakcí připravuje půdu pro další přestupky. A k výuce mravnosti má tento přístup hodně daleko.
Nerad bych přeháněl dopady tohoto druhu trestu. Přes výše uvedenou statistiku věřím, že bývá patrně spíš zřídkavý a sám o sobě nezpůsobí dítěti žádnou zásadní újmu. Takže škoda patrně nebude nijak velká. Ke škole, kterou jsme znali, podobné způsoby patřily jako její nezpochybňovaná součást. Děti jsou v dané chvíli určitě naštvané, ale berou opisování jako jednu z daností vyjadřujících nadvládu dospělých. A právě proto ve škole, kterou potřebujeme a chceme v současnosti, nemá tato praktika žádné místo. Vzdělávání a vztahu žáků ke škole neprospívá, posílení mravného chování rovněž ne, takže učitelé by ji vůbec neměli používat. A pokud bych se setkal u svého klienta s tím, že má ve třetí třídě desetkrát opsat celou stránku ze školního řádu, tak bych rodičům doporučil, aby tento trest odmítli podpořit, a sám bych si s jejich souhlasem okamžitě jako psycholog stěžoval řediteli školy, případně inspekci. To už totiž nemá s pedagogickým opatřením nic společného, to zavání neuvěřitelnou hloupostí nebo až téměř sadismem – uvedený přepis jedné stránky školního řádu prý představuje sedmdesát minut zcela bezduchého opisování.
Složitá rada je rovněž rodičům. Jak se mají zachovat oni? Nejjednodušší je, když jsou přesvědčení, že je vše v pořádku. Vynadají dítěti a dohlédnou, aby trest napsalo. Pokud si myslí, že to nemá pedagogickou hlavu ani patu, tak zajdou za učitelem a snaží se s ním domluvit. Když se s ním nedomluví a učitel trvá na svém, tak by měli tuto praktiku za dítě odmítnout a požádat učitele, aby tento trest nepoužíval. Dítěti samozřejmě musejí vysvětlit, že to neznamená, že souhlasí s jeho přečinem, a současně že učitele musí dál poslouchat.
Zdroj: Pro časopis Školní poradenství v praxi PhDr. Václav Mertin